Filmspot: Krtkův svět – Recenze

Český film Krtkův svět natočila režisérka a scenáristka Eva Toulová (Casting na lásku, Láska na zakázku) podle reálného případu podnikatele Josefa Roušala, jenž je majitelem a provozovatelem zahrádkářství na okraji Prahy v Měcholupech a též přilehlého zábavního areálu pro rodiny s dětmi s názvem Krtkův svět. Tento zábavní park (dodnes nezkolaudovaný) provází už od jeho otevření v roce 2020 celá řada právních, ekologických i bezpečnostních kauz, v jejichž důsledku je Josef Roušal v neustálé při s mnoha úřady včetně stavebního úřadu, České inspekce životního prostředí a také úřadů hned dvou městských částí. Nyní má zřejmě být součástí jeho boje i film, jenž nese název jeho areálu a na jehož vzniku se pan Roušal podílel jako jeden z autorů námětu a také jako hlavní sponzor, jenž výslednému dramatickému počinu propůjčil vlastní jméno, pracovní vůz i oficiální loga Krtkova světa a umožnil natáčení přímo v prostorách areálu a v blízkém okolí.

Pro film jako takový není až tolik podstatné, jaké problémy má areál Krtkův svět ve skutečnosti. Kdyby někoho zajímalo, v čem konkrétně bylo jednání pana Roušala při jeho výstavbě opakovaně protiprávní, může se to dočíst v rozsudku soudu z roku 2024, který Josef Roušal prohrál. Film Krtkův svět není dokumentem, ale hraným filmem, který je dle úvodního titulku pouze „inspirován skutečnými událostmi,“ takže se jeho fiktivní příběh může v řadě ohledů od reality odlišovat.

Ani tak se ale ve filmu kupodivu nikdo nesnaží předstírat, že by areál Krtkův svět byl ve všech ohledech perfektně legální – jeho hlavní protagonista se právě naopak snaží v průběhu děje docílit změny územního plánu, která by zábavní park konečně legalizovala, zatímco se marně pokouší bránit pokutám, jež se na něj sypou ze všech stran. Teoreticky by se z toho dalo vytřískat niterné osobní drama zásadového zarputilého muže, jenž vede donkichotský souboj s větrnými mlýny v podobě úředního systému ve státě, kde si na svém pozemku nemůžete dělat, co se vám zlíbí. To by jej ale nesměla natočit filmařka Eva Toulová, jejíž předchozí hrané počiny byly doposud bez výjimky dokonalou ukázkou všestranného neumětelství. V tomto ohledu v Krtkově světě výrazně vyčnívá např. snová sekvence hlavního hrdiny, v níž coby akční bojovník se zbrojním arzenálem z hračkářství přichází vystřílet nepřející úřední kancelář, což je natočené na úrovni schopností desetiletých dětí, které s kamarády natáčí na YouTube parodie na Ramba.

Film Krtkův svět každopádně není v režii Evy Toulové ničím jiným než propagandistickou fraškou, která zcela nekriticky ze sta procent přejímá perspektivu Josefa Roušala coby člověka s dobrými úmysly, jenž se nedopustil vůbec ničeho špatného a stal se nevinnou šikanovanou obětí mediálních hyen a zlých byrokratů. Jako člověka s dobrým srdcem, jemuž jde výhradně jen o štěstí a radost dětí, zatímco mu ostatní zákeřně a účelně házejí klacky pod nohy, protože odmítá dávat úplatky zkorumpovaným šimlům nebo jít na ruku úlisným stavebním developerům. Jeho protivníci z řad státních zaměstnanců (Igor Bareš, Valérie Zawadská, Oldřich Navrátil) jsou pak vylíčeni jako úřednické karikatury, které o Roušalovi mluví jako o havěti určené k likvidaci a pronášejí záměrně stupidní fráze typu „přemýšlejte nad tím, kolik stojí můj podpis“ nebo „vaše problémy zmizí, když mi na malé části vašeho pozemku dovolíte postavit tři malé paneláčky“. Věta „nejde o to, co je logické, ale na co máte povolení“ to dokonce dotáhla až na oficiální plakát filmu.

Cílem snímku Krtkův svět má být údajně odhalit veřejnosti pravdu o tom, jak jsou české úřady zlomyslné a jak čestné jsou záměry pana Roušala, na němž je bezdůvodně pácháno bezpráví. Tento hon za spravedlností má však podobu zcela jednostranného vylíčení událostí ze silně subjektivní perspektivy soukromého podnikatele, jehož podnět k natočení filmu vznikl z touhy natlačit do potenciálních diváků osobní zainteresovaný pohled na věc a přesvědčit tak všechny o své vlastní pravdě (z filmu vyplývá, že soud prohrál jen kvůli tomu, že se k výpovědi nedostavila klíčová svědkyně – úřednice přemožená strachem, že by ji kvůli tomu vyhodili z práce). Zcela za hranicí prachsprosté reklamy jsou pak scény, jimiž je děj filmu průběžně prokládán a v nichž návštěvníci parku (je jedno, jestli autentičtí zákazníci nebo najatí komparzisté) vychvalují přímo do kamery kvality zábavního areálu coby dokonalého rekreačního ráje pro celou rodinu.

