Blue Beetle – Recenze – 40%

Komiksový film Blue Beetle se z hlediska příběhu věnuje zrození superhrdiny téhož jména, jímž je čerstvý absolvent právnické univerzity latinsko-amerického původu Jaime (Xolo Maridueña). Ten se zrovna vrací ze studií ke své milující rodině tonoucí v dluzích a obavách o střechu nad hlavou uprostřed dělnického slumu na předměstí fiktivního texaského velkoměsta a snaží se sehnat práci, když v tom se mu dostane do rukou neznámá mocná technologie v podobě mimozemského artefaktu, jenž si ho vyvolí jako adepta vhodného k symbióze, pronikne do jeho těla a propůjčí mu nadlidské schopnosti.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Součástí jeho organismu se tak stane neprůstřelný broučí oblek, který s ním komunikuje lidským hlasem a metodou křtu ohněm jej učí létat, používat ochranný štít a využívat bohatý zbrojní arzenál, jímž skoro až magicky disponuje. Jaime přitom nic z toho nechtěl, neumí se prát a ani se s nikým prát nehodlá. Pak se mu ale postaví do cesty podlá manažerka technologické korporátní firmy Victoria (Susan Sarandon), která měla v plánu s pomocí dotyčného mimozemského artefaktu vyvíjet super-vojáky a začne kvůli tomu zákeřně ohrožovat Jaimeho rodinu. Na Jaimeho stranu se však postaví Victoriina neteř Jenny (Bruna Marquezine), jejímuž zesnulému otci kdysi celá firma patřila, než z ní Victoria udělala zbrojní impérium. 

Centrem vyprávění je tak zcela tuctová a standardní superhrdinská origin-story, která slouží k seznámení s novým hrdinou a představení jeho schopností. Důraz je ale přitom kladen na postavy, a to zejména na Jaimeho a další členy jeho rodiny a na jejich vzájemně pospolitý vztah. Všichni žijí na jedné hromadě ve skromné domácnosti, v níž figurují podporující otec, starostlivá matka, hubatá sestra, tichá babička a podivínský paranoidní strýček. Místy mezi sebou hovoří španělsky, sledují mexické pořady, popíjejí margaritu, rozjímají o svém místě ve světě a jsou nejšťastnější, když mohou být spolu. V tomto ohledu je dobře, že film režíroval portorický filmař Angel Manuel Soto, jenž do většiny rolí obsadil herce a herečky včetně Damiána Alcázara, Adriany Barrazy nebo George Lopeze, kteří většině diváků v Evropě nejspíš nic neřeknou, leč v Latinské Americe jde o populární hvězdy mnoha filmů, sitkomů či telenovel. 

Jinak je ale Blue Beetle až překvapivě rutinní a nenápaditou podívanou, která oproti jiným nedávným průměrným filmům s hrdiny od DC, jako byli Black Adam nebo Flash, ani nenabízí až na zmíněné latino motivy a španělsky hovořící postavy nic moc zajímavého, čím by dokázala upoutat. První polovina přitom rozhodně neurazí, poznávání nových postav probíhá vcelku příjemně a ani moc nevadí, že se za celou první hodinu dočkáte pouze jediné akční scény, která je navíc skoro celá vidět v traileru. Druhá polovina je výrazně akčnější, film se v ní ale začne rozsypávat kvůli nadměrné míře stylizace a snaze působit co nejvíc cool za každou cenu, nehledě na kontrast s poměrně civilním pojetím převažujícím do té doby. 

Kontaktní akční šarvátky titulního hrdiny s úhlavním protivníkem, jímž je Viktoriin bodyguard a roboticky vylepšený voják Carapax (Raoul Max Trujillo), z toho všeho vycházejí ještě dobře. Postupem času nicméně do akčních scén přibyde i vozítko ve tvaru robotické mouchy, které prdí uspávací plyny, bojové technologie jako ze Spy Kids nebo důchodkyně likvidující nepřátele s obřím rotačním kulometem v rukou, což už je všechno na hraně sebe-parodie, stejně jako pasáže zahrnující patetické výjevy z posmrtného života. Za hranou by to bylo, kdyby se k bojujícím hrdinům přidal kupříkladu i Danny Trejo s mačetou, ale to je opravdu tak to jediné, co v té nenadálé vrchovaté porci absurdního šílenství ještě chybí. I tak to působí bohužel spíš trapně než efektně či zábavně, nehledě na to, že většina postav navíc začne být dost otravná a že výkon Susan Sarandon v záporné roli je marnost sama. 

Ke cti snímku Blue Beetle slouží fakt, že je celkově skromnější než většina konkurence, méně spoléhá na velkolepé počítačové triky, hodně cílí na vztahy mezi postavami a disponuje sympatickým hlavním hrdinou a v našich končinách neokoukanými hereckými tvářemi. Sám si ale zároveň podráží nohy generickým příběhem, kontraproduktivně a otravně přepálenou akcí, která smetává ze stolu předchozí snahu o neokázalé pojetí, fádní romantickou linií a ve finále i zbytečně doslovnými moudry o síle a hodnotě rodinných vazeb.