Stránky

19. 3. 2018

Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Recenze – 70%

Léto 1983, Itálie. Sedmnáctiletý Elio (Timothée Chalamet) je židovský Italo-Američan, který žije se svými rodiči v prostorné venkovské vile, kam jeho otec, profesor archeologie, přizve na letní pobyt svého studenta Olivera (Armie Hammer), aby mu pomáhal s výzkumem. Přestože Elio zpočátku jeví zájem spíš o místní děvčata, pozvolna v něm začnou klíčit vášnivé city právě k Oliverovi. 

Pocitové romantické drama Dej mi své jméno, natočené podle románu amerického spisovatele Andrého Acimana, proměnilo ze čtyř nominací na Oscara (včetně kategorie Nejlepší film) tu za nejlepší adaptovaný scénář, jehož autorem je režisérský veterán, takřka devadesátiletý James Ivory, mimo jiné tvůrce snímků Pokoj s vyhlídkou, Rodinné sídlo a Soumrak dne. Ten v něm mimořádně citlivě a empaticky pojal téma tajné vášnivé romance dvou mladých chlapců a neméně citlivě a subtilně jej převedl do filmové podoby Luca Guadagnino, italský režisér filmů Mé jméno je láska a Oslněni sluncem.
 
Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Recenze
Zdroj fotek: falcon.cz

Naprosto zásadní je pro film Dej mi své jméno jeho pomalé tempo a rozvíjení ústředního tématu lineárního a po dějové stránce i poměrně triviálního příběhu v mnoha rovinách. Oba hrdinové si toho v první polovině filmu příliš neřeknou a spíš se jen opatrně oťukávají, přemýšlejí, jak se svými pocity naložit a jestli je vůbec dávat najevo, případně kde, jakým způsobem a v který okamžik oslovit toho druhého – a mnohem zásadnější než obsah jejich dialogů je řeč jejich těla a výraz jejich tváří, když na sebe reagují, když se chystají něco říct, nebo když na sebe vrhají letmé ostýchavé pohledy.

Film navíc jejich vnitřní emoce podtrhuje přítomností mnoha uměleckých motivů napříč nejrůznějšími kulturními odvětvími od literatury a hudby po sochařství. Eliova touha je tak například zakódována do antických soch, u nichž jeho otec vyzdvihuje jejich přirozeně žádostivé fyzické vzezření. Jeho dilema, zda se Oliverovi svěřit se svými pocity, zas metaforicky odráží příběh z milostného románu o rytíři dumajícím nad tím, zda je lepší jít s pravdou ven, nebo mlčky zemřít, o němž mu předčítá jeho matka. Když si Elio po vzoru Olivera oblékne v pozdější fázi filmu kolem krku přívěšek s Davidovou hvězdou, tak se tím symbolicky přihlásí nejen ke svým židovským kořenům, ale i ke své nově osvojené sexualitě.

Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Recenze

Příběh je vyprávěn z pohledu Elieho, který svou bisexualitu teprve čerstvě objevuje, s nově nabytými city nakládá nesměle a s rozvahou a trápí ho drásavá nejistota, zda budou opětovány. Navíc má na komunikaci s Oliverem přísně vyměřený čas, určený koncem léta. Čas je mimochodem také zásadním prostředkem ve vyprávění – plyne totiž nepravidelně a se zrychlující se tendencí, takže na začátku film místy působí vyloženě zdlouhavě a každý den se zoufale vleče (protože hrdinové si procházejí nudným letním nicneděláním), zatímco v závěru vyprávění naopak skáče kupředu o celé dny i delší časové úseky (zatímco hrdinové by si přáli mít na sebe podstatně víc času).

Film pak vypráví o lásce od jejího prvotního vzniku a nejistého počátečního našlapování, přes euforickou radost z jejího naplnění, až po finální smutek z jejího přetrhání a činí tak důsledně a téměř až procedurálně, zároveň však mimořádně jemně, nenuceně a v náznacích. To z něj dělá spolu s přemýšlivými hrátkami se symboly a významy, inovátorským přístupem k zobrazování emocí na plátně, precizními hereckými výkony úplně všech protagonistů a výborně vykreslenou línou atmosférou slunné Itálie takřka okamžitou klasiku a učebnicový film z žánru „homosexuální drama“, který se může směle řadit ke svým také již klasickým předchůdcům, jako je Zkrocená hora nebo Život Adèle.

Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Recenze

Věc se ovšem má tak, že všechny tyhle významy a interpretace nejsou na pohled nijak zvlášť čitelné, neupozorňuje se na ně a divák si je musí sám pracně hledat, film analyzovat a donutit se u něj přemýšlet nad jeho formou a nenechat se jím jen bezmyšlenkovitě unášet. Kdo si toho bude schopen najít ve filmu hodně, pro toho se může stát klidně i jedním z nejlepších snímků roku, což by bylo vzhledem k úrovni a sofistikovanosti jeho režijní, scenáristické a herecké složky zcela po právu. Kdo to všechno ale napoprvé neuvidí, na toho bude film působit únavně, protože záměrně tráví čas nad tematizováním nudného a bezdějového polehávání hrdinů v trávě, koupání v tůňkách, ježdění na kolech a jiných činností určených k zabíjení volného času. Na někoho to může působit až otravně.

Stejně otravný může někomu připadat i hlavní hrdina, případně jiné postavy. Jde totiž povětšinou o intelektuální výkvět akademické půdy, sečtělé všeználky, kteří hovoří několika jazyky a hrají na několik hudebních nástrojů, přitom je ale divák nucen sledovat je během jejich letní dovolené, kdy si pro sebe neumějí vymyslet lepší zábavu než znuděné polehávání u vody s knížkou v ruce. Zvláštní dojem vyvolává i obsazení Armieho Hammera, který ve svých jednatřiceti letech na údajně čtyřiadvacetiletého studenta skutečně nevypadá, takže po většinu času působí ve srovnání s podstatně mlaději vypadajícím Eliem spíš jako jeho strýček než jako o trochu starší vrstevník.

Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Recenze

Vtip je v tom, že každý prvek filmu, nehledě na to, jestli vychvalovaný či zatracovaný, je jeho nedílnou součástí. Univerzitní zázemí postav slouží ke zvýraznění jejich schopnosti nadchnout se pro umění a filozofii, nepravidelný rytmus vyprávění se zas odvíjí od toho, jak moc loudavě/dynamicky prožívají hrdinové filmu své životy. Jednoduchý děj, oproštěný od jakékoli dramatičtější scény, má za následek bezkonfliktní atmosféru, v níž se hrdinové nemusejí příliš potýkat s odsuzujícími předsudky svého okolí, právě naopak se u jiných postav setkávají s pokrokovým přijetím a pochopením. Výsledný dojem je přesto ten, že Dej mi své jméno je drama zajímavé především v rámci detailního rozboru svých jednotlivých součástí a jejich komplexního vzájemného provázání, zatímco film jako celek není až tak strhující nebo poutavý jako tyto jednotlivosti a i jeho emocionální dopad na diváka je spíš průměrný.



Žádné komentáře:

Okomentovat