Stránky

20. 10. 2014

Soudce (The Judge) – Recenze – 80%

Americký režisér David Dobkin se etabloval především na komediích (Nesvatbovi, Rytíři ze Šanghaje) a protentokrát si poprvé zkusil seriózní drama. A rovnou právnické drama o rezervovaném a nepříliš láskyplném vztahu otce a syna, které odcizila společná minulost a dávné křivdy.

Soudce (The Judge) – Recenze

Právě ozvěny minulosti, komplikované vztahy, lidská tvrdohlavost a hrdost tvoří ústřední motivy filmu, ve kterém se mladý a úspěšný právník Hank (Robert Downey Jr.) vrací do rodného městečka za svými dvěma bratry a otcem Josephem (Robert Duvall) u příležitosti smrti své matky. Jako by už tak neměl plnou hlavu komplikovaných kauz i problémů uvnitř vlastní rodiny, vrcholící hrozbou blížícího se rozvodu, přibude mu další starost – jeho zatrpklý otec (a zároveň vážený soudce) v den pohřbu omylem zajede autem a zabije člověka, kterého shodou okolností před dvaceti lety poslal do vězení za vraždu. Svědkové neexistují a stárnoucí Joseph si událost nepamatuje (zřejmě pučící skleróza). V městečku to ale vře, blíží se soud a jediné východisko je takové, že Hank bude muset svého otce obhajovat.

David Dobkin sice nezapomíná na humor, nicméně Soudce je především prvotřídní drama. Formálně připomíná dramata z minulých desetiletí (70.–90. léta), která dnes vznikají s už úplně jinou atmosférou a skrze jiné natáčecí postupy, vypadá ale spíš jako ty snímky, které vznikaly před nějakými osmi až deseti lety jako dozvuk „staré školy“ a natáčely je zejména starší generace filmařů (viz Clint Eastwood – Tajemná řeka nebo Sydney Pollack – Tlumočnice). Jde o profesionálně vysoustružený a technicky mimořádně zvládnutý film, který nespoléhá na nic jiného, než na inteligentní scénář, poctivou staromilskou režii, vynikající herecké výkony a perfektně napsané charaktery postav. Neobsahuje kulometné střihy, ani rozdrkocané záběry z digitální kamery, ani agresivní hudbu, ani výrazné počítačové triky. Prostě stará dobrá filmařina.

Soudce (The Judge) – Recenze

Děj se odehrává na ploše bezmála dvou a půl hodin, ovšem ani na okamžik nestihne nudit. Naopak, díky velkorysé stopáži si Dobkin může dovolit pojmout látku o něco komplexněji, pracovat s vývojem vzájemných vztahů mezi hrdiny filmu, zasvětit diváky do jejich psychologických pochodů, seznámit je s jejich minulostí a lépe tak dosáhnout toho, aby prožívali jejich emoce s nimi. Soudce je dojemný přesně na těch místech, kde by dojemný být měl, je vtipný přesně tam, kde se to v tu chvíli hodí, a z nejedné scény mrazí v zátylku podle toho, jak je třeba. Je to film totiž velice přesný, schopný docílit toho, co se od něj očekává, a dokonce dokáže i překvapit. Dopomáhá si sice lehkou manipulací a žánrovými klišé (a několika ne zcela logickými pasážemi – viz finální výslech u závěrečného soudu), ale působí natolik provázaně a konzistentně a herci jsou natolik úžasní, že mu ty drobné vady na kráse klidně odpustíte. Nejvíce v něm září sice oba Robertové, ovšem zapamatování hodní jsou i dva vedlejší právníci – elegantní profesionál Billyho Boba Thortona a nezkušený začátečník Daxe Sheparda, oba bratři hlavního hrdiny (Vincent D´Onofrio a Jeremy Strong) a také jeho dávná školní láska (Vera Farmiga).

A vidět oscarového Roberta Duvalla, jak pohnutě vypráví zastřeným hlasem dojemnou historku, zatímco Robertovi Downeymu z toho jihne pohled, je opravdu mimořádný zážitek a zároveň brilantní ukázka filmařské kvality.


Žádné komentáře:

Okomentovat