Stránky

6. 5. 2018

Psí ostrov (Isle of Dogs) – Recenze – 80%

V Japonsku se starosta města Megasaki (který je zároveň vůdcem spiklenecké organizace milovníků koček) rozhodne vypořádat se šířícími se nemocemi u psů tím způsobem, že plošně zakáže všechny psy a nechá je deportovat do izolace na opuštěný ostrov, kde se nachází skládka (a násilně potlačí snahu vědců dostat na veřejnost funkční psí vakcíny). Hlavní hrdiny filmu Psí ostrov následně tvoří několik psů a dvanáctiletý sirotek Atari (jehož pěstounem je právě zmíněný starosta), který na ostrov přicestuje se záměrem svého psa najít.
 
Psí ostrov (Isle of Dogs) – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Psí ostrov je novým počinem režiséra Wese Andersona a jde o animovaný film natáčený ruční pookénkovou animací loutek (podobně jako Wallace a Gromit, Pat a Mat či animované snímky Jiřího Trnky). Stejnou metodou vznikal i předchozí animovaný film Wese Andersona, Fantastický pan Lišák. Pokud jste ho viděli, můžete mít docela přesnou představu o tom, jak Psí ostrov vypadá a působí, což nicméně můžete mít, i když jste viděli jakýkoli jiný film téhož režiséra (Život pod vodou, Až vyjde měsíc, Grandhotel Budapešť…), protože i v tomto filmu zůstal věrný svému specifickému nezaměnitelnému rukopisu.

Opět jde tudíž o film nesmírně pozoruhodný, hravý, zábavný a navíc viditelně odlišný od naprosté většiny toho, co lze v kinech běžně vidět z hlediska unikátní atmosféry a neotřelých filmařských postupů, pro Andersona typických. Na druhou stranu, pokud se vám z nějakého důvodu už Andersonovy filmy přejedly a připadají vám na jedno brdo, pak vám bude Psí ostrov nutně připadat pouze jako další sousto téhož, neb nic vyloženě výrazně inovativního oproti svým předchůdcům ve skutečnosti nenabízí.

Psí ostrov (Isle of Dogs) – Recenze

Wes Anderson je vynikající režisér s neuvěřitelným vizuálním cítěním, vytříbeným talentem pro vyprávění příběhů, bravurní filmovou optikou a nadpozemskou schopností udělat nějakou scénu vtipnou samu o sobě jen na základě toho, jak a kam postaví kameru. Podle toho jde jeho film bezpečně poznat po pár sekundách. Dikce jednotlivých postav a jejich vizáž, celková výprava filmu, střih, hudba, vizuální nápaditost, gagy v prvním i druhém plánu, to všechno jsou vybroušené drobnosti, skládající se do konzistentního celku, legračního, poetického a dokonce i překvapivě emotivního na těch správných místech. Něco podobného se dá říct o většině Andersonových filmů (a obdobně jsem to psal i u recenze na Grandhotel Budapešť) a zde to platí stejně.

Rozdíl v případě Psího ostrova spočívá akorát v tom, že jeho příběh není kdovíjak složitý, tudíž ani styl jeho vyprávění není tak sofistikovaný, jako tomu bylo u některých režisérových starších filmů (zajímavé je akorát to, jak se vypořádal s dialogy – psi se mezi sebou dorozumívají anglicky, zatímco lidem, hovořícím japonsky, není rozumět, pokud jejich mluvu sem tam nepřekládá moderátorka ve zpravodajství, případně vedlejší postava americké studentky na Erasmu), a zároveň je tentokrát emocionální rovina poněkud potlačena ve prospěch důrazu na absurdní situace (třeba když ve finále filmu najednou dojde k operaci ledviny, jejíž existence je v kontextu předchozího děje zcela zbytečná a dala by se klidně vystřihnout). Ne, že by ve filmu žádné emotivní scény nebyly (nebo záběry na uslzené oči), akorát plní svůj účel jen na půl plynu a dojímají spíš jen velmi povrchně a zběžně.

Psí ostrov (Isle of Dogs) – Recenze

Novými motivy jsou tentokrát odkazy na japonskou kinematografii od Kurosawy po Mijazakiho a japonskou kulturu od sushi po sumo. Zjevnou interpretací může být kritika korupce a autoritářství politiků, kteří neváhají manipulovat realitou či páchat tajně vraždy ve jménu prosazení vlastní agendy. Kupodivu (k dobru věci) se ubralo na prvoplánové roztomilosti, kterou by člověk od animovaného filmu s psími hrdiny čekal – psi jsou špinaví, vyhládlí, olysalí, žerou odpadky, chrchlají a kašlou a občas se i do krve porvou mezi sebou. Pro úplně malé děti film není už jenom kvůli tomuto dystopickému pojetí a neexistenci česky dabované verze (což je plus, protože originální hlasy jsou skvělé a vtipné a české titulky velice vynalézavé) a také by jim mohly dělat v dějové orientaci zmatek časté skoky v čase (na jejichž začátek i konec je nicméně vždy upozorňováno a krom nich je vyprávění lineární).

Na filmech Wese Andersona je výjimečné i to, jakým způsobem kombinují dospěláckou rétoriku se snově stylizovanou a naivní dětskou optikou, a to je činí naprosto kouzelnými a neodolatelnými. Ano, Anderson sice dělá víceméně pořád jedno a to samé, takže je to svým způsobem sázka na jistotu, leč pokaždé tak zároveň činí s takovým přívalem nových originálních nápadů a vypiplaných kreativních vychytávek, že se jeho nové filmy i tak vyplatí vidět, klidně i vícekrát.



Žádné komentáře:

Okomentovat