Stránky

18. 1. 2018

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci – Recenze – 10%

Komedie Filipa Renče Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, natočená podle scénáře a stejnojmenné knižní předlohy Haliny Pawlowské, se zaobírá osudy svérázné Olgy (Klára Issová) po zhruba čtyřicet let – od jejího problematického příchodu na svět až po stav, kdy vystřídala několik chlapů, vdala se a rozvedla, má vystudovanou psychologii a dospělého syna a toho pravého životního partnera stále ne a ne najít.

Na začátek to nejzásadnější:

  • Halina Pawlowská je ve filmu cca tři vteřiny a hraje Rusku.
  • Klára Issová ukáže nahá prsa několikrát, v součtu na cca deset vteřin.
  • To mini-prasátko, co je na plakátu, se ve filmu vyskytuje pouze na fotografii.

A nyní již k recenzi.

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci – Recenze
Zdroj fotek: bioscop.cz

Hlavní problém tkví už v tom, že jeho hlavní hrdinka je nesympatická, neurotická, nešikovná, sebelítostivá a prakticky neschopná blbka, co se ani neumí opilá vyzvracet do záchodu, aniž by si do něj při jeho splachování omylem nevysypala celý obsah kabelky. Otázka zní, proč by její osudy měly někoho zajímat (natož, aby jí někdo fandil a přál jí životní štěstí i z jiného důvodu než z lítosti). Asi to měla být česká variace na Bridget Jonesovou, ale výsledek působí spíš jako neohrabaný a zavrženíhodný mix Románu pro ženy a Bestiáře.

Hlavní hrdinka Deníku Bridget Jonesové měla přitom podobné vlastnosti, také byla těžkopádným magnetem na trapasy a na rozdíl od atraktivní a přirozeně líbivé Olgy byl pro ni navíc další překážkou i její nevábný fyzický vzhled. Pro ženské divačky pak bylo lehké se s ní identifikovat, protože tematizovala a zveličovala onu nespokojenost s vlastními nedostatky i rozpaky z prekérních situací, které všechny zažily na vlastní kůži, a kvůli kterým si samy někdy připadaly jako ona. Mužští diváci se možná necítili až tak osloveni, ale bohatě jim to vynahradilo dostatečné množství kvalitního humoru.

Komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci se s Deníkem Bridget Jonesové nemůže měřit už jenom proto, že v ní žádný povedený humor není. Za vrchol vtipnosti lze označit stokrát oposlouchanou slovní hříčku: „Tamhle na tom kopci dostal můj dědeček kulkou mezi lopatky. Nebo to bylo lopatkou mezi kulky?“, přičemž všechno ostatní už je vtipné o dost méně (jinými slovy – vůbec).

Některé vtipy by přitom mohly i zapůsobit, kdyby je film líně nerecykloval a nenechával zaznít opakovaně, a některé anekdotické scénky (viz nakupování nových kalhot), by mohly být i úsměvné, kdyby je Filip Renč nelítostně nezabil hned v zárodku tím, že po vyslovení pointy okamžitě následuje Olžin pohled přímo do kamery, nebo v ještě horším případě nájezd kamery přímo do jejího vyjeveného obličeje. Další humor se film neúspěšně snaží dojit z karambolů hlavní hrdinky tím způsobem, že když jede na kole, tak samozřejmě přepadne přes řídítka, když nasedne do lodičky, tak se z té lodičky vyklopí, a když zaslechne jméno muže, který se jí líbí, tak spadne ze židle.

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci – Recenze

Další, snad ještě důležitější rozdíl tkví v tom, že Bridget Jonesová reflektovala zážitky a situace opsané skutečně ze života, které pro lepší komediální efekt možná trochu přeháněla nebo ironizovala, ale nikdy ne do té míry, aby se v nich divák sám nenašel. Film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci oproti tomu není vůbec v kontaktu s realitou, působí spíš jako absurdní komedie (hodně špatná) a s nějakými situacemi ze života nemá nic společného. V těch nejbrutálnějších výjevech (opakovaná božská/satanská zjevení v podání Pavla Kříže, trojice mexických hudebníků…) ještě lze spatřovat záměrnou snovou stylizaci, kterou omlouvá zmínka o přehnaně bujné fantazii hlavní hrdinky, nicméně i ty scény, které by měly být pokládány za skutečnost, jsou mnohdy až příliš přitažené za vlasy (viz např. sekvence, v níž dospívající syn vejde k mamince do ložnice, když ta tam zrovna zvířecky dovádí s novým milencem, kterého následně chlapci představí jako nového tatínka, nebo když Olga otevírá dveře neznámým návštěvám v odvážně erotickém negližé).

Jinak formálně snímek vypadá hodně podobně jako Renčův Román pro ženy, a to jak z hlediska vizuální drahoty na plátně (velmi slušné technické aspekty jsou známkou toho, že tvůrci měli na film dostatek peněz, tudíž ta skutečnost, že výsledek dopadl takhle hrozně, jej činí ještě smutnějším), tak co do nekvality adaptace knižní předlohy, což souvisí hlavně s Renčovou velmi špatnou komediální režií a mizernými schopnostmi Haliny Pawlowské napsat scénář podle vlastní knihy (za předpokladu, že výsledná podoba filmu odpovídá scénáři).

Stejně jako Michal Viewegh s Románem pro ženy se totiž ani Halina Pawlowská nedokázala ubránit ani těm nejprovařenějším chybám, jichž se lze při přepisu knihy do filmového scénáře dopustit. Za vše mluví už jen ponechání neustálého vypravěčského komentáře hlavní hrdinky, který je ospravedlnitelný na začátku, když je Olga čerstvým novorozencem, ale kdykoli poté už působí nadbytečně a hrozně otravně – jednak ani není vtipný a hlavně většinou jen zbytečně popisuje buď to, co se viditelně odehrává na plátně, nebo co hlavní hrdinka zrovna cítí za emoce (což by mělo být poznat z hereckého projevu Issové – nahradit to vysvětlujícím komentářem je strašlivě líné).
  
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci – Recenze


Kromě toho, Román pro ženy také v podstatě neměl souvislý děj a rozpadal se do izolovaných scének, ale aspoň se v něm daly sem tam nalézt nějaké trošičku zajímavé postavy nebo slušné herecké výkony (Simona Stašová) či pozoruhodné dějové zvraty (vztah hlavní hrdinky a postavy Marka Vašuta). Film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci neobsahuje nic z toho – jeho postavy jsou všechny na hranici stereotypních plochých idiotských karikatur (a dost je jich i za tou hranicí) a místo alespoň trochu přijatelného herectví zbyla jen křeč, hihňání, křepčení, kulení očí a jiné přehrávání všeho druhu (nejlepší je nakonec asi Aneta Krejčíková v roli Olžiny kamarádky, Klára Issová zas ledacos zamázne roztomilým bezbranným kukučem).

To, že finále filmu a s ním spojená otázka, jestli se hlavní hrdince nakonec poštěstí být s tím pravým, je samozřejmě předvídatelné na sto honů, je zdaleka tím nejmenším nedostatkem. Snímek Zoufalé ženy dělají zoufalé věci není schopen obhájit svou existenci ani jako lehká romantická komedie na jedno použití, ani jako ironická reflexe stereotypů ženského životního stylu a neobstojí ani ve srovnání se zmíněným Románem pro ženy, natož se zahraniční konkurencí, která když už nic jiného, tak alespoň naplňuje specifika žánru. Zoufalost sama.




Žádné komentáře:

Okomentovat