Stránky

18. 7. 2016

Julieta – Recenze – 60%

Po mysteriózním úchylném thrilleru Kůže, kterou nosím a dementní rozjuchané veselohře s letadlem plným homosexuálů Rozkoš v oblacích se španělský režisér Pedro Almodóvar vrací k tomu, co mu jde nejlépe a čím se proslavil, a sice k ženským příběhům, resp. k příběhům o ženách.

Hlavní hrdinkou je zhruba pětapadesátiletá Julieta (Emma Suárez), která se má se svým přítelem stěhovat z Madridu do Portugalska. Těsně předtím se však náhodou potká s nějakou mladší ženou, která jí krátce oznámí, že se nedávno shodou okolností viděla s Antíou, Julietinou dcerou. Julieta po této informaci zcela zkoprní, převrátí své plány naruby a přítelovi oznámí, že zůstává v Madridu, kde si pronajme byt.
 
Julieta – Recenze
Zdroj fotek: bioscop.cz

Ukáže se, že svoji dceru neviděla od jejího nečekaného odchodu před dvanácti lety. Od té doby trpěla maniodepresivními stavy a nakonec ji ze svého života víceméně vytěsnila, ale náhlá zmínka o ní ji uvrhne do těch stavů zpět, i do pocitů takřka plané naděje, že by ji mohla přeci jen někde najít. V nově pronajatém bytě začne psát dlouhý dopis, v němž líčí do detailů svůj život od okamžiku, kdy se seznámila s Antíiným otcem, až do současnosti.

Hlavní děj filmu se tedy odehrává v jedné velké retrospektivě, kdy mladou Julietu hraje jiná herečka (Adriana Ugarte), dokud nezestárne natolik, že přijde na řadu opět Emma Suárez. Tato retrospektiva zabírá více než třicetileté období, což snímek posunuje do kategorie takových těch filmů, jejichž postavy průběžně výrazně stárnou, šediví a porůznu mění svůj vzhled, což působí mnohdy až nostalgicky a sentimentálně (Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Chlapectví). Julietino vyprávění začíná tím, jak se ve vlaku seznámila s pohledným rybářem (Daniel Grao) a jak se stala jeho milenkou a posléze partnerkou. A pokračuje tím, jak s ním měla dceru, a co všechno se přihodilo poté.

Právě proměna vztahu mezi Julietou a její dcerou je na filmu tím zdaleka nejzajímavějším, nicméně film se jejich vztahem zabývá málo a povrchně a pak bohužel náhle skončí, aniž by jej důkladně osvětlil. Zabývat se jím začne totiž až ve své druhé polovině, poté, co věnuje příliš mnoho času oné romantické zápletce s rybářem, která naopak moc zajímavá není a ani není moc dobrá a spíš připomíná nějakou telenovelu.

Julieta – Recenze

Almodóvar tak sice rozjíždí poměrně silný příběh o dávných křivdách, o bolesti matky, jejíž dcera se k ní nechce znát, a o nešťastném rozhodnutí raději v sobě problémy a výčitky dusit, než o nich otevřeně mluvit a řešit je, ale uniká mu v něm psychologická rovina Antíi. Zatímco o Julietě nabídne divákovi informací hromadu, tak Antía stráví ve věku svého dospívání (kdy si začíná dělat na svou matku nějaký názor) na plátně tak málo času, že ji divák nestihne nejen pochopit, ale ani si všimnout důvodů, jež u ní vedou k rozhodnutí odejít v osmnácti letech na jakýsi ozdravný duchovní pobyt a nikdy se z něj nevrátit. Film pak tyto důvody sice postupně odkrývá zpětně, leč poněkud omezeně a jednostranně, nehledě na to, že o nich vždy mluví druhé osoby, nikdy Antía sama.

Zahrnout do příběhu i druhou perspektivu, a sice pohled Antíi na věc, jenž by její motivace a pohnutky divákovi osvětlil lépe, by rozhodně neškodilo. Místo toho se však snímek celkem zbytečně a příliš dlouho zabývá vztahem Juliety a jiných vedlejších postav, než je Antía, což celý ten osudový příběh rozmělňuje. Už na začátku v onom vlaku se Julieta ještě před střetnutím s rybářem krátce seznámí s jiným náhodným mužem, jehož existence má spíš symbolický efekt. Dlouhá pasáž je věnována návštěvě Juliety u jejích rodičů, nemocné maminky a naopak čiperného tatínka s mladou nápadnicí. Poměrně dost vedlejších postav v průběhu filmu zemře, což sice podmalovává Julietin pocit ztráty vrcholící Antíiným nečekaným odchodem a její pocit viny, že na některých těch úmrtích měla nepřímo podíl i ona sama, ale dějově jde o slepé uličky.

Julieta – Recenze

Mírně uspěchaný a předčasný závěr tudíž nechává diváka v mírném rozčarování, že se nedozvěděl spoustu věcí, které mohly být zajímavé i zajímavě natočené, ale byly upozaděné nebo nevyřčené ve prospěch jiných a upřednostněných dějových zákrut. Nabízejícím se odůvodněním je to, že Almodóvarův scénář je volnou adaptací trojice povídek kanadské spisovatelky Alice Munro, z nichž jedna se zabývá aférkou ve vlaku a druhá návštěvou hrdinky u rodičů (takže se asi Almodóvarovi nechtělo je vypustit), a v nichž je také přítomen pouze pohled Juliety. Tam, kde povídky končí, by ale film mohl klidně ještě pokračovat, leč výsledek zanechává v divákovi dojem, jako by před ním bylo něco zatajováno, jako by viděl jen dvě třetiny nějakého příběhu. Avšak pokračování neexistuje.

Částečná záchrana spočívá v obsazení skvělých hereček a herců a v Almodóvarově schopnosti pohlídat si vizuální stránku filmu, hlavně aby oblečení hlavní hrdinky ladilo k barvě jejího auta, aby její náušnice šly k vybavení místnosti apod. Na pečlivě vybalancované barevné kompozici ale film postavit nelze a bohužel je fakt, že příběh, jakkoli je silný a jakkoli se na něm ukazuje, že ženské postavy zkrátka Almodóvar napsat umí, je jasnou slabinou. Julietu tak úctyhodně táhnou obě herečky v hlavní roli a spolehlivě ji utáhnou natolik, že jen díky nim ji lze hodnotit nadprůměrně. Svými výkony totiž téměř dokáží zakrýt to, jak se film snaží tvářit spletitě a chytře, ale přitom obsahuje spoustu děr ve vyprávění a zbytečně přesouvá svoji pozornost na všechno možné, jen ne na to, co mělo tvořit jeho základ.



Žádné komentáře:

Okomentovat