Říkají mi Lars – Recenze – 30%

Český kriminální thriller Říkají mi Lars byl natočen podle stejnojmenného prvního dílu knižní série spisovatele píšícího pod pseudonymem Daniel Gris. Tyto romány inspirované tradicí americké drsné školy spojuje hlavní hrdina zvaný Lars, čtyřicátník žijící v současné Praze a vyhozený od policie pro nekázeň, jenž si libuje ve tvrdém alkoholu a ve tvrdé muzice, přičemž svou přezdívku si vysloužil podle bubeníka kapely Metallica Larse Ulricha. Knižní předlohu do filmové podoby adaptoval filmař Ivo Trajkov a snímek natočil Jaroslav Fuit, režisér autorského filmu Dvojka a romantické komedie Jedině Tereza a také řady epizod v seriálech Comeback či Ordinace v růžové zahradě.

© Dorian Film 

Lars (Martin Hofmann) ve filmu provozuje rockový bar, kde zaměstnává barmana (Leoš Noha), jenž mu zároveň poskytuje služby počítačového hackera. Kromě toho Lars vykonává praxi soukromého detektiva a je rád za každý třeba i pochybný kšeft bokem, protože splácí mafiánům velký dluh. Poprosí proto o pomoc svého bývalého policejního parťáka (David Švehlík), jenž mu dohodí zakázku bohatého developera (Pavel Kikinčuk), který potřebuje vytvořit nějaké kompromitující důkazy proti své bezúhonné manželce (Simona Peková) – rád by se jí totiž zbavil a věnoval se místo toho své výrazně mladší milence (Justýna Zedníková). Situace se zkomplikuje, když je tato milenka unesena a únosci požadují výkupné.

Film Říkají mi Lars rozhodně disponuje prvky, které jsou pro žánr kriminální drsné školy typické. Vyšetřující a na hraně zákona lavírující hlavní hrdina cedí skrz zuby cynické hlášky, ve vnitřních monolozích sype jeden sarkastický komentář za druhým, svůdné ženy mu ochotně samy nadbíhají – nejvíce z nich pochopitelně osudová femme fatale, která si jej obtočí kolem prstu – kamarád od policie mu poskytuje cenné informace a mafiáni vyhrožují usekáváním prstů. Problém je v tom, že všechny tyto elementy jsou ve službě velmi jednoduchého a předvídatelného příběhu poskládaného z těch největších žánrových klišé, jehož pointu navíc tvůrci hned na začátku částečně vyzradí sami, když úvod filmu nerozvážně zahájí scénou ze závěrečného rozuzlení. Během samotného finále se pak jedna konkrétní postava překotně a bez zjevné logiky znenadání zjeví na místě, kde je vše definitivně odhaleno, leč ono odhalení nedává v konečném důsledku žádný racionální smysl. 

© Dorian Film 

Snímek se snaží tvářit navzdory určité žánrové stylizaci smrtelně seriózně, leč atmosféru zamýšleného drsného krimi-thrilleru či pulpového neo-noir filmu zcela postrádá. Veškeré lokace, interakce jednotlivých postav nebo akční scény (víceméně jedna krátká honička a jedna rvačka s boxery) v něm vyznívají ve formátu trochu lepší televizní produkce lacině a upachtěně. Některé scény doplácejí na chatrnou návaznost a rušivý dojem zanechává též nevhodně zvolená doprovodná scénická hudba. Snímek působí legračně v řadě okamžiků, které zřejmě legrační být neměly – přičemž leckteré z těchto nechtěně směšných scén mají svým provedením k Mazanému Filipovi coby k filmové parodii na drsnou školu a noir detektivky blíže, než by tvůrci nejspíš chtěli. Zároveň ale film Říkají mi Lars není režírován tak špatně, aby byl konzistentně zábavný čistě svou nepodařeností – takové chvíle jsou v něm spíše sporadické. 

Martin Hofmann vesměs předvádí pouze svůj běžný herecký standard, i tak je ovšem jako jeden z mála herců ve své roli jakžtakž věrohodný. Některé z ostatních postav totiž ztvárnili protagonisté známí především z komedií, přičemž kupříkladu Leoš Noha rozhodně nepůsobí jako schopný počítačový technik a Pavel Kikinčuk svým nervózně roztržitým a uťápnutým projevem také nenaplňuje představu o úspěšném podnikateli. Všichni do jednoho nicméně trpí tím, co je scénář leckdy nutí říkat. Nepadnoucí a rádoby tvrdé repliky mužských postav šustí papírem, zatímco pohledné ženy představují sexuální trofeje, které se hlavnímu hrdinovi při každé příležitosti podbízejí smyslnými gesty i slovním flirtováním. Jinak jde ale o film až překvapivě impotentní – o sexu s vnadnou vítězkou Miss se hlavnímu hrdinovi prakticky pouze zdá, a když už se přejde od řečí k činům, tak snímek tematizuje především styk se staršími ženami na hraně důchodového věku. 

© Dorian Film 

Zhusta přítomný vypravěčský komentář Martina Hofmanna by se pochopitelně dal brát jako součást žánru, kdyby se soustředil jen na poskytování kontextu a na průpovídky typu „cítil jsem se, jako bych byl v němé grotesce a zrovna se chystal šlápnout na slupku od banánu“, leč když ve značné míře popisuje bez jakékoli další přidané hodnoty i očividné dění na plátně, poukazuje to též na nedostatky v adaptaci původního literárního zdroje. Všechny záměrně žertovné popisy a překotná přirovnání, které ve vnitřních monolozích hlavního hrdiny zazní, navíc nejsou kdovíjak vynalézavé a k pousmání vybízejí jen sporadicky. 

Snaha obohatit českou filmovou tvorbu ne až tak okoukaným žánrovým počinem skončila u záslužného záměru, narážejícího ovšem na značné rezervy v celkovém zpracování. Zejména kvůli dialogům, pokulhávajícím hereckým výkonům některých vedlejších protagonistů a realizaci určitých specifických scén výsledek místy působí až sebe-parodicky, přičemž ve zhruba poslední pětině snímku tato tendence vrcholí a ničí poslední pozůstatky možnosti, že by šlo film Říkají mi Lars brát jakkoli vážně.