Temné kouty (Dark Places) – Recenze – 60%

Hrdinkou dramatu/thrilleru/detektivky Temné kouty je Libby Day (Charlize Theron), která před třiceti lety zažila masakr své vlastní rodiny, za nějž byl odsouzen k doživotnímu vězení její starší bratr Ben. Dosud žila z finančních milodarů sympatizujících dobrodinců (a také jí vyšla autobiografická kniha), ale nyní je finančně na dně. Přijme proto peněžní odměnou podmíněnou nabídku podivínského mladíka (Nicholas Hoult) navštívit jeho „Vražedný klub“, kde se scházejí amatérští detektivové a nadšenci do kriminálních případů, vražd a brutálních vrahů. Ti zcela zřejmě věří v Benovu nevinu a jeho odsouzení považují za justiční omyl, což je ze začátku Libby hodně proti srsti, ale pak se začne svým případem zabývat (možná vůbec poprvé) a odhalí tak nové a nečekané spojitosti…

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Film přitom celou dobu přestříhává mezi dvěma lineárně vyprávěnými rovinami. Ta ze současnosti sleduje Libbyino pátrání po pravdě a to, jak je s každou další naleznutou stopou víc a víc narušována její sebejistota a přesvědčení. Ta druhá se odehrává třicet let předtím, Libby je v ní okolo deseti a žije na nuzné farmě s bratrem, dalšími dvěma sestrami a maminkou (Christina Hendricks), která se musí potýkat s nedávným odchodem opileckého manžela, nedostatkem financí a hypotékou na krku. A jak čas ubíhá, tak je divák každým okamžikem blíž k odhalení toho, co se ve skutečnosti tehdy stalo.

Jistým lákadlem by pro mnohé mohla být informace, že Temné kouty jsou adaptací knihy spisovatelky Gillian Flynn, jenž je též autorkou předlohy ke Zmizelé Davida Finchera. Je ale do jisté míry zbytečné se těšit, protože je tu jeden zásadní rozdíl. Zmizelou totiž adaptovala do podoby filmového scénáře Gillian sama, zatímco scénář k Temným koutům napsal jejich režisér Gilles Paquet-Brenner, z jehož filmografie se dá za úspěch považovat jen drama Klíč k minulosti s Kristin Scott Thomas. A zdá se, že nejde o adaptaci dobrou (z vícera stran jsem slyšel, že kniha je výrazně lepší).

Nejde ani tak o to, jakým způsobem je snímek vyprávěn, jak je stříhán a jak moc dobře jsou propleteny ony dvě linie, v nichž se v obou objevují sice ty samé postavy, ale po třiceti letech, tudíž je hrají jiní herci (a tu a tam si jsou dokonce opravdu podobní). Jde o to, jak původem francouzský režisér k látce přistoupil, jakým způsobem představil její postavy (není jich málo) a jak se mu to podařilo celé zaobalit, aby to fungovalo dramaticky i emocionálně tak, jak by mělo. A potíž je právě v tom, že to moc nefunguje ani dramaticky, ani emocionálně a spousta postav je jen povrchně načrtnuta, protože ve filmu být musely, ale vlastně se o nich nic nedozvíme. Zmizelá měla dvě a půl hodiny. A teď si představte, že by ji někdo sestříhal do 104 minut, což je stopáž Temných koutů. Nehledě na to, že Fincher je mnohem lepší a zkušenější režisér.

Cílem pravděpodobně bylo, aby byl divák zaujat a zainteresován do hrdinčina případu už od samého začátku, což jde ale velmi ztuha, protože Libby je dost nesympatická – taková drzá líná megera se špatným přístupem ke všemu, která ve svých čtyřiceti v životě nepracovala a nechce se jí na tom nic měnit. Když se do toho pak vloží flashbacky z minulosti a na povrch začnou vyplouvat desítky let staré skutečnosti, tak se to výrazně zlepší, ale ani tak se napětí příliš nedostavuje a za napínavé lze označit jen ojedinělé segmenty a scény, nikoli delší celky. Zbytek filmu pak vypadá, jako by režisér/scenárista vybral z knihy jen ty dramaticky nejvýznamnější a nejvypjatější situace, takže je dramaticky vypjaté všechno, ale chybí tomu ta omáčka, která by vám pomohla ty situace prožít spolu s hrdiny a soucítit s nimi. Když na konci dojde k závěrečnému odhalení, tak přijde na řadu šokující pointa jako kráva, která by vás asi chtěla emočně vyždímat a úplně psychicky zlikvidovat, ale to by musela zakončovat nějaký mnohem vydařenější a lépe uchopený film, protože by pak byla podstatně údernější.

Po skončení filmu jsme se ještě pokoušeli s kolegou najít nějaký skrytý smysl a vypravěčský záměr v tom, proč je jedna z vedlejších postav v dějové linii z roku 1985 (hraje ji Chloe Grace Moretz) těhotná, ale její dceru v linii ze současnosti (tedy 30 let poté) hraje herečka, která vypadá na osmnáct. Ale na nic jsme nepřišli a spíš jsme se shodli na tom, že tvůrci neuměli počítat.

Temné kouty jsou hlavně hrozně promarněnou příležitostí. Herecky jsou zvládnuty velmi zdařile, námět zní dostatečně atraktivně, příběh i jeho vývoj je dostatečně spletitý a závěrečná pointa je sice dobrá, ale příliš zbrkle odvyprávěná a nechtěně působí až moc komplikovaně a podivně, takže ji spíš oceníte, až si ji znovu zrekapitulujete po odchodu z kina. Mnohé ze zakomponovaných filmových prvků zní velice slibně (motiv šíření satanismu mezi mládeží, motiv falešného obvinění z úst dítěte, připomínající Hon Thomase Vinterberga…) a řada scén měla obrovský potenciál, ovšem většinou zůstalo bohužel jen u příslibu. Totéž se dá ostatně říct o celém filmu, který je vlastně jen mírně nadprůměrnou detektivkou, ale zdaleka nedosahuje té geniality, jaké teoreticky dosahovat mohl.