Stránky

21. 7. 2016

Fuocoammare (Požár na moři) – Recenze – 30%

Se svým dokumentem Sacro GRA vyhrál italský režisér Gianfranco Rosi v roce 2013 hlavní soutěž na festivalu v Benátkách a za svůj nejnovější dokument s celým názvem Fuocoammare (Požár na moři) zas získal cenu pro nejlepší film na letošním festivalu v Berlíně, Zlatého Medvěda. Zjevně úspěšný tvůrce a miláček festivalů.
 
Fuocoammare (Požár na moři) – Recenze
Zdroj fotek: artcam.cz

Pokud jsem si však z dokumentu Sacro GRA něco odnesl, byl to pocit nekonečné a ubíjející nudy, což jednak pramenilo z nedostatečného vhledu do tématu (o dálničním obchvatu kolem Říma, jenž byl spolu s lidmi žijícími v jeho blízkosti hlavním tématem filmu, jsem toho moc nevěděl a při sledování filmu jsem se o něm ani nic nedozvěděl) a zároveň z režisérova stylu natáčení a vyprávění.

Giafranco Rosi totiž točí dokumenty umělecké, takže se nebojí dlouhých, statických, nepřerušených záběrů, naopak se vyvaruje komentáře a nechává za sebe mluvit obraz. Nevyjadřuje žádný názor a skutečně jen dokumentaristicky zachycuje realitu. Pozornost přitom mnohdy orientuje poněkud zvláštními směry, které jako by od tématu dokumentu odbíhaly – v Sacru GRA tudíž např. často natáčel lidi, kteří nejenže nebyli zajímaví, ale dokonce ani nebylo jasné, co vlastně měli společného s tím dálničním okruhem. Režisér si zjevně natáčené subjekty vybírá tak, aby jejich spojitost s tématem jeho dokumentu byla mimořádně slabá a téměř neznatelná, místy třeba jen tušená, ale byla.

Fuocoammare trpí v podstatě tím samým. Zvolené téma je zásadní a na první pohled jasné – uprchlíci a jejich migrace na ostrov Lampedusa ve Středozemním moři. A je fakt, že ve svém závěru snímek obsahuje asi dvacet minut poměrně intenzivních a silně působivých scén, v nichž jsou na lodích převáženi uprchlíci v šestinásobně větším počtu, než je kapacita plavidla, a jsou po mnohotýdenním pobytu v podpalubí vytahováni ven a zachraňováni, na smrt dehydrovaní a podvyživení.

Pak ovšem přichází na scénu ten fakt, že tyto poměrně zajímavé a svým způsobem devastující pasáže jsou brutálně rozředěny v moři banalit, a sice pozorováním toho, co dělá na témže ostrově jakýsi dvanáctiletý kluk, který si vyrobí prak a od samého míření jedním okem musí nosit speciální brýle, aby mu to méně používané oko nesešlo, a jeho babička, která sem tam stele postele, vaří čaj, či plete. Zásadní problém pak spočívá v tom, že sledování jich dvou zabírá zhruba dvě třetiny filmu.

Fuocoammare (Požár na moři) – Recenze

Ten kluk má taky kamaráda, se kterým si hraje, chodí do školy, kde se učí angličtinu, a babička mu občas poví nějakou historku ze svého života. Všechno je to ale strašně obyčejné a ve své nezajímavosti se to ve více než stominutovém filmu stává nesnesitelným. Hlavně ale jde o to, proč by měl proboha člověk v dokumentu o uprchlících, což je jistě záslužné a důležité téma, trávit čas sledováním dvouminutové scény bez dialogů, v níž nějaká důchodkyně čeká na to, až se jí uvaří voda na čaj? Vážně mám jako divák nějak srovnávat problémy umírajících uprchlíků s problémem nějakého kluka, který si optikovi stěžuje na mírné zrakové potíže a nutnost nosit nepraktické brýle?

Moc nepomáhá ani údajný záměr stylizovat snímek do podoby hraného filmu, což se projevuje hlavně tím, že za celou dobu vůbec nikdo nereaguje na přítomnost kamery, natož aby se do ní zahleděl. Svoji dokumentárnost totiž Fuocoammare nezapře a také jde o záměr poněkud pochybný. Natáčet hraný film a tvářit se, jako by to byl dokument, má jistě svůj smysl (viz žánr mockumentary), ale smysl toho, proč dělat opak, mi jaksi uchází.

Těžko říct, jestli se porota na berlínském festivalu rozhodla na filmu ocenit populární uprchlické téma a způsob, jakým se k tomuto tématu staví, nebo jeho společenskou angažovanost, či zdali se režisér stal po svém benátském vítězství natolik sledovaným, že každý jeho film je od té doby na všech festivalech událostí, kterou je potřeba brát výrazně v potaz. Fuocoammare (Požár na moři) každopádně událostí není a není ani výrazný a ani bůhvíjak zajímavý nebo pozoruhodný z informačního hlediska a jít na něj do kina se rovná vystavit se zoufalé snaze neusnout při jeho sledování.



Žádné komentáře:

Okomentovat