Stránky

12. 3. 2014

Koleje osudu (The Railway Man) – Recenze – 70%

Dojemný příběh podle skutečných událostí, které popsal ve své autobiografické knize bývalý britský důstojník Eric Lomax, převedl do filmové podoby v podstatě neznámý režisér Jonathan Teplitzky. Předvedl tím slušně odvedené filmařské řemeslo, ale přesto si s tak ambiciózním počinem, jenž pojednává o lidské houževnatosti, o lidském utrpení, o cti a o odpuštění, ukousl příliš velké sousto.

Koleje osudu

Anglie, 60. léta. Eric Lomax (Colin Firth) jezdí pravidelně na sraz veteránů druhé světové války, až jednoho dne se ve vlaku seznámí se sympatickou Patti (Nicole Kidman) a časem ji pojme za manželku. Ta si ho vezme, aniž by tušila, že si ho bere i s traumaty z války, kdy upadl do japonského zajetí a byl odvlečen do Thajska, tam byl nucen ke stavbě železnice (té samé, co je stavěna v Mostě přes řeku Kwai), byl mučen a zakusil příkoří, která na něm zanechala trvalé následky. Patti se kvůli stavům svého manžela trápí a vyhledá jeho nejlepšího přítele Finlayho (Stellan Skarsgard), aby jí pověděl, co se tenkrát v zajateckém táboře přihodilo. O některých událostech ale ani Finlay nechce mluvit…

Události z 60. let se střídají s dobovými flashbacky, ve kterých sledujeme dění za války u Japonců, kde mladého Erica hraje Jeremy Irvine. Obě dějové roviny jsou v silném barevném kontrastu – v depresivní Anglii převládá šedá a modrá, zatímco ve slunné výhni thajské pece (natáčelo se v Austrálii) je dominantní oranžová. Lidské drama v nich vyprávěné může kdekomu připadat obyčejné a obvyklé, nicméně zhruba v polovině filmu se stane poněkud zajímavějším díky zvratu, který posune děj filmu trochu jiným směrem.

Jonathan Teplitzky celkem hezky řemeslně režíruje obě linie – jedna je atraktivnější svým děním, ve druhé jsou zajímavější herci – ale režíruje jaksi na autopilota. Jeho styl je fádní a nepůvodní a jaksi není schopen udělat cokoli originálního, vybočujícího nebo jakkoli výrazného. Celý film se kvůli tomu zbytečně utápí v motivech a ve scénách, které jsme v jistých obměnách viděli už mockrát v jiných filmech, a Teplitzky k nim nic nového nepřidává. Je to škoda, protože Koleje osudu rozhodně nejsou špatné a nejsou ani špatně natočené, jsou však natočené nevýrazně (až bezvýrazně), kvůli čemuž na ně bude bohužel pravděpodobně rychle zapomenuto a příliš výrazný dojem déle než pár dnů po zhlédnutí nezanechají. Dojemné pasáže sice fungují, ale výhradně díky tomu, že v nich hraje dojemná hudba, že v nich dobře hrají kvalitní herci, a že dojemná je už ta samotná story, okolo které se to celé točí. Možná že právě na to Teplitzky až příliš spoléhal, neboť kromě osobního tvůrčího vkladu opomenul i zdůraznit emoce, které se pořádně dostaví až v úplném závěru snímku. Do té doby film místy působí až příliš chladně, sterilně a mírně vypočítavě. A neškodilo by mu prokrácení (dvě hodiny jsou znát).

Koleje osudu

Přes to všechno se mi ale Koleje osudu vlastně líbily, zejména díky hercům, kteří jsou famózní. Nejvíc prostoru má samozřejmě Colin Firth, který podává velmi přirozený a uvěřitelný výkon. Překvapivě se drží zpátky, moc se neprojevuje a dělá postavu hlavního hrdiny velmi zajímavou a stojící za pozornost. Jeremy Irvine je na tom podobně. Nicole Kidman a Stellan Skarsgård mají jen velmi vedlejší role, jejich výkony jsou však přinejmenším adekvátní, podle očekávání. Nikdo z dotyčných ale nehraje nijak okázale a nikdy nedá průchod něčemu odvážnějšímu nebo údernějšímu, což je místy škoda. Platí to i pro Hirojukiho Sanadu, představitele jediné větší japonské role.

Příběh je to velmi dobrý, funkční a hrají v něm vynikající herci, kteří ovšem nedostali příležitost se pořádně předvést. Je to drama klasického střihu, vhodné i pro starší diváky a velmi vhodné zejména pro ty, kteří mají tendenci snadno se dojímat. Film, který mohl dopadnout ještě mnohem lépe, kdyby se ho chopil někdo zkušenější a schopnější.



Žádné komentáře:

Okomentovat