Německé koprodukční drama/thriller Kolonie
je inspirováno skutečnými událostmi, a sice sedmdesátými lety v Chile, kde
za totalitní vlády generála Pinocheta existovala jakási uzavřená náboženská
kolonie, která se tvářila na první pohled neškodně (prostě pánbíčkáři žijící na
jedné hromadě v odlehlé vesnici uprostřed lesů), ale ve skutečnosti byla
táborem hrůzy a utrpení. Její pokorní a bohulibí obyvatelé museli snášet psychologický
i fyzický teror ze strany dozorců a zakladatele kolonie, bývalého nacistického
lékaře, a byli zde zadržováni a mučeni političtí vězni a nepřátelé režimu.
O čemž se nevědělo, dokud se několika málo jedincům nepodařilo s velkou
námahou utéct a rozmáznout pravdu, a i pak to vláda dost dlouho úspěšně tutlala.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Do tohoto prostředí je zasazen fiktivní příběh mladého manželského páru Daniela
a Leny (Daniel Brühl a Emma Watson), jejichž pár společných dní v Chile
(ona je letuška a on dělá propagandu socialistické opozici) zásadně naruší
politický převrat v roce 1973, kdy je Daniel odvlečen tajnou službou,
načež se Lena rozhodne dobrovolně vstoupit pod rouškou ctnostné a nábožensky
založené ženy do společenství v „Colonii Dignidad“ (jak se ta kolonie
oficiálně nazývala), protože to je jediné místo, kam mohli jejího muže odvézt. Muži
a ženy zde však žijí zcela odděleně, panuje zde přísný režim, pobyt je na
doživotí a únik není možný…
Oba herci v hlavních rolích jsou velmi přesvědčiví a přirození a
zamilovaný pár ztvárnili nadmíru sympaticky, takže je celkem snadné jim držet
pěsti a bát se o ně, což v kombinaci s naturalistickým pojetím vnitřního
chodu Colonie Dignidad, jenž funguje jako zajímavý mix náboženské sekty,
psychiatrické léčebny a nacistického lágru, s mimořádně zvládnutou režií
německého režiséra Floriana Gallenbergera, konzistentně hutnou atmosférou
a všudypřítomným zlem v podobě kruté vrchní dozorkyně a přímo
lahůdkově odporného hlavního velitele v mimořádně slizkém podání Michaela
Nyqvista dělá z filmu dost napínavou podívanou, která vás chytne a nepustí
až do poslední vteřiny.
Další dění pak spočívá v tom, že Lena se stává svědkem zrůdných
praktik uvnitř bizarního společenství náboženských fanatiků, submisivně se
podvolujících pravidlům manipulativního nacistického guru se slabostí na malé
chlapce, a zoufale se snaží spatřit někde Daniela, zatímco ten před ostatními úspěšně
předstírá mentální zaostalost (což i Brühl zvládl skvěle), netuše, že Lena je
také v kolonii. A ano, pochopitelně plánuje útěk.
Kupodivu to funguje nadstandardně dobře i přesto, že postupem času začne v příběhu
výrazně přibývat hollywoodských klišé a zvratů, jež mohou na kdekoho
působit nevěrohodně a naivně (hlavně dění v poslední třetině a zejména
v závěru je už trochu moc přitažené za vlasy), a které se v některých
případech nepodařilo zamaskovat ani kvalitním řemeslným a hereckým zpracováním.
Děj Kolonie tudíž může leckomu
připadat nereálný a osudy hlavních postav špatně vymyšlené, naštěstí vám
ale většina nedostatků dojde až poté, co film skončí, a vy se konečně po dlouhé
době nadechnete.
Zajímavá odborná diskuze by mohla být o tom, nakolik ta zvolená naivní
dějová konstrukce trivializuje i samotnou Colonii Dignidad, její vnitřní dění a
strukturu nebo její trpící obyvatele. Kdyby totiž byl příběh realističtější a nebyl
tak hollywoodsky přikrášlený, mohla být jeho pointa a vyznění ještě mnohem
údernější. Na druhou stranu to nemá smysl přehánět a vytýkat filmu, že zneucťuje
památku skutečných obětí (jak se snaží kritici v zahraničí), protože to je
zhruba to samé jako vyčítat pošlapání památky obětí druhé světové války tvůrcům
italského snímku Život je krásný,
kteří přetavili holokaust v komedii (byť mrazivou). (Život je krásný mimochodem pracoval s dost podobnou situací, kdy
žena-nežidovka se rozhodla dobrovolně následovat svého manžela-Žida s malým
synkem do koncentračního tábora, aby jim mohla být nablízku, nicméně byla hned
po příjezdu zavřena do ženské části objektu).
Oním přimknutím k takto zvolené stylizaci (a obsazením áčkové hvězdy
do hlavní ženské role) dávají tvůrci mimo jiné najevo, že chtěli s filmem
oslovit širší obecenstvo, tedy většinové diváky, kteří chodí do kina na žánrové
snímky, u kterých se rádi napínají a dojímají a ještě mohou mít při odchodu
z kina dobrý pocit z toho, že byli na něčem společensky závažném a
důležitém. U filmu, který se chvályhodně snaží šířit osvětu o po mnoho let
utajovaných historických zvěrstvech, je takový záměr vlastně docela příhodný.
Pokud vám ale jde o filmový zážitek jako takový, který má koule a nepotřebuje obrušovat
realitu a dělat ji schválně hollywoodštější a tím pádem snesitelnější a
stravitelnější pro běžné diváky, kteří nemají ve zvyku sledovat i uměleckou
tvorbu, tak dejte šanci třeba nedávnému Saulovu synovi, který se také odehrává v táboře, ze kterého se špatně utíká,
ale který je na rozdíl od přeci jen poněkud uhlazené Kolonie realistický a syrový až do morku kostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat