Stránky

2. 12. 2014

Velkolepé muzeum (Das Große Museum) – Recenze – 60%

Rakouský dokument Velkolepé muzeum se zabývá zákulisním děním v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni, což je jedno z nejvýznamnějších a největších muzeí dějin umění v Evropě. Tento neobvyklý pohled zprostředkovává skrze nahlížení do pracovní rutiny několika zaměstnanců muzea, vykonávajících běžnou náplň své každodenní práce.
 
Velkolepé muzeum (Das Große Museum) – Recenze
Zdroj fotek: filmeurope.cz

Těch zaměstnanců zobrazených ve filmu je zhruba okolo padesáti (když počítám i početnější skupinky) a zabírají celou škálu hodností, od ředitelů až po průvodce v zákaznickém servisu (takoví ti, co sedí na židličkách, každý hlídají jednu místnost a dávají pozor, jestli náhodou nefotí někdo, kdo to nemá zaplacené). Většinu jich ale tvoří restaurátoři, kteří umělecká díla opravují a očišťují od špíny, molů a červů.

Film ale není dokumentem o lidech pracujících v muzeu, protože jejich osudům a problémům v soukromí se nevěnuje. Není ani dokumentem o restaurování drahocenných exponátů a mistrovských maleb, neb o technikách restaurování se nedozvíte prakticky nic. Není to reklama na muzeum jako takové, jelikož ze zhlédnutí snímku automaticky nevzniká chuť vyrazit na výlet do Vídně a prohlédnout si muzeum na vlastní oči (na rozdíl třeba od Ruské archy, která sice není dokumentem, ale její služba Ermitáži je neoddiskutovatelná) a film se ani (až na výjimky) tamními exponáty dávných mistrů nijak neopájí a snímá je spíš stroze a bez okouzlení, ne nepodobně tomu, jak na ně pravděpodobně nahlíží ti zaměstnanci, kteří s nimi přijdou dennodenně do styku.

Velkolepé muzeum je totiž uměleckou koláží poskládanou ze střípků událostí, které jsou vlastně úplně obyčejné, avšak jistý dojem zajímavosti v nich vytváří ten fakt, že většina diváků v muzeích nepracuje a tím pádem jim události ve filmu zachycené mohou připadat atraktivní a pozoruhodné. Přinejmenším se z filmu dozví něco nového a dostanou možnost nahlédnout do mikrosvěta, se kterým by normálně neměli co do činění. Nezískají sice komplexní náhled toho, jak to v zákulisí muzea běžně chodí, nýbrž jen takovou ochutnávku v podobě několika ukázek všech možných činností, které zdejší zaměstnanci běžně vykonávají.

Velkolepé muzeum (Das Große Museum) – Recenze

To mi ale přijde poněkud málo. Film není na pohled vůbec ambiciózní, neupozorňuje na sebe a spíš tiše vyčkává v koutě a dává pozor, jestli si ho někdo všimne. A všimnou si ho jen ti, které opravdu zajímá, jak to v zákulisí muzea vypadá a chtějí se o tom něco dozvědět (nebo tomu být alespoň zprostředkovaně přítomni). Umělecké hodnoty však v dokumentu nevidím žádné (vyjma exponátů muzea), vypovídací a informativní hodnotu malou a volbu námětu spočívající v tom, že se pasivně natočí dění v muzeu a pak se to sestříhá bez jakéhokoli doplňujícího komentáře, jako nepostačující. Stejným způsobem by se dal natočit umělecký dokument ze zákulisí supermarketu, multiplexu kin, vlakového nádraží nebo továrny na výrobu paštiky, a výsledek by byl stejný.

Tím nejjednodušším, co by se dalo případně zlepšit, je přidání vysvětlivek a popisků. Proč se prostě nemůže u každého zaměstnance objevit krátký titulek se jménem a s popisem jeho práce? Úplně by to stačilo a vy byste nemuseli tápat, jakému oddělení že to šéfuje ten manažer zírající na plátně do monitoru a kolik oddělených archivů vlastně muzeum má. U některých scén by přišlo vhod vysvětlení, co se před našimi zraky odehrává – třeba když se nějaká paní připravuje na opravování vycpaného medvěda, připevňuje si k obličeji roušku a bere do ruky nějaké zařízení, ale scéna je utnuta dřív než přístroj spustí, takže se nedozvíte, co měla s medvědem v úmyslu dělat. Když vidíte někoho, jak manipuluje s nějakým předmětem, tak je málokdy zřejmé, co s ním vlastně dělá a proč je za to placený…

Velkolepé muzeum (Das Große Museum) – Recenze

Komentář nutně nevyžadují akorát ty pasáže, v nichž mezi sebou komunikují samotní zaměstnanci, případně ty scény, ze kterých je jejich obsah jasně patrný i beze slov (třeba úsměvný, minutu trvající záběr na člověka, kterého kamera trpělivě pronásleduje od jeho pracovního stolu přes mnoho a mnoho místností až k absurdně vzdálené kopírce, k níž se dotyčný kvůli úspoře času dopravuje na koloběžce). Tyto momenty ostatně patří v dokumentu k tomu nejzajímavějšímu.

Na druhou stranu je nutno uznat, že i tři týdny po zhlédnutí mi film pevně utkvěl v paměti a pamatuji si z něj doteď velké množství scén, což se mi jindy u dokumentů běžně nestává. Těžko říct, jestli je to tím, že film promlouvá k divákovi spíš obrazem než slovy, nebo tím, že toho neobsahuje zrovna dvakrát mnoho a tím pádem jsou předkládané informace rozmělněné a mají více času zapůsobit. Každopádně mi to jaksi nedovoluje cynicky ho označit za „prázdnou nudu“ a spíš bych volil termín „pomalu plynoucí zážitek“, který se i dá doporučit, pokud vás tedy před zraky veřejnosti skryté fungování muzea opravdu zajímá. Vzhledem k té estetické neokázalosti a skromnosti ale klidně až u televizní obrazovky na ČT2.


Žádné komentáře:

Okomentovat