Zmrzlinář (Ice Cream Man) – Recenze – 50%

Zmrzlinář je hororová komedie režiséra a scenáristy Eliho Rotha (Hostel, Borderlands), zasazená do prostředí fiktivního amerického maloměsta, kam jednoho dne přijede zmrzlinářské auto se záhadně vyhlížejícím prodavačem, na jehož mražené produkty se ihned vrhne spousta dětí. Druhý den se ukáže, že se z dětských zmrzlinových strávníků staly posedlé bytosti s vymytými mozky, které začnou pomocí dalších zmrzlin konvertovat i ostatní děti a současně brutálně zabíjet všechny dospělé v dosahu – přičemž jako první si vezmou do parády pochopitelně vlastní rodiče. Jejich útokům se následně snaží bránit několik dvanáctiletých jedinců, kteří jako jedni z mála zmrzlinu dosud neměli, například kvůli intoleranci laktózy.

Zdroj fotek: Bioscop

Vyšinutý béčkový snímek je poměrně přímočarou podívanou, která ve svižném dvacetiminutovém úvodu představí hlavní i vedlejší postavy a jejich vzájemné vztahy, po čemž následují už jen krvavá jatka plná mazlavých praktických efektů. (Bohužel dojde i na pár dost špatných digitálních triků a okrajově i na několik scén vylepšených zjevně pomocí generativní umělé inteligence, byť se to týká jen pramalého množství segmentů.) Jako ujetá variace na hororové komedie se zombie apokalypsou, tentokrát s dětmi v rolích hlavních protagonistů i antagonistů, film baví zejména ve své první polovině, kdy si vystačí s jednoduchým úderným námětem, vykreslováním atmosféry těsně před začátkem letních prázdnin a efektním přepnutím do násilného a nezřízeného chaosu. Čím déle však děj pokračuje, tím více se obnažují četné nedostatky Rothova scénáře i jeho neochota se skutečně rozjet a překračovat hranice.

Děj snímku se odehrává ve zvláštní realitě, kde jsou dospělé postavy vůči dětským vražedným útokům zcela bezbranné, jako by byly paralyzované a neschopné jejich fyzickému nátlaku jakkoli vzdorovat (paralýza je tu ostatně jedním z tematizovaných motivů, byť ji snímek rozhodně nevyužívá v dostatečné míře). Až na dvě polo-výjimky dospělí ve filmu reagují na dětskou extrémní kolektivní agresi zcela pasivně a povětšinou se chovají mimořádně neadekvátně vzhledem k daným situacím, jen aby žádnému dítěti náhodou neublížili. Filmu by přitom násilí na dětech ohromně slušelo a dávalo by v daném žánru i kontextu naprostý smysl, jedná se však již o tabu, které se Eli Roth vědomě rozhodl neprolamovat. Svůj film drží v mantinelech relativně konvenčního splatteru, v němž krvavé a místy i nechutné výjevy záměrně nepůsobí realisticky, neb jsou stylizovány do absurdně legrační grotesky. 

Poměrně konvenční je i humor, jenž je těžen převážně z oněch předkládaných a často kreativně prováděných brutalit, v nichž děti hrají na honěnou s cizí useknutou rukou nebo skáčou namísto švihadla přes něčí tenké střevo, byť by podobné výjevy mohly být ještě o poznání vynalézavější a mohly by více gradovat. (Nejvýživnější pasáž, v níž skupinka hrdinů probíhá přes sérii dětských hřišť, je nicméně zároveň i nejhůř natočená, jelikož je nasnímaná velice roztřesenou kamerou.) Verbální vtípky až na jeden nadstandardní gag o zvracení nijak nevybočují z kategorie snesitelného průměru a jejich funkčnost je dána spíše režijním inscenováním hbitých konverzací (třeba u rodinné večeře) a veskrze solidním hereckým projevem než samotnou náplní dialogů. Film se kupodivu nijak zvlášť nesnaží ironizovat ani převracet žánrová pravidla, takže v tomto ohledu v něm mnoho humoru nevzniká. 

Nejproblematičtější je každopádně poslední třetina, v níž se Eli Roth snaží nějak vysvětlit, co je onen zmrzlinář zač, a nabalit na něj jakousi mytologii, avšak ve výsledku pouze vysvětluje existenci jednoho nadpřirozeného prvku existencí ještě jiného nadpřirozeného prvku a bylo by podstatně lepší, kdyby to nedělal a nevysvětloval nic. Ono mu to sice slouží k vybudování určitého závěrečného zvratu, ten je ale víceméně předem odhadnutelný a nepříliš promyšlený, a především zpětně činí z plánu hlavního padoucha snůšku nesmyslných a na náhodě postavených nelogičností. 

Byť má hororová komedie Zmrzlinář svá silná místa, tak na skutečně odvázanou zábavu by se musela ještě podstatněji utrhnout ze řetězu a víc přitlačit na kreativitě. Hlavně ale doplácí na podvyživený a nekonzistentní příběh, jenž raději uhýbá k vysvětlování fantaskních elementů, než aby hlouběji vykresloval zákonitosti mikro-světa, jehož obyvatelé se musejí vypořádat s novými šílenými podmínkami. Na jedno zhlédnutí film však pobaví i tak, pokud podobné ujeté žánrové příspěvky pro fajnšmekry a vyznavače šťavnatých mordů vyhledáváte. Svou roli v tom hraje i vcelku zdařilý casting dětských rolí, slušné tempo vyprávění a sympaticky střídmá délka dosahující ani ne hodiny a půl.