2. 3. 2014

Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel) – Recenze – 80%

Krátká verze: Grandhotel Budapešť je nový film Wese Andersona, takže pokud se vám líbily některé jeho předchozí filmy (např. Život pod vodou nebo Až vyjde měsíc, oba vynikající), tak jděte i na tenhle, protože je kvalitní, originální, vtipný, pozoruhodný, hravý a rozhodně naprosto odlišný od drtivé většiny všeho ostatního, co máte možnost vidět v kinech. Stejně jako starší kousky Wese Andersona, kterým je Grandhotel Budapešť svou atmosférou a vizuálem dost podobný, neboť oplývá režisérovým tradičním, nezaměnitelným rukopisem.

Grandhotel Budapešť


Dlouhá verze: Mladý spisovatel (jehož jméno nikdy nezazní, hraje ho Jude Law) pobývá v šedesátých letech v luxusním Grandhotelu Budapešť kdesi ve východní Evropě v Republice Zubrowka. Setkává se zde s majitelem Moustafou (F. Murray Abraham), který mu u večeře vypráví, jak k hotelu přišel. Jako mladý pikolík pracoval ve třicátých letech pro původního vlastníka, pana Gustava (Ralph Fiennes ve velmi atypické roli galantního a šarmantního gentlemana, který se netají zálibou v obstarožních stařenkách). Ten od jedné své zákaznice zdědí vzácný obraz, čímž se stane trnem v očích jejích příbuzných, zejména pak pro jejího syna (Adrien Brody), který na Gustava pošle zabijáka (Willem Dafoe). Zero Moustafa (prakticky neznámý Tony Revolori) mu oddaně pomáhá vypořádat se s nezávidění hodnou situací a postupně si získává jeho přízeň. Aby toho nebylo málo, tak Gustave je podezřelý z vraždy majitelky obrazu a navíc začíná válka…

V dalších rolích mimo jiné Jeff Goldblum, Saoirse Ronan (s mateřským znaménkem ve tvaru Mexika přes celou tvář), Edward Norton, Tilda Swinton (namaskovaná na 90 let), Jason Schwartzman, Bill Murray, Bob Balaban Tom Wilkinson, či Owen Wilson. Známých tváří je tu jak naseto, v důsledku čehož naprostá většina z nich nemá ani malé vedlejší role, nýbrž spíš jen zábavná camea. Někteří z nich se objeví opravdu jen na deset vteřin, během čehož řeknou jednu až dvě věty a tím jejich úloha ve filmu skončí.

Wes Anderson je vynikající režisér s neuvěřitelným vizuálním cítěním, skvělým smyslem pro vyprávění příběhů, bravurní filmovou optikou a nadpozemskou schopností udělat scénu vtipnou jenom na základě toho, jak postaví kameru. I kdybyste nevěděli, že tento film natočil on, bezpečně byste to poznali nejpozději po 90 sekundách. Dialogy, herecké výkony, vtipy, střih, hudba, výprava, vizuální efekty, vypiplané detaily… To všechno je naprosto super, přičemž se to skládá do zcela konzistentního a roztomilého celku, který je po okraj narvaný tunou vtípků a ještě se na něj hezky kouká. Na mnoha místech jsem měl chuť film pozastavit a chvilku se dívat jen na statické obrázky a hledat v nich gagy schované ve druhém plánu, které tam jistojistě jsou. Např. když se na scéně objeví holohlavý drsný vězeň Harvey Keitel, který je potetovaný po celém těle, ale všechna ta tetování vypadají, jako by po něm čmáraly děti v první třídě základní školy…

Grandhotel Budapešť

Děj je většinou příjemně nepředvídatelný, každou chvíli se totiž může stát opravdu cokoli. Bizarní absurdnosti tvoří významnou roli v Andersonově poetice, stejně jako retro stylizace, tentokrát ještě znatelnější než v režisérových předchozích filmech – všechny flashbacky z třicátých let (tzn. drtivá většina filmu) jsou totiž natočeny ve formátu 4:3. Zároveň Anderson významně těží z postupů a nápadů, které jsou už několikrát ověřené, pro jeho osobitý režijní styl už takřka typické a u jeho filmů přinejmenším očekávatelné, takže mnozí mohou namítnout, že se jednoduše opakuje, protože to už není originální. Já tvrdím, že to je ještě pořád originálnější než 95% ostatní americké produkce, čímž pádem to stále stojí za pozornost. Buďme za každý další Andersonův film rádi, přestože je stylově podobný těm předchozím. Na vytříbenou dokonalost Života pod vodou a Až vyjde měsíc však Grandhotel Budapešť nedosáhne, protože v něm nefungují tak dobře emoce, postavy jsou plošší a příběh o něco méně rafinovaný.



Žádné komentáře:

Okomentovat