Stránky

15. 12. 2022

Avatar: The Way of Water – Recenze – 90%

Uvedení dlouho očekávaného pokračování veleúspěšného filmu Avatar z roku 2009 bylo původně plánované už na rok 2014. Datum premiéry se však kvůli náročnosti příprav a samotného natáčení, technologické složitosti a pracné post-produkce mnohokrát posouvalo. Druhý díl, který se natáčel souběžně s dílem třetím, tak přichází do kin třináct let poté, co se první Avatar stal velkolepou událostí a technicky přelomovým dílem. Nový snímek za svým předchůdcem v těchto ohledech nijak nezaostává. Předlouhé čekání se vyplatilo.

Avatar: The Way of Water – Recenze
Zdroj fotek: Falcon

Od doby, kdy se bývalý lidský voják a nyní válečník s tělem avatara Jake (Sam Worthington) zamiloval do mimozemšťanky Neytiri (Zoe Saldana) a pomohl jejímu národu odrazit na planetě Pandora útoky dobyvačného lidstva, uběhlo zhruba patnáct let. Oba hrdinové spolu nyní mají čtyři děti, povětšinou dospívající, a z toho jedno adoptované. Lidstvo se však vrátilo a dál planetu pustoší. Spolu s ním se vrací i podlý plukovník Miles (Stephen Lang), jehož mysl byla po smrti jeho lidského těla přenesena do těla avatara. Ten má plán vypátrat Jakea a jeho rodinu a pomstít se mu za jeho zradu. Jake se proto rozhodne opustit se svou rodinou rodný kmen a ukrýt se v jednom z dalekých přímořských kmenů, který jim nepříliš ochotně poskytne azyl. Ani tam ale nemohou být v bezpečí navěky a navíc hrozí, že svou přítomností ohrozí i existenci jiných domorodých vesnic. 

Příběh tentokrát sází především na témata rodinné pospolitosti, utužování vztahů a hledání společného domova i své role v rodinné struktuře. Do rodiny nových přímořských domorodců se přitom řadí i velryby, k nimž tyto postavy přistupují jako k duchovním bratrům a sestrám, s nimiž si vyprávějí příběhy, zpívají písně a navzájem si povídají o svých dětech. Zápletka, v níž je hlavním hrdinům na stopě nelítostný padouch, s nímž je potřeba si již jednou provždy vyřídit účty, je ale ještě o něco jednodušší a schematičtější než u prvního Avatara. Jednoduchost však není nutně na škodu, jelikož děj je díky ní jasně srozumitelný pro všechny, a díky perfektní režii a vypravěčskému talentu režiséra a scenáristy Jamese Camerona příběhu rozhodně nechybí emoce, napětí ani patřičná dramatičnost. Každá scéna je důsledně podepřena osobnostmi jednotlivých postav a jejich motivacemi. S expozicemi si Cameron dává záležet a neváhá jim věnovat nadstandardní prostor, neboť čas věnovaný představení každého nového aspektu pokaždé bohatě zúročí. 

Avatar: The Way of Water – Recenze

Problematická je spíš repetitivnost, do níž příběh kvůli několikerému opakování formule sestávající z únosu následovaného záchrannou akcí upadá s přibývajícími minutami čím dál častěji. Až příliš mnoho zvratů je soustavně vyvoláváno tím, že se postavy dětí zachovají nerozumně nebo že neuposlechnou příkazu rodičů a dostanou se tak do problémů. Někteří z nich jsou nepřáteli zajati tolikrát, že už se to v jejich případě neobejde bez nutnosti danou situaci ironicky okomentovat. Zatímco první Avatar působil svižněji, jelikož nebyl zaměřený na tolik postav a hrálo se v něm i o osud celého pečlivě budovaného přírodního biotopu jako takového, tak jeho pokračování má závratných 192 minut, které se na několika místech poněkud vlečou. Nejen kvůli výše řečenému, ale i kvůli tomu, že děj v řadě pasáží stojí na místě po přehnaně dlouhou dobu. 

Na druhou stranu, příběh není to hlavní, co umocňuje film Avatar: The Way of Water na jeden z nejsilnějších zážitků v kině tohoto roku. Technologicky a vizuálně jde totiž o absolutní skvost, pro který se těžko hledá srovnání. Skoro celá druhá třetina filmu je věnována prozkoumávání podvodního světa Pandory, v němž se hrdinové filmu učí pohybovat a lovit. 3D je zejména díky těmto podvodním pasážím nejlepší za dlouhé roky (asi tak od Gravitace z roku 2013). Řada scén je nádherná, až dechberoucí. V kontextu filmů vytvářených pomocí počítačového CGI a využívajících technologii motion capture (kdy jsou herecké výkony včetně obličejové mimiky a všech pohybů digitálně zaznamenány a pak jsou vtisknuty počítačově generovaným postavám) je druhý Avatar doposud nejpozoruhodnějším a nejrealističtěji působícím počinem, jaký kdy vznikl. Technologicky jsou James Cameron a jeho tým znatelně napřed před jakoukoli konkurencí. 

Avatar: The Way of Water – Recenze

Mnoho desítek minut je věnováno čistě jen ponorům (doslova) do fikčního filmového světa, který nejenže je krásný, ale navíc působí po všech stránkách věrohodně. Řídí se jasnými pravidly, existují v něm fyzikální zákony (a je to vidět), jeho jednotlivé složky jsou vzájemně provázané a reagují na sebe. Stejně jako mnohé postavy se i diváci mohou kochat záběry na smyšlenou, vzhledově atraktivní a dosud neviděnou faunu a flóru. Objevovat po boku Jamese Camerona nová zákoutí Pandory, která funguje spolu se všemi svými obyvateli jako jeden velký komplexní organismus, je místy až éterickým a poetickým zážitkem, který uvnitř sálu přenáší diváky do jiného časoprostoru. 

Cameron se coby známý puntičkář a perfekcionista stále jeví jako skvělý režisér s bujnou fantazií, jenž je svým filmovým světem fascinován a rád z něj ukáže co nejvíc, byť to je často za hranou ztráty tempa jinak plynulého a přímočarého vyprávění. Film nese jeho oblíbené prvky, od motivu vody přes fetiš na armádní techniku, roboty a exoskelety až po potápějící se lodě. K těm dojde v největší míře v závěrečné třetině, která je akčním vyvrcholením příběhu, nabízejícím hned několik přehledných, ladných, famózně nasnímaných a místy i řádně megalomanských akčních scén. Zachováno bylo i ekologické poselství kritizující ignorantský přístup k ekosystémům a k likvidaci druhů i plundrování přírodních zdrojů, zpřítomněné tentokrát mimo jiné nepříjemně působícími pasážemi s lovením velryb. 

Avatar: The Way of Water – Recenze

Film Avatar: The Way of Water je masivním velkofilmem, který si nejvíce vychutnáte na velkém plátně. V kině nejlépe vynikne i zvuk a hudba, jenž hojně využívá motivy z prvního Avatara. Jde o snímek epického rozměru (byť s nepříliš epickým, oproti jedničce spíše komorním příběhem, jehož jednotlivé části jsou nicméně realizovány brilantně) a s vynikajícím citem pro budování světa a postav, o nichž dává smysl točit další pokračování. Na třetí díl se naštěstí už nebude muset čekat tak strašně dlouho, premiéru má prozatím stanovenou na prosinec roku 2024.  

P.S. Film je v některých multiplexech promítán kromě standardních 2D a 3D formátů i ve verzi se zvýšenou snímkovou frekvencí 48 snímků za sekundu (běžné je 24 snímků). Přesněji, jedná se o kombinaci přepínající mezi 48 snímky v dynamičtějších a akčnějších scénách a 24 snímky v pomalejších scénách. Tyto projekce jsou označeny v programech kin zkratkou HFR (High Frame Rate) a údajně jde o ideální způsob, jak film vidět, protože vyšší frekvence snímků umožňuje sledovat rychlé scény v plném potenciálu pohybu. Na výsledku je to znát podstatně. Nicméně tato varianta nemusí sedět každému – někomu třeba zážitek prohloubí, ale kdo si na zvýšenou plynulost záběrů nezvykne, tomu to může projekci i pokazit. Mě konkrétně vytrhávalo z prožitku to, jak na sebe ona náhle zvýšená plynulost pohybů postav i kamery pokaždé upozornila a ihned výrazně ubrala daným scénám na filmovosti. Tyto pasáže na mě totiž působily kvůli tomu mnohem uměleji a připomínaly spíše výňatky z nějaké moderní videohry.

 




Žádné komentáře:

Okomentovat