Stránky

5. 6. 2018

Backstage – Recenze – 40%

Slovensko-český snímek Backstage je taneční film, což znamená, že jeho hlavními hrdiny jsou tanečníci, co hlavně chtějí být free a cool a jejichž životním cílem je vyhrát v televizní soutěži, aby mohli letět do Ameriky a tancovat pro Beyoncé. Tím hlavním v takovém filmu jsou náročná a audiovizuálně atraktivní taneční čísla se složitou choreografií, jimiž je prokládán nějaký velmi jednoduchý a povětšinou dost dementní příběh, v němž obvykle hrají roli zamilovaná dvojice, zlý producent / developer a skupina úhlavních tanečních rivalů, kteří hrdinům konkurují. Stejné přísady obsahuje i americká série tanečních filmů Let´s Dance, která byla pro tvůrce filmu Backstage zjevně velkou inspirací.

Backstage – Recenze – 40%
Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Zásadní kámen úrazu spočívá v tom, že zatímco americké taneční filmy mají rozpočty v řádu desítek milionů dolarů a autentické tancující hip-hop rappery a mohou si tudíž dovolit ospravedlnit svou existenci nákladnými epickými tanečními mega-scénami a příběh omezit jen na nutné minimum, tak slovensko-čeští tvůrci mají na to samé jen nuzný slovensko-český rozpočet a jejich tanečníci pouze imitují zahraniční vzory, a musí tedy na příběh spoléhat o trochu víc. Pokud ten příběh navíc není dobrý, je to problém.

Původním autorem námětu k Backstage byl slovenský režisér Dušan Rapoš, autor filmů Cinka Panna, Muzzikanti a trilogie Fontána pre Zuzanu. Ten naštěstí od projektu brzy odstoupil a námětu se chopily režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková (Fair Play, Oběti a vrazi) s celovečerně debutující scenáristkou Naďou Clontz (slovenský seriál Tajné životy) a společnými silami se pokusily zapracovat na příběhové linii, aby nebyla úplně tupá. Výsledek je ten, že děj filmu sice není vyloženě katastrofální, ale pořád je hloupý a primitivní dost (a navíc je mu věnováno hodně času, o dost víc než by bylo třeba na taneční film, ale zas o dost méně než by bylo třeba na normální film). Zároveň obě autorky narazily na běžný limit tanečních filmů spočívající v tom, že taneční čísla slouží v podstatě jen jako atrakce a děj nijak neposouvají.

Jejich zdaleka největším scenáristickým přínosem je kritika tanečních soutěží (a potažmo i soutěží talentových a pěveckých), jejichž producenti kašlou na objektivní výkony soutěžících a manipulují výsledky i průběhem přenosu ve prospěch co největší divácké sledovanosti, jde jim víc o reality show a dojemné příběhy soutěžích než o ukázání jejich talentu, mění pravidla za pochodu a hrubě manipulují s diváky i s účinkujícími, aby nakonec vyhrál ten, kdo měl nejvíc peněz a dokázal všechny nejvíc podplatit. Proto zřejmě i název filmu Backstage. Naivní hrdinové se tohle všechno postupně dozvídají a bortí se jim kvůli tomu iluze.

Backstage – Recenze – 40%

Na druhou stranu je ale zajímavé, že žádná z postav proti ničemu z toho nevystoupí, nikdo s tím nic nenadělá a všem těm zlým bohatým producentům to perfektně projde. V podstatě tím film říká, že kdo nemá peníze a moc, tak mu nezbývá než skákat podle pískání jiných a dál se nechat lživě podvádět bez možnosti to změnit. Což je na taneční film docela hořká, depresivní a beznadějná pointa na hranici metafory pro totalitní společnost, u níž lze jen těžko odhadnout, nakolik byla záměrná a jestli vůbec dopadne u cílového publika (zejména náctiletí, kteří mají rádi streetdance a poslouchají česko-slovenský hip-hop) na úrodnou půdu.

Příběh se jinak točí kolem pohledné tanečnice Mary, do níž je platonicky zamilován její kamarád, němý outsider Hugo, leč ona chodí už s arogantním lídrem taneční skupiny Buddym, který skupinu přihlásí do televizní soutěže. Když pak dojde několik dnů před výběrovým kolem u jednoho z tanečníků k úrazu, nahradí ho právě Hugo. Každé další soutěžní kolo je pak náročnější a náročnější a všichni členové skupiny jsou tak vystavováni stresovým situacím, které otestují pevnost jejich vůle a vzájemných vztahů.

Zmíněná trojice postav tvořících romantický trojúhelník je aspoň nějak základně charakterizovaná, avšak zbylých pět členů skupiny tvoří už jen výplň naprosto plochých, bezduchých a vzájemně zaměnitelných figurek, které jsou definované prakticky jen jedinou větou (jeden si sem tam rád zahulí, jeden má bohatého tátu, jedna je možná lesba…) a nic dalšího se o nich divák nedozví, což je pro taneční filmy svým způsobem typické. Dalším takovým standardním nedostatkem bývá to, že hlavní role obvykle připadnou nadaným tanečníkům, kteří ale zároveň bohužel nejsou dobří herci, a tudíž jejich herecké výkony nestojí za moc. To je případ i filmu Backstage, v němž má jako jediná z tančících protagonistů viditelný herecký talent pouze Mária Havranová coby Mary, která díky tomu výrazně vyniká nad všemi ostatními.

Backstage – Recenze – 40%

Velkou překážkou je i český dabing!!! (původní znění je slovenské), který místy dost tahá za uši a místy je dokonce nechtěně legrační (představte si běžné české dabéry, jak se snaží imitovat slovenské hip-hop tanečníky, kteří se zas snaží imitovat hardcore černošské rappery), ale každopádně zásadně ubírá projevům mnohých herců na věrohodnosti. Z jakého důvodu je vůbec potřeba dabovat slovenské filmy do češtiny? To se tvůrci bojí, že tomu nebudou čeští diváci rozumět? Na konci filmu přitom zazní i dvě věty v angličtině, ty ale zůstaly bez překladu.

Zkušenější herci jako jsou Kryštof Hádek, Judit Bárdos, Roman Luknár či Ivana Chýlková se vyskytují pouze v okrajových rolích režiséra / dramaturgyně / producenta či porotců taneční soutěže a jejich účast na plátně se pohybuje v rozmezí dvou až tří minut v celém filmu. To samé zpěvák Ben Cristovao (který je na plakátu), jemuž znějí na soundtracku dvě písničky. Jinak tanečních čísel je dost a choreografii mají rozhodně slušnou, ale je opravdu potřeba počítat s tím, že vznikaly s omezeným rozpočtem. Celkově příběh ve své primitivnosti sice dává víceméně smysl, ale jednotlivé scény a jejich střihová návaznost jsou realizovány povětšinou hrozně, postavy se každou chvíli chovají zcela nepochopitelně a i některé jiné aspekty děje vyznívají nesmyslně:

  • V polovině soutěže je hrdinům najednou přiřazen taneční choreograf, který jim vnucuje svoje tendenční vize, čímž potlačuje jejich osobité pohybové kreace, k nimž si dělali do té doby choreografii sami. A oni ho poslouchají, i když to zjevně zabíjí jejich potenciál.
  • Bulvár se vozí po hlavních hrdinech a dalších členech jejich skupiny, ale ostatních skupin si z nějakého důvodu nevšímá. A vyhrabe na ně i kdejakou intimní špínu, ale to, že jeden z členů uchovává před ostatními velké tajemství (a má na tom založenou image), noviny kupodivu nezjistí.
  • Po celou dobu o postupu soutěžících do dalších kol rozhodují diváci svými SMS hlasy, avšak ve finále najednou o hlavním vítězovi rozhoduje výhradně jen trojice porotců.
  • Producent a režisér soutěže společně opakovaně realizují různé nečekané zvraty v průběhu přímého přenosu, aniž by o tom věděla dramaturgyně pořadu.
  • Hlavní hrdinka se v jedné scéně omlouvá jednomu z chlapců za to, že mu dala pusu, ale přitom mu žádnou nedala.

Backstage – Recenze – 40%

Mírný rozpor lze pozorovat i v tom, že zejména postava Buddyho je soustavně vykreslována jako nelidský a sobecký hajzl, kterým by měl divák pohrdat, ale přitom ho na jeho chování žádná jiná postava ve filmu nikdy neupozorní, nikdy není pokárán ani potrestán a na konci si dokonce víceméně splní svůj sen. Nejvíc se bojím toho, že náctiletí cíloví diváci mu budou dokonce fandit, protože jim bude imponovat jeho životní rozhodnutí být nezaměstnaný, nesnažit se s tím cokoli dělat a věnovat se pouze tanci a bydlet na truc na kraji města v maringotce kvůli tomu, že mu jeho otec odmítá tento životní styl finančně sponzorovat.

Více či méně nesympatická je ostatně většina postav ve filmu, až na Huga a Mary a pár dalších výjimek, které jsou ale zas příliš bezpáteřní (viz zmíněná dramaturgyně nebo třeba jedna z tanečnic, které po projevení přání jít se učit na zkoušku do školy Buddy vynadá, že teď přece trénují choreografii a že by si měla ujasnit priority – což dotyčná udělá, takže dál trénuje výskoky a kroucení rukama). Žádná katarze, žádná radost, žádné ponaučení.

Snímek Backstage tak pravděpodobně uspokojí pouze fanoušky českého a slovenského rapu, hip-hopu a odpovídajících tanečních čísel, která jsou sice velmi zdařilá, ale slouží v podstatě jen jako nedějová výplň romantické zápletky, která je naopak velmi všední a chatrná. Všechno ostatní je nanejvýš průměrné a často i vyloženě slabé. Vyloženě potěší vlastně jen kritický postoj filmu vůči tomu typu soutěží, jichž se účastní jeho hlavní hrdinové. Velká škoda ale je, že když jsou tito hrdinové vrženi do světa bezpráví, lží, podvodů a manipulací, tak se nesnaží proti tomu ani náznakem bojovat nebo s tím cokoli dělat. To, že umějí hezky tančit, je pak nemá šanci spasit.



Žádné komentáře:

Okomentovat