Die My Love – Recenze – 40%

Mladý pár Grace (Jennifer Lawrence) a Jackson (Robert Pattinson) se přestěhuje na venkov do domu Jacksonova zesnulého strýce s plánem založit zde rodinu. Po narození dítěte se však u Grace začne projevovat poporodní deprese a její zesilující psychotické stavy se postupně promění z počáteční podrážděnosti a melancholie v nebezpečné šílenství. Její chování má nejen zásadní negativní vliv na soužití obou životních partnerů, ale i pro ni samotnou se stane rizikovým a zničujícím. Psychologické drama o rozkladu jednoho vztahu v důsledku obecně nedostatečně diskutované psychické poruchy natočila britská režisérka Lynne Ramsay (Musíme si promluvit o Kevinovi, Nikdys nebyl) podle románu argentinské spisovatelky Ariany Harwicz.

© MUBI / Kimberley French

Je důležité, že vznikají filmy, které poukazují na stinné stránky mateřství, v nichž jsou hlavní hrdinky prezentovány jako vyčerpané a frustrované ženy sužované vnitřní bolestí, pocitem selhání, pochybnostmi i nedostatkem uznání. Jen v posledních letech byl tento námět zpracován jako nadpřirozený horor (Babadook, 2014), metaforická biblická alegorie (matka!, 2017), hřejivá komedie s fantasy prvky (Nightbitch, 2024) i jako sugestivní hororově-surrealistické drama (Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, 2025) a dalo by se jistě najít velké množství dalších příkladů. Snímek Die My Love na to jde cestou pozvolně plynoucího uměleckého pocitového dramatu, jenž naplňuje velké množství aspektů typických pro filmy promítané na artových festivalech, leč kromě poukázání na všechny možné příznaky poporodní deprese už nemá co dalšího říct. 

Na hlavní hrdinku se nedá moc dobře empaticky napojit a chápat ji, natož s ní sympatizovat. Ani ostatní postavy k srdci příliš nepřilnou – vyjma půlročního nemluvněte, které je přímo ukázkově hodné a neproblematické. Grace se oproti tomu chová od začátku vyšinutě a její stav se čím dál víc zhoršuje. Její jednání vykazuje veškeré aspekty poporodní deprese (resp. poporodní psychózy coby její zhoršené formy), které jsou k dohledání na internetu – od náhlých výkyvů nálad, přecitlivělosti či celkové apatie až po blouznění, agresivitu, paranoidní podezíravost či sebepoškozování. Do toho se přimíchá i osamělost ze života ve venkovské izolované lokaci, frustrace ze sexuálního neuspokojení, ztráta zájmu o jakékoli činnosti včetně dřívějších spisovatelských ambicí i únava z každodenní rutiny a nekonečné nudy pramenící z toho, že Grace zjevně nemá žádné koníčky, na psaní nemá inspiraci a nic ji nebaví dělat (kromě plazení se v trávě a masturbace). Film bohužel mimo její psychózu a mnohé bizarní úlety neukazuje skoro nic, co by působilo normálně – a minutový sestřih několika šťastných chvil na úplném začátku to úplně nevytrhne. 

© MUBI / Kimberley French

Jackson je alespoň vylíčen jako milující, tolerantní a trpělivý muž, který ale Grace přesto nedostatečně naslouchá (např. jí jako překvapení pořídí do domu uštěkaného psa, o kterého ona nikdy nestála a mnohem spíš by dala přednost kočce). Kvůli práci tráví čas obvykle mimo domov, místy se chová nezodpovědně, závažné potíže často převrací v humor a na prudké výlevy i zdraví ohrožující chování své partnerky mnohdy téměř nereaguje (a vyhledat jí odbornou pomoc ho napadne až poté, co sama jen tak znenadání proskočí zavřenými skleněnými dveřmi a skončí v nemocnici). Jejich vztah definuje především nedostatek vzájemné komunikace. 

Ve filmu výrazně figurují ještě postavy Jacksonových stárnoucích rodičů (hrají je sympaticky obsazené herecké legendy Nick Nolte a Sissy Spacek), které ale nejsou koncipované jako přirozená opora jejich mentálně nestabilní snachy, nýbrž je na nich raději demonstrována postupná ztráta kontaktu s realitou (v prvním případě kvůli věku, v druhém případě kvůli smutku ze smrti manžela). Skrze nevyžádané rady a marnou snahu o porozumění zatěžkanou zažitými stereotypy tak vzniklý problém spíše jen prohlubují, stejně jako Jacksonovi prázdně tlachající přátelé a další příbuzní na večírcích a oslavách narozenin, s nimiž Grace nemá o čem mluvit. 

Coby ponor do chaotické ženské duše stižené depresivními stavy lze film obhájit díky velmi zdařilým a výrazným hereckým výkonům, které rozhodně tvoří nejlepší složku celého filmu. Nedostatečně prokreslené postavy jsou však hlavním protagonistům překážkou, která ubírá jejich herectví na věrohodnosti. A bohužel i v případě skvělé Jennifer Lawrence, jenž svým úctyhodným, mimořádně intenzivním, energickým a odvážným projevem prakticky táhne celý film na svých bedrech, nepůsobí její snažení jako věrohodně procítěné emoce, ale jen jako předstíraná nápodoba. I tak je právě ona a její výkon hlavním důvodem, proč film vidět.

© MUBI / Kimberley French

Snímek se mimo to utápí ve vyumělkovaných metaforách, retrospektivních pohledech do minulosti, snových pasážích a opakujících se motivech divokých koní či náměsíčnosti a již po zhruba patnácti minutách upadá do repetitivní spirály, která je navíc zakončená poněkud bezradně a lacině výjevem hořícího lesa coby odrazu vnitřního rozpoložení hlavní hrdinky, neb lepší řešení zjevně nebylo po ruce. Je to ten typ filmu, jenž i spojitost mezi mateřstvím a spisovatelským blokem musí vizuálně převádět do scény, v níž polonahá Grace stojí před psacím stolem a na prázdný list nechává z pera dopadat kaňky inkoustu, jež se zároveň mísí s kapkami mléka, které jí pro změnu odkapávají z obnaženého ňadra. 

Film Die My Love je divácky záměrně nekomfortní podívanou, jenž záslužně vrhá světlo na málo propíranou psychickou poruchu tím, že před publikum předkládá její extrémní formu. Z poporodní deprese nicméně ukazuje jen ona deliria a jejich zničující důsledky na partnerský život, ale jelikož je nijak nediskutuje (třeba skrze dialogy postav) ani nevyvažuje ničím jiným, tak vyznívá jen jako psychologicky povrchní přehlídka symptomů.