Americko-kanadský film Maják,
druhý snímek režiséra a scenáristy Roberta Eggerse, autora výrazného hororu Čarodějnice, měl premiéru na letošním festivalu
v Cannes. Dlouho to vypadalo, že se k nám do kin nedostane, ale
nakonec uveden naštěstí bude, ačkoli jednotlivých promítání bude patrně omezený
počet a bude potřeba si je bedlivě pohlídat (každopádně v Praze již
probíhá předprodej na první půlku ledna v Biu Oko, v kině Aero a ve Světozoru).
Maják je strhujícím dramatem s hororovými prvky o
dvou strážcích majáku na odlehlém ostrově, z nichž ten starší (Willem Dafoe) je zkušeným mořským
vlkem, co obsluhuje maják již poněkolikáté a z pozice veterána s přirozenou
autoritou a bohatou praxí sekýruje a úkoluje toho mladšího (Robert Pattinson),
který si poprvé odbývá šichtu daleko od pevniny kvůli tomu, aby si vydělal dost
peněz na vlastní farmu. Jejich čtyřtýdenní pobyt na bahnitém a prosoleném ostrůvku s racky,
hlučnou sirénou a bednou kořalky se však kvůli silné bouři poněkud protáhne a
ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich průběžně narůstajícímu šílenství
a alkoholovému deliriu.
 |
| © A24 |
S Čarodějnicí má Maják ledacos společného – také je psychologickým
a uměleckým filmem ze žánru psychologického hororu, cílí spíše na náročnější
diváky, spoléhá především na dialogy, herce, vizuální stránku a silnou atmosféru
a nabízí dost neotřelou osobitou vizi, nepodobnou ničemu dalšímu, s čím se
lze v kinech běžně setkat. Styčným prvkem je i režisérova obsese dobovou
autentičností – zatímco v Čarodějnici
(zasazené do koloniální Ameriky kolem roku 1630) nechával postavy
promlouvat starou angličtinou, Maják (odehrávající
se na konci 19. století) natočil černobíle a v téměř čtvercovém formátu
pomocí filmařské techniky dostupné ve 30. letech století dvacátého, díky čemuž
snímek připomíná rané zvukové filmy z té doby.
Výsledkem je herecky i řemeslně uhrančivá a neskutečně působivá noční můra
inspirovaná námořnickým folklorem, dílem Hermana Melvilla i antickou mytologií
(především mýty o Próteovi a Prométheovi), spatřovat v ní ale lze i potenciální
inspiraci příběhem o Íkarovi či dramatickou tvorbou Shakespeara (košaté dialogy psal Robert
Eggers spolu se svým bratrem) a spisovatelů z období americké gotiky. Na omezeném
prostoru Eggers nepředvádí žádnou minimalistickou konverzační hříčku – naopak maximálně
využil potenciál tísnivých lokací, vyhrál si s každým detailem a z pobytu
na ostrově udělal temný a nepříjemný očistec proložený deštěm, hustou mlhou, fyzicky
namáhavou dřinou, halucinacemi a opíjením se ve zšeřelém svitu lucerny.
Oba hlavní hrdinové se sice potkávají jen občas (jeden z nich pracuje
v noci a zajišťuje hladký chod světlometu, druhý pracuje ve dne a obstarává
a opravuje vše ostatní), i tak ale film stojí podstatnou měrou na jejich konfrontacích,
naplňujících celou škálu variant od pospolitého přátelského skotačení v opilosti
až po nenávistné slovní výlevy a agresivní výpady, během nichž se několikrát otočí
to, kdo má vlastně nad kým navrch. Zatímco jsou oba muži sžíráni společností
toho druhého i množstvím vypitého alkoholu a psychotickými vizemi (zvlášť když
po spotřebování veškerého chlastu začnou popíjet petrolej) a perou se spolu o
nadvládu nad světlem majáku, film na jejich pozvolném psychickém rozkladu a
prohlubující se ponorkové nemoci demonstruje výrazný motiv strachu z moře,
prázdnoty, temnoty a zejména samoty, která je na rozdíl od jejich paranoidních
představ a mořských zrůd jejich skutečným nepřítelem.
 |
| © A24 |
Tempo vyprávění místy zatěžkávají nadbytečné repetice a leckomu může vadit
nekonkrétní vyznění některých scén, zahalených do abstrakcí a symbolismu a
vybízejících k mnohým interpretacím. V každém případě však film nelze
neobdivovat pro jeho skličující klaustrofobickou atmosféru, propracovanou
mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným svícením
i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý podíl
prostoru (kromě řady fantastických společných scén oba zazáří i ve vlastním
dlouhém monologu – přičemž Willem Defoe je v podstatě dokonalý a neméně
dobrý Robert Pattinson předvádí dost možná nejlepší výkon své dosavadní
kariéry).
Robert Eggers prokázal svůj nesporný talent už ve čtyři roky staré Čarodějnici, v Majáku již krom toho dokazuje i zjevnou filmařskou vyzrálost. Jde o
realisticky syrové, perfektně napsané a nekompromisní autorské dílo, v němž
má kupodivu své místo i trocha černého humoru, a které vyniká obrazovou
opojností i maximální režijní precizností a oproti Čarodějnici již naštěstí nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě,
ani nechtěně směšně.
Žádné komentáře:
Okomentovat