19. 2. 2016

Saulův syn (Saul fia) – Recenze – 90%

O maďarském Saulovu synovi se už od loňského festivalu v Cannes, kde snímek obdržel Velkou cenu, mluví jako o nejzásadnějším filmu o holokaustu za několik posledních desetiletí. Jako o filmovém skvostu, který prostě musíte vidět. Jako o události, kterou mnozí kritici po celém světě (i ti čeští) v uplynulém roce hodnotili coby nejlepší a nejsilnější zážitek. Nyní je Saulův syn nominován i na Oscara v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film a je dost pravděpodobné, že jej vyhraje.

Saulův syn (Saul fia) – Recenze

Hlavní důvody, díky nimž lze snímek obdivovat, jsou dva. Zaprvé jde o velice výrazné, mimořádně kvalitní, řemeslně precizní (vynikající kamera) a do detailů promyšlené dílo, které je překvapivě značně konzistentní ve všech ohledech, ačkoli jde o celovečerní debut režiséra a scenáristy Laszla Nemese, evidentně nesporně talentovaného a schopného. No a zadruhé je to sice s podivem, ale dotyčnému se podařilo natočit nesmírně autentický a realistický film z prostředí koncentráků jinak, než se filmy z prostředí koncentráků obvykle natáčejí, a sice za použití velmi originální a působivé formy.

Vtip je v tom, že kamera je celou dobu přilepená k hlavnímu hrdinovi, vždy maximálně 30 centimetrů od jeho zad nebo obličeje. Výborně obsazený a skvěle minimalisticky hrající Géza Röhrig sleze z plátna jen málokdy, a to v momentech, kdy nám kamera na krátkou chvíli sem tam dovolí se trochu porozhlédnout. Drtivou většinu stopáže však hlavní hrdina jakoby „překáží ve výhledu“, kdy nejméně třetinu plátna zabírá jeho postava, přičemž prostor okolo ní je jednak opticky zmenšen tím, že film je natočen nikoli v širokoúhlém, nýbrž ve starém formátu 4:3, a kromě toho je ještě na okrajích záměrně mírně rozostřen.

Divák toho tedy nevidí mnoho, ale to, co vidí, je úchvatné. Film totiž hodně vypráví obrazem, prostřednictvím dlouhých a složitě komponovaných nepřerušených záběrů, v nichž toho hlavní hrdina hodně nachodí a málo namluví. Prochází koncentračním táborem v Osvětimi, prodírá se mezi živými i mezi mrtvými, okolo něj se to hemží spoluvězni a nacistickými hlídači a je jasné, že muselo dát hroznou práci dát všechny ty scény, v některých případech řádně komplikované, dohromady. To množství statistů, naturalisticky ztvárněných scén a olbřímích, dobově přesných, špinavých a smrdutých lokací přitom padá na úkor tvůrčímu záměru ukázat je divákovi jen ve velice omezeném výřezu obrazu. Ale má to svůj smysl.

Saulův syn (Saul fia) – Recenze

Jednak za tímto svérázným rozhodnutím stojí snaha o vytvoření dokonale pohlcující atmosféry, ve zprostředkování pocitu, jako by divák byl jen dalším z vězňů a pořád se pohyboval ve společnosti hlavního hrdiny, neustále v jeho patách. Druhá možná příčina souvisí s tím, co je hlavní hrdina zač. Je jím maďarský Žid Saul, jenž je členem tzv. Sonderkommanda, což byli vězni, kteří dočasně pod dohledem nacistů v táboře pracovali do té doby, než byli sami zabiti a nahrazeni jinými, přičemž měli v podstatě na starosti přepravu čerstvě dovezených Židů z vlaků do plynových komor, rychlé prošacování jejich oblečení a následné naházení mrtvol do pecí spojené s úklidem „sprch“.

Saul i jeho spoluvězni tuto činnost vykonávají naprosto strojově a rutinně (co nejméně zbytečných pohybů, co nejvíce efektivity) a bez jakéhokoli náznaku emocí, soucitu, nebo zaváhání. Jde o bezduché skořápky plnící rozkazy, což je to jediné, co je chrání před jejich vlastní smrtí, ale zároveň vědí, že jsou sami mrtví, protože dřív nebo později dojde řada i na ně. Způsob, jakým je film vizuálně natočen, pak odpovídá tomu, jak své okolí vnímá hlavní hrdina, otupený všudypřítomnou chladnokrevnou brutalitou – vidí jen to nejnutnější kolem sebe, co má zrovna před sebou, a to ostatní vidět nechce, protože je to příliš odporné, nelidské, příšerné a traumatizující. Skutečná procházka peklem.

Do této sugestivní noční můry se pak vkládá příběh spočívající v tom, že Saul mezi mrtvolami v plynové komoře objeví přeživšího dospívajícího kluka, kterého pak nacisté bez mrknutí oka dorazí. Saul se poněkud iracionálně zapřísáhne za každou cenu chlapcovo tělo získat z rukou patologa a potají mu vystrojit důstojný pohřeb, kvůli čemuž se většinu filmu absurdně pokouší sehnat mezi zajatci v táboře nějakého rabína, přičemž neváhá riskovat život svůj i životy ostatních. Navzdory názvu filmu i některým oficiálním synopsím je přitom informace o tom, zda se jedná či nejedná o jeho syna, víceméně mlhavá a záměrně nejednoznačná. Přípustné jsou obě možnosti a obě vybízejí k zajímavým otázkám, co asi prostředí koncentračního tábora a dennodenní kontakt s jeho hrůzami vyváděly s psychikou lidí.

Saulův syn (Saul fia) – Recenze

Oproti slavným klasikám v podobě Spielbergova Schindlerova seznamu nebo Pianisty Romana Polanského se Saulův syn liší i tím, že se nezdržuje ukazováním toho, jak to vypadalo před válkou a jak tehdy hlavní hrdina žil, a rovnou vrhá diváka do centra dění, kdy třeba vyděšený a nervy drásající nářek umírajících v plynové komoře servíruje hned v prvních minutách, což je sice působivé, ale znemožňuje to cítit k hrdinovi nějakou citovou vazbu. Od začátku se díváme na prakticky neznámého člověka, o němž se toho v průběhu filmu příliš nedozvíme, a jeho osud je nám víceméně ukradený, nehledě na to, že víme, že kvůli jeho vazbě s kamerou přežije minimálně do konce filmu.

Zachycené události jsou sice děsivé, ale nijak zvlášť šokující a rozhodně ne explicitně zobrazované – naopak od většiny násilí a zabíjení kamera uhýbá a hodně toho nechává na divákově představivosti. Saulův syn není nijak emočně nabitý nebo dojemný, dění na plátně je snímáno spíš efektivně než efektně, bez doprovodné hudby, stroze a chaoticky, ale zároveň nehrozí, že by se divák neorientoval. Výsledkem je jakási emocionální vyprázdněnost, otázka však zní, jestli i to nebyl náhodou režisérův záměr – dovést diváka k tomu, aby cítil to samé smyslové otupění jako Saul, který nic z toho, co zažije, nijak neprožívá, patrně proto, že toho již po všech těch útrpných zkušenostech není schopen.
 
Saulův syn je pod kůži se zažírajícím uměleckým dramatem pro silné povahy, které skýtá velmi silný zážitek a navíc je vyprávěno v rámci žánru filmů o koncentrácích velmi originální formou. Jistě, poněkud vybočující je např. i přes devět hodin dlouhý dokument Šoa z roku 1985, jenž se skládá výhradně z výpovědí očitých svědků po mnoha letech a bez jediného dobového záběru, nebo o dvanáct let mladší italská mrazivá komedie Život je krásný, která líčila utrpení Židů ve vyhlazovacích táborech skrze dětskou optiku coby bojovku či jako hru na vojáky. Tohle je ale zase něco jiného, což je kromě jeho kvality dalším důvodem, proč toto filmové dílo vidět. Pokud tedy máte shodou okolností náladu na přes sto minut trvající výlet do Osvětimi…



 

Žádné komentáře:

Okomentovat