Ant-Man – Recenze – 70%

Scott Lang (Paul Rudd) je zlodějíček, který jednoho dne ukradne ze sídla známého vědce Hanka (Michael Douglas) speciální oblek, jenž umí svého nositele zmenšit na velikost mravence (a Scott o tom zpočátku neví). Pak se ale ukáže, že Hank si oblek nechal ukrást schválně, protože si Scotta už předem vybral pro náročný úkol – naučit se s oblekem zacházet a podniknout v něm obtížnou misi v podobě odcizení podobného obleku od Hankova kolegy/ učedníka/ pokračovatele Darrena, který úspěšně zkopíroval Hankův projekt a neváhá ho prodat do špatných rukou, což by klidně mohlo znamenat konec světa a tak dále.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Superhrdina Ant-Man není žádnou žhavou novinkou – v komiksech od Marvelu má poměrně dlouhou tradici, tudíž bylo jen otázkou času, kdy s ním vznikne celovečerní film, který naváže na marvelovské spletité universum. A jak je u filmů tohoto studia celkem pravidelně zvykem, jde o film zdařilý, nápaditě akční, zábavný, vtipný, dobře zahraný a solidně natočený. Jen není až tak dobrý, jako třeba poslední Iron Man, druzí Avengers nebo Strážci Galaxie.

Dáno je to především první polovinou filmu, která je až příliš standardní a nijak ozvláštněná oproti očekáváním, která o ní lze na základě výše zmíněného syžetu mít. Samozřejmě že je potřeba nejprve představit postupně všechny postavy, odkrýt vztahy mezi nimi a věnovat se jejich motivacím, aby divákům pak o ně šlo a mohli jim fandit. Toto obligátní budování psychologie ale přesto trvá až příliš dlouho a příchod akčních scén a superhrdinských kousků v druhé polovině filmu je tím pádem vykoupen tím, že Scott si do obleku poprvé vleze až po půlhodině, a do té doby se divák musí seznámit s tím, že byl tři roky ve vězení, že se mu nedaří najít slušnou práci, že si jeho žena mezitím našla nového přítele, a že ho nechce moc pouštět k jeho dcerce.

Pak je ještě potřeba uvézt na scénu ambicemi zaslepeného Darrena, moudrého Hanka a jeho dceru Hope (Evangeline Lilly), jejichž vztahem otřásla před lety nešťastná událost, během níž Hank přišel o manželku a Hope o matku, a trojici komediálních kriminálníčků, které Scott přizve do týmu na výpomoc. Scott se pak také musí k obleku nějak dostat a seznámit se s Hankem a s jeho plánem, naučit se oblek ovládat, vymyslet strategii, jak složitou loupež provézt, a k první pořádné akci a pořádné zápletce tudíž dojde až po nějakých padesáti minutách až hodině filmu. Ant-Man se pak okamžitě stane mnohonásobně zajímavějším a zábavnějším, protože konečně opustí fázi předlouhé expozice. I tak se mu ale nepodaří úplně vymanit ze zajeté šablony marveláckých komiksových adaptací z poslední doby a jeho průběh lze tudíž docela slušně předem předvídat.

Otázka, zda film doporučit či nedoporučit, se ale nakonec stejně váže spíš k sympatičnosti postav, míře zábavnosti a k úrovni humoru a akce, než k propracovanosti příběhu, který má nepřekvapivě k sofistikovanosti daleko. A tam je potřeba ve srovnání s většinou ostatních superhrdinských snímků ze stáje Marvelu počítat s mírnou změnou stylu. Oproti takovému Kapitánu Amerikovi nebo Iron Manovi je totiž Ant-Man podstatně bláznivější a střelenější. Nejde jen o jeho schopnost extrémně se zmenšovat a zase zvětšovat, což je samo o sobě dostatečně ujeté, ale krom toho ještě umí komunikovat s mravenci a velet jim, aby poslouchali jeho příkazy. Případně si některé z nich osedlat, pořádat s nimi nálety, nebo na nich surfovat uvnitř vodovodního potrubí.

Celá ta absurdnost a šílenost takového námětu očividně došla i tvůrcům filmu, kteří se pokusili pojmout ho více komediálně, než bylo doposud zvykem. Do hlavní role obsadili komika Paula Rudda, který doteď hrál téměř výhradně v komediích, aby kromě toho mravenčího rodea dělal i humory. Ze stejného důvodu svěřili jednu z vedlejších rolí Michaelu Peňovi, což se jim vyplatilo (je boží). Do akčních sekvencí přimíchali trochu víc nadsázky, takže třeba vrcholná scéna filmu, kdy spolu dvě malinkaté postavy svádí souboj na život a na smrt na koberci v dětském pokojíčku, přičemž po sobě střílí lasery a házejí kousky stavebnice v záplavě mravenců, zatímco balancují na jedoucí Lokomotivě Tomášovi, úspěšně budí pobavený úsměv a sem tam i salvy smíchu. Bohužel neubrali na serióznosti ve scénách, kdy se řeší vztahy či dávná traumata, což je s tou okolní ztřeštěností v poněkud nesourodém kontrastu. Ant-Manovo zavítání do komediálního žánru má ale za následek i to, že ztratil na napínavosti a osudovosti – nahradily je bláznivé scénky, vtipné gagy a nezávazné blbnutí.

Největší škoda ale je, že u filmu nakonec nezůstal režisér Edgar Wright (Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení), který měl Ant-Mana psát a natáčet původně, ale nakonec v průběhu tvorby scénáře odešel (resp. byl odejit), takže je v titulcích uveden jen jako jeho spoluautor. V jeho podání totiž mohl být Ant-Man opravdu jedinečný. Nahrazen byl o dost méně zajímavým Peytonem Reedem, který doposud natáčel jen většinou veskrze průměrné komedie (Yes Man, Rozchod!), a mnoho nadějí se v něj nevkládalo.

Přesto si dokázal s filmem poradit docela dobře, ukočíroval značný rozpočet a velké množství počítačových triků (jestli jsem byl nadšen z omlazeného Arnolda v Terminator Genisys, tak to je nic oproti mladému Douglasovi v úvodu Ant-Mana) a obstojně zvládl i akci, která dokázala být přehledná, přestože se v ní kvůli častým změnám velikosti hlavního hrdiny kromě rychlých střihů i neustále mění záběrování a hodně se zoomuje. Dokonce se mu podařilo i dostat docela obstojné výkony z herců.

Jeden problém je tu ale do budoucna – Scott Lang v podání Paula Rudda prostě není kdovíjak charismatickou nebo jinak výraznou osobností, a pokud se v Marvelu rozhodnou skloubit ho s ostatními Avengery (počínaje třetím dílem Kapitána Ameriky), jak naznačují, tak se mezi nimi bude nutně ztrácet. Což je zatím ovšem jen teorie, která snad bude vyvrácena.

Ant-Man spolehlivě baví zejména ve své druhé polovině a s přibývající stopáží onu zábavu ještě zintenzivňuje, i tak jde ale o krok zpátky ve srovnání s Avengers nebo Strážci Galaxie, kteří vydrželi být konzistentně zábavní od začátku do konce. Především je na Ant-Manovi znát, že mohl být ještě mnohem lepší, a že mohl lépe využívat speciálních schopností svého hrdiny a možností, které takové schopnosti skýtají. I tak jde ale o víceméně zdařilou popcornovou záležitost, jejíž potenciál sice nebyl zcela naplněn, ale za podívání stojí – už jen kvůli několika opravdu neotřelým nápadům a sympatickým postavám, na nichž film stojí o dost víc než na akci nebo na příběhu.