Stránky

13. 4. 2015

Diplomacie (Diplomatie) – Recenze – 60%

Srpen 1944, Paříž. Němcům už je jasné, že si v hlavním městě Francie dlouho nepobydou, ale jsou připraveni odejít se vší grandiózností. Plánují totiž na příkaz Hitlera vyhodit do vzduchu většinu pařížských památek včetně Eiffelovky, národního divadla a několika desítek mostů, které způsobí zaplavení blízkých předměstí. Rozkaz k vykonání akce má na svědomí německý generál Dietrich von Choltitz. Toho v jeho sídle navštíví švédský konzul Raol Nordling a snaží se mu čin na poslední chvíli rozmluvit.

Diplomacie (Diplomatie) – Recenze

Téměř celý film je tudíž výhradně o tom, že dva muži spolu mluví v jedné místnosti, přičemž Choltitz si zatvrzele hájí to svoje (nejde jen o to, že by slepě poslouchal rozkazy, má ke zničení Paříže i jinou motivaci), zatímco Nordling se ho snaží přesvědčit o absurdnosti takového jednání. Protože film je podle skutečných událostí z konce druhé světové války, tak asi nikoho nepřekvapí, jak film dopadne, takže o napětí skutečně nejde, a z toho, jestli bude Nordling ve svém přemlouvání úspěšný, pravděpodobně nikomu nervy nepotečou.

Vzhledem ke komornosti námětu asi nepřekvapí ani ten fakt, že jde o adaptaci divadelní hry. Film natočil Volker Schlöndorff, režisér Plechového bubínku, jemuž se ale nepodařilo snímek nějak ozvláštnit, aby působil zajímavěji než jako záznam divadelního představení. Natočené je to dobře, ale nikoli skvěle. Oba francouzští herci v hlavních rolích mají už s hraním této hry zkušenost z divadla a typově se hodí ke svým postavám – Niels Arestrup velmi zdatně ztvárnil zarytého nacistického pohlavára, zatímco André Dussollier propůjčil svému severskému diplomatovi charisma důstojného gentlemana, a obě postavy tak v jejich podání působí inteligentně, výřečně a přesvědčivě – na druhou stranu nemám nutkání označit jejich výkony za výtečné nebo excelentní.

Podobně jsou na tom i dialogy, jenž v podstatě tvoří neochvějný základ celého filmu, potažmo původní hry, a které jsou chytré, přirozené a chytře vybudované tak, aby děj postupně gradoval k jistým odhalením a následným změnám názorů, ale zas nejsou v jakémkoli ohledu geniální či nezapomenutelné. Nejsou přitom založené výhradně na tom, že by Nordling obmotával nekompromisního generála svými sofistikovanými politickými a jinými argumenty – tu a tam se celkem předpokládatelně uchýlí i k relativně běžnému a pokleslému citovému vydírání a např. nutí Choltitze, aby z okna své pracovny pozoroval krásy francouzské metropole v ranním slunci.

Diplomacie (Diplomatie) – Recenze

Zkrátka, při sledování Diplomacie jsem ocenil zejména ten fakt, že se věnuje ne až tak známému historickému aktu, který bych označit za „opravdu moc hezkou skutečnou událost“, občas jsem ocenil kvalitu dialogů a hereckých výkonů a líbila se mi i kamera a nasvícení. Nikdy jsem si ale neřekl, že by se kdykoli přehoupla přes hranici řemeslného evropského standardu, nebo že by byla v jakémkoli okamžiku překvapivá či neobvyklá. Nicméně ji lze zejména dějepisně, politicky, divadelně, umělecky a řečnicky založeným divákům doporučit ke zhlédnutí, už kvůli příjemně střídmé osmdesátiminutové stopáži.



Žádné komentáře:

Okomentovat