Příběh filmu je rámován výše zmíněným soudem, během něhož se Josef Roušal (ztvárněný velmi snaživým Davidem Novotným) pokouší zvrátit udělení pokuty ve výši milionu korun. Většina děje se nicméně odehrává v době, která tomuto soudu předchází. Úctyhodný odvážný pokus Evy Toulové o nelineární vyprávění je však poznamenán tím, že dotyčná filmařka pracuje s flashbacky na úrovni Cimrmanovy divadelní hry Němý Bobeš a mezi jednotlivými retrospektivami a sérií soudních přelíčení přeskakuje více než klopotně. Dvě malé děti hlavního hrdiny navíc vypadají ve všech okamžicích filmu stále stejně bez ohledu na to, jestli se děj zrovna odehrává v roce 2009, 2020 nebo 2024. Chtít pak po tvůrcích filmu, aby i dospělí herci vykazovali (třeba s přispěním masek či líčení) vzhledem k dějovému rozpětí na ploše patnácti let nějaké fyzické proměny (což nevykazují), se tím spíš jeví jako nereálný požadavek.

Herecké výkony jsou silně nevyvážené, neb variují od poměrně solidních (David Novotný nebo Barbora Seidlová v roli hrdinovy manželky) po příšerné (Zuzana Bubílková coby soudkyně). I výkony některých dětských herců jsou strašlivé. Bolek Polívka v roli řadového návštěvníka je ve filmu asi minutu a čtvrt, což tvůrcům nijak nebránilo zvěčnit jeho obličej na plakátu k filmu. Někteří herci dokonce obsáhli vícero rolí – kupříkladu Valérie Zawadská ve filmu hraje zástupkyni stavebního úřadu, členku inspekce životního prostředí i úřednici městské části Praha 11, jen má pokaždé jiné vlasy. Samotná Eva Toulová obsadila samu sebe do role televizní reportérky, která v průběhu filmu informuje o novotách v Krtkově světě, a následně i do role bývalé bulvární redaktorky, která u soudu s hranou lítostí připouští, že Krtkův svět záměrně poškozovala na přání šéfredaktora lživými články. Nedostatek herců je silně znát zejména ve scéně, kdy hlavní hrdina a jeho žena jdou do školy na synovu třídní besídku a oba jsou v celé třídě jedinými diváky.

Krtkův svět je slabým a mizerně napsaným příběhem o tvrdohlavém muži, jenž je ochoten hájit svá (ať už oprávněná nebo neoprávněná) stanoviska a rozhodnutí i za cenu riskování osobního krachu, rozpadu manželského vztahu a vláčení vlastních dětí po soudech, což vyznívá místy až psychopaticky. Snímek neobstojí ani jako soudní drama, neb mu schází napětí, vyvíjí se zcela absurdně a nemá žádný pořádný konec ani pointu – navzdory prohranému soudu má ve filmu hlavní hrdina vyznít jako morální vítěz díky tomu, že se mu podaří pošpinit v médiích úplatného úředníka, načež film skončí, aniž by se cokoli vyřešilo. Za plné vstupné tak v kině zaplatíte především za silně propagandistické a manipulativní dílo, jehož sledování je podobně úmorné jako jednání s úřady – byť lze pochybovat o tom, že by zrovna tohle bylo autorským záměrem tvůrců.

Filmy Evy Toulové se i předtím vyznačovaly výraznou ochotou podřizovat se dějově i dialogově produktům a službám partnerských firem, které vznik jejích snímků podpořily. Ve filmu Krtkův svět však toto dovedla na novou úroveň a natočila na zakázku majitele zábavního lunaparku celovečerní promo na tento areál, čímž udělala product placement z filmu samotného. Třešničkou na dortu je skutečnost, že závěrečné titulky doprovází píseň, jejíž text napsal sám Josef Roušal a kterou nazpíval Bohuš Matuš (který se v areálu Krtkův svět ženil). Začlenění této písně k závěru filmu je vzácně charakteristickým krokem, jenž skvěle vystihuje nejen odhodlání tvůrců filmu stát si skálopevně za svým, ale i jejich zcela mimořádnou absenci jakékoli sebereflexe.

Filmspot

Stránky

4. 6. 2025

Krtkův svět – Recenze – 10%

Žádné komentáře:

Okomentovat