Stránky

23. 3. 2015

Cesta naděje (The Water Diviner) – Recenze – 50%

Australský farmář Joshua Connor, jenž se specializuje na hledání vody pomocí virgulí, ztratil během první světové války tři syny, kteří bojovali bok po boku na straně Británie proti Osmanské říši (dnešnímu Turecku), konkrétně v bitvě u Galipoli. Po smrti své zarmoucené a zlomené ženy se Joshua rozhodne vydat se do Istanbulu, dopravit se na bývalé válečné území a pokusit se tam své potomky nalézt…
 
Cesta naděje (The Water Diviner) – Recenze
Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Nejzajímavější na Cestě naděje je to, že jde o režijní debut australského herce Russela Crowea, který se zároveň obsadil do hlavní role. Zajímavé je i to, že se film věnuje válečnému konfliktu, který je Austrálií považován za jeden z nejnešťastnějších, přičemž skládá poctu jeho obětem. Méně zajímavá už je zmínka o příběhu založeném na skutečných událostech, přičemž film je navíc adaptací stejnojmenného románu – realitou je jen existence oné bitvy a pak jakéhosi dobového dokumentu, v němž je zaznamenána návštěva jistého Australana, který údajně přijel do Turecka hledat na Galipoli své padlé syny. Vojáci pro něj tehdy udělali, co mohli, a nakonec ho poslali domů.

Nejenže je ve filmu Joshuovo pátrání výrazně úspěšnější, navíc okořeněné o přátelství s tureckým generálem, ale ještě do něj přibyla romantická zápletka mezi ním a místní majitelkou hotelu v Istanbulu (Olga Kurylenko). Problém filmu přitom není v tom, že by jeho tvůrci ohýbali realitu přes koleno, případně si do ní domýšleli vlastní zápletky. Problém je ten, že tak činí bez ohledu na to, jak nevěrohodně pak celý film působí. Vyjma té podivné romance je zdaleka nejkřečovitější už samotný způsob, jakým Joshua hledá kosti svých potomků – chvíli se prochází po kopci, kde mohou být pod vrstvou hlíny pohřbeny klidně stovky dalších těl, pak najednou zabodne do země klacek a řekne „Tady kopejte.“ A vojáci kopou a nestačí se divit.

Těžko to svalovat na Joshuovu zkušenost s hledáním vody (přestože právě to byl pravděpodobně záměr tvůrců, protože proč jinak by byl zrovna tento, pro děj filmu jinak prakticky nevyužitý motiv, v úvodu snímku tak pracně budován?) Vodu totiž Joshua hledal s virgulemi, které si s sebou do Turecka nepřivezl, a ve vyprahlých kostech stejně žádná voda ke hledání nezbyla. Také by se teoreticky dala celá ta událost vnímat jako boží záměr – Joshua mohl být vedený Bohem, který nejenže mu pomohl najít tu správnou lokaci ke kopání, ale ještě ho naváděl na správnou stopu prostřednictvím snů a zjevení. Na druhou stranu, Joshua není prezentován jako dvakrát silně věřící, naopak mu na začátku filmu slizký farář vyčiní za to, že už několik let nebyl v kostele…

Cesta naděje (The Water Diviner) – Recenze

Spíš bych však tyto zádrhele hodil na triko scénáristické neučesanosti a režijní nezkušenosti Crowea, který svůj první film natočil kostrbatě a neohrabaně, s množstvím opakujících se flashbacků z válečné vřavy (poměrně naturalistických) a s nedostatkem vypravěčské dynamiky. Vypomáhá si naopak přebytkem primitivně stereotypních vedlejších postav (zmíněný kněz, prvoplánově roztomilý a zároveň nesnesitelně otravný chlapeček, cynický nepřející armádní důstojník…), dějovými klišé a občasným závanem přehnané patetičnosti (třeba ve scéně, kde hlavní hrdina sedí vedle hrobu a čte pohádku na dobrou noc). Podezřelý je i casting Olgy Kurylenko. Jen si to představte – ukrajinská herečka v roli Turkyně, která navíc umí perfektně anglicky…

O zajímavé nápady přitom není nouze. Moc hezké je např. společné putování dvou generálů dříve znepřátelených stran po bývalém bojišti za účelem nalezení mrtvých vojáků z obou táborů – oba ještě nedávno proti sobě stojící generály tato událost sblíží, nehledě na to, že k sobě přistupují bez předsudků a válečné tažení berou prostě jako práci podmíněnou rozkazy z vyšších míst. V kontrastu proti tomu stojí postava Olgy Kurylenko, která ke svému australskému hostovi přistupuje právě kvůli jeho původu nejprve s opovržením, a i když se ledy mezi nimi nakonec přeci jen prolomí, tak si i nadále počíná kvůli značným kulturním a společenským odlišnostem s nejvyšší obezřetností.

I námět Cesty naděje je vlastně potenciálně velmi silný, leč vyprávěn je velmi slabě. Mnoho scén pravděpodobně mělo působit velice dojemně, zejména pak závěr, nicméně emoce se prostě nedostavily. Co se Russela Crowea týče, tak je mnohem lepší herec, než režisér. Vzhledem k tomu, že jde o prvotinu, je však Cesta naděje ještě celkem stravitelná. Otázka zní, jestli Crowe bude chtít časem natočit něco dalšího a jestli mu to pak třeba půjde lépe…



Žádné komentáře:

Okomentovat