Ceny Český lev 2021 - Výsledky

Letošní předávání cen Český lev se muselo obejít bez diváků a probíhalo za dodržování řady bezpečnostních opatření. Nejvíce cen získalo drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které proměnilo šest z patnácti nominací, nejlepším filmem roku se nicméně stal Šarlatán Agnieszky Holland, jenž byl nominovaný na čtrnáct cen a získal jich pět. Čtrnáct nominací měl i Havel Slávka Horáka, jenž obdržel pouze jednu cenu, stejně jako Modelář Petra Zelenky, který usiloval celkem o sedm ocenění. Z televizní tvorby uspěly minisérie Herec a Marie Terezie II a seriál Zrádci. Televizní projekty byly nově nominovány i v řadě hereckých a technických kategorií, další novinkou pak byla kategorie animovaných filmů, v níž zvítězil snímek Jana Baleje Barevný sen. Film Adama Martince Anatomie českého odpoledne zvítězil jak mezi krátkými filmy, tak v kategorii studentských filmů. Nejlepším dokumentem se stal film V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové.

Vítězný film - Šarlatán

NEJLEPŠÍ FILM

           Havel

Krajina ve stínu

Modelář

Šarlatán

Žáby bez jazyka

 

NEJLEPŠÍ REŽIE

Agnieszka Holland (Šarlatán)

           Bohdan Sláma (Krajina ve stínu)

Mira Fornay (Žáby bez jazyka)

Petr Zelenka (Modelář)

Slávek Horák (Havel)

 

Ceny české filmové kritiky za rok 2020 - Výsledky

 

Vítězný film - Krajina ve stínu

NEJLEPŠÍ FILM

               Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička a Jindřich Motýl

               Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová a Kevan Van Thompson

   V síti – producenti Vít Klusák a Filip Remunda

 

NEJLEPŠÍ DOKUMENT

               Alchymická pec

               Králové videa

               V síti

              

Nejlepší filmy roku 2020 podle Filmspot.cz

Z hlediska kinematografie byl rok 2020 dost zvláštní a plný nejistoty. Kina byla v ČR kvůli vládním opatřením otevřená pouze o zhruba dva měsíce déle, než jak dlouho byla zavřená. Zároveň se u nás i ve světě zrušila celá řada filmových festivalů, případně byla jejich nabídka i návštěvní kapacita značně omezena. Spousta plánovaných novinek musela být bohužel posunuta na později o mnoho měsíců a někdy i o rok nebo dokonce na neurčito. Navzdory výraznému úbytku filmů v kinech jich ale bylo letos k vidění i tak relativně dost. Nestandardní situace přinutila kina přesunout část svého programu k dispozici na internet, čímž se vytvořila příležitost pro diváky, jak prázdné sály podpořit. Značné přízně se v důsledku domácího promítání těšily četné streamovací služby. Do online prostoru se vydaly i leckteré festivaly a několik hollywoodských filmů, které patřily k těm s nejčastěji odkládanými datumy uvedení, si své premiéry odbyly též na síti. Nyní jsou však česká kina stále zavřená a nezbývá než doufat, že toto omezení co nejdříve zas padne. 

Následující filmy považuji za to nejlepší, co jsem z nově uvedených filmů v roce 2020 viděl. Jako první zmiňuji zvlášť jeden film roku, po němž následuje deset nejlepších filmů ze standardní distribuce, po nich nejlepších pět filmů mimo standardní distribuci (festivaly, VOD) a nakonec ještě pětice toho nejlepšího z české produkce.

Chlast (Druk) – Recenze – 80%

V dánském dramatu Chlast režiséra a scenáristy Thomase Vinterberga se čtveřice středoškolských učitelů rozhodne experimentálně ověřit podivnou vědeckou hypotézu, podle níž by člověk žil mnohem otevřeněji, kreativněji a sebevědoměji, kdyby si konstantně udržoval hladinku půl promile alkoholu v krvi. Pravidelným pitím v pracovní době i po práci si tak pedagogové opakovaně ověří pozitivní dopad mírné opilosti na průběh výuky i na soukromý život a své poznatky přitom průběžně zapisují kvůli vědeckým účelům. Poněkud neprozřetelně však podcení riziko závislosti, k němuž dlouhodobá intoxikace v kombinaci se soustavným navyšováním dávek může vést.

© Henrik Ohsten

Žáby bez jazyka – Recenze – 40%

Česko-slovenský film Žáby bez jazyka natočila režisérka a scenáristka Mira Fornay (Lištičky, Můj pes Killer), která jej pojala jako dramatické pojednání o různých formách domácího násilí, inspirované pohádkou O kohoutovi a slepičce. V této pohádce slepička ve snaze pomoci kohoutovi běhá z místa na místo a všude jí nabízejí výpomoc jen za určitou protislužbu, čímž pro slepičku vzniká řetězec úkolů, jež je třeba postupně splnit. Ve filmu Žáby bez jazyka je proto hlavním hrdinou Jaroslav (Jaroslav Plesl), jemuž jeho žena brání vidět se s jeho dětmi, které si hrají na zamčeném pozemku. Klíče mu dá pouze tehdy, když na ni Jaroslavova matka přepíše byt. A ta na ni byt přepíše pouze tehdy, když jí Jaroslavův otec (a její ex-manžel) uvaří rodinný oběd. A ten jí oběd uvaří pouze tehdy, když Jaroslavův otčím zabije vola… 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Pinocchio – Recenze – 50%

Italský režisér a scenárista Matteo Garrone (Gomora, Dogman) si od svých realisticky syrových a krutých dramat odskočil do světa fantasy příběhů již v roce 2015, když natočil Pohádku pohádek (která ale byla také realisticky syrová a krutá). V podobném duchu se nyní rozhodl zpracovat i adaptaci Pinocchiových dobrodružství, italské dětské literární klasiky, která byla zfilmována již mnohokrát, přičemž nejznámější verzí je doposud ta animovaná od Disneyho z roku 1940. Matteo Garrone se však rozhodl být slavné knižní předloze podstatně věrnější. 

Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Febiofest výběr – Pravda, Naděje a Corpus Christi – Trojitá recenze

Dne 24. září 2020 mělo v kinech premiéru hned pět snímků, které byly zároveň uvedeny v předpremiéře na filmovém festivalu Febiofest – francouzsko-italské drama Žaluji! Romana Polanskiho, norské Disco, francouzsko-japonská Pravda režiséra Hirokazu Kore’edy, norsko-švédská Naděje režisérky Marie Sødahl a polské Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Recenzi na film Žaluji! jsem již před časem vydal zvlášť a snímek Disco jsem neviděl, nicméně zbylým třem počinům bych se věnoval rád, a tudíž je v následujícím textu proberu všechny najednou. 

Pravda (La Vérité) – 50% 

Japonský režisér a mistr rodinných drobnokreseb Hirokazu Kore’eda (Po bouři, Zloději) natočil svůj první nejaponsky mluvený počin, i tentokrát se nicméně držel tématu rodiny. V jeho příběhu situovaném do podzimní Paříže se mluví francouzsky a anglicky, jeho hrdinkami jsou totiž slavná francouzská herečka Fabienne (Catherine Deneuve) a její dcera Lumir (Juliette Binoche), která žije coby úspěšná scenáristka v New Yorku. Když ale její matka vydá autobiografii, jede jí i s rodinou (Lumirina manžela hraje Ethan Hawke) osobně pogratulovat a vyjasnit si nějaké nepřesnosti, o nichž Fabienne do své knihy napsala. Návštěva se však neplánovaně prodlouží, přičemž na obě ženy dolehne tlak nikdy nevyřčených traumat a dávných křivd z rodinné minulosti. 

© Film Europe

Zahajovací snímek loňského festivalu v Benátkách se zabývá nejednoznačností a relativizací pravdy, přičemž Kore’eda hojně pracuje i s motivem nespolehlivé paměti, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet. Od sociálně-kritických a poetických dramat o obyčejných lidech se oceňovaný režisér a scenárista přesunul do prostředí umělecké smetánky, jež sice stále dokáže zaplnit realistickými postavami a věrohodnými dialogy, ale to nic nemění na tom, že mu ta změna příliš neprospěla. Film stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami s trojúhelníky a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem.