Všechny prachy světa (All the Money in the World) – Recenze – 60%

Rok 1973. V Římě je unesen jeden z řady vnuků tehdejšího nejbohatšího muže světa, amerického ropného magnáta Jeana Paula Gettyho. Únosci kontaktují chlapcovu matku a požadují výkupné 17 milionů dolarů. Ta je ale rozvedená a nemajetná, její bývalý manžel (Gettyho syn) leží kdovíkde v drogách a jedinou nadějí na záchranu je miliardářský dědeček, který je ale starým hamižným lakotou, co by si nechal kvůli deseti dolarům koleno vrtat, a zaplacení výkupného zásadně odmítá. Pošle však snaše na pomoc svého poradce (a bývalého agenta CIA), aby s únosci vyjednával.

Film Všechny prachy světa je volně inspirován skutečnými událostmi, nicméně ty byly v lecčem podstatně změněny, a číst si předem na internetu, jak to ve skutečnosti bylo, není pro plnohodnotný zážitek z filmu doporučitelným tahem. Už jen proto, že snímek obsahuje pár pozoruhodně podvratných zvratů a různě mění žánr a perspektivu vyprávění a je lepší nevědět dopředu, jak to celé skončí.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment / cinestar.cz

Nejvíce se o tomto filmu mluví v souvislosti s aférou kolem přeobsazení vedlejší role starého Gettyho a bude to pravděpodobně to hlavní, kvůli čemu si leckteří budou Všechny prachy světa pamatovat i v budoucnu. Režisér Ridley Scott totiž plánoval tuto roli svěřit tehdy sedmaosmdesátiletému Christopheru Plummerovi, ale z řady důvodů do ní nakonec obsadil Kevina Spaceyho (vysoký Plummerův věk, komerční potenciál známějšího herce). Spacey byl však po dokončení filmu obviněn ze sexuálního zneužívání v rámci kampaně #MeToo a Scott se rozhodl měsíc a půl před premiérou přetočit všechny jeho scény s někým jiným a oslovil proto původně zamýšleného Plummera.

To rozhodnutí bylo buď nechat film tak, jak je, a očekávat jeho bojkotování ze strany lidí, kteří vnímají Spaceyho jako nechutného sexuálního predátora (kampaň #MeToo je citlivé a kontroverzní téma a Spacey si po obvinění situaci ještě zhoršil vlastními výroky), nebo jeho postavu přeobsadit a očekávat naopak bojkot ze strany těch, co považují Spaceyho za chudáčka, který kvůli o dvacet let opožděným pomluvám de facto přišel o kariéru (zatímco Plummer je teď za svůj výkon nominovaný na Oscara). Nakonec zvítězila komerčně perspektivnější varianta a Scottovi rozhodně patří uznání za to, že vše stihl v šibeničním termínu dokončit a že nějaké zásadní přetáčení není na výsledku vůbec znát. Tím pádem je zbytečné a nesmyslné, aby to nějak ovlivňovalo hodnocení filmu (natož aby jej ovlivňovaly principiální důvody).

V důsledku se věc má totiž tak, že Christopher Plummer je v roli obstarožního boháče Gettyho, pod jehož šarmantním vybraným vystupování se skrývá cynický a bezohledný sobec, natolik charismatický a výrazný, že je nejen poměrně těžké představit si zpětně Kevina Spaceyho v téže roli, ale že svým přesným, přesvědčivým výkonem a osobitou prezencí na plátně zastiňuje i všechny zbylé přítomné. Jeho postava je ze všech nejzajímavější a nejlépe napsaná, takže je trochu škoda, že film není jen o ní.

Michelle Williams je v roli matky uneseného chlapce plně věrohodná i vzhledem k tomu, že jí její postava soustavně zkoušené ženy s dávno vycepovanými nervy záměrně zprošťuje očekávatelných zoufalých nářků a slzami zalitých pohledů, nicméně ve scénách sdílených s Plummerem je evidentní, kdo z nich dvou má herecky navrch. Mark Wahlberg je coby Gettyho poradce naopak vyloženě málo výrazný a mdlý a charisma postrádá. Převážně komediální francouzský herec Romain Duris v roli jednoho z únosců zas trochu bojuje s tím, že musí hrát Itala, a navíc jeho postava vyznívá v jeho podání mírně legračně, což nemusel být nutně záměr.

Největší nedostatek však představuje styl vyprávění, které soustavně skáče mezi perspektivami jednotlivých postav a upadá přitom do zacyklené struktury, která neustálým opakováním sebe sama obírá děj o dynamiku a naopak jej poznamenává pachutí dějové rozvleklosti.

Kriminální zápletka s únosem je dělená do dvou pohledů, kdy střídavě sledujeme společné počínání matky a Gettyho poradce s děním v úkrytu únosců, přičemž nezáživně repetitivní telefonické hovory mezi oběma tábory slouží spíš k teoretickým úvahám nad hodnotou lidského života než k vytváření napětí prostřednictvím smlouvání o výši výkupného za neutuchajícího strachu o život unesené oběti. Plummerova citově vyprázdněná postava pak do děje vstupuje především za účelem poskytnutí satirického komentáře o hranicích chamtivosti a jejím negativním dopadu na lidské vlastnosti, hodnoty a vzájemné vztahy. Rovina vyprávěná z pohledu uneseného chlapce a únosců se zas soustředí na jejich společné soužití a na mladíkovy občasné pokusy o útěk. Výsledná forma filmu se tak skládá z hned několika typů dramatu, které nesouzní pohromadě v dokonalé harmonii hlavně kvůli tomu, že každé z nich rozvíjí zcela jiné motivy a myšlenky.

Ridley Scott přitom režíruje poctivě, elegantně a jako zkušený řemeslník ze staré školy, zvláště po technické stránce. Film si občas dovolí i překvapivé hrátky s očekáváním, případně vnese do veskrze akademicky a staromódně působícího dramatu i sporadické záblesky brutality. Rozhodně to nepůsobí, jako by Scott neměl Všechny prachy světa pevně v ruce, snad kromě zmíněné nevyrovnanosti herců a důsledné emocionálně chladné a odtažité atmosféry, která byla sice zřejmě do značné míry záměrná, nicméně některým scénám notně ubrala na potenciální údernosti. Na škodu je ale hlavně (kromě předem pošramocené pověsti filmu) to, že si tvůrci nedokázali ze všech těch rozehraných motivů a postav jednoznačně vybrat, o kom a o čem konkrétním by jejich film měl vyprávět především, a jakou strukturu vyprávění proto zvolili, což má na triku zejména autor scénáře (podle knižní předlohy) David Scarpy, který naposledy napsal realizovaný filmový scénář před deseti lety, k remaku Dne, kdy se zastavila Země).

P.S. Kevin Spacey (s brutálním stařeckým make-upem) vypadal ve filmu pro srovnání takto: odkaz ZDE a ZDE.