Mrakodrap (Skyscraper) – Recenze – 50%

Bývalý člen zásahové jednotky a bezpečnostní expert Will (Dwayne Johnson) má za úkol prověřit bezpečnost v právě dostavěné nejvyšší budově světa, kterou si její miliardářský čínský majitel nechal postavit v Hongkongu. Will se za tímto účelem nechá v mrakodrapu ubytovat i se svou manželkou a dvěma malými dětmi. Pak se ale do budovy dostanou teroristé, podpálí ji, hacknou její vnitřní systém a navíc unesou Willovu rodinu jako rukojmí.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Americký akční katastrofický thriller Mrakodrap vznikl pravděpodobně proto, že jeho tvůrcům přišla zábavná představa svalnatého a nezničitelného Dwaynea Johnsona, jak kvůli záchraně lapené rodiny šplhá přes okrajovou římsu hořícího mrakodrapu ve výšce dvou set pater, a aby to bylo ještě zábavnější, tak jenom s jednou nohou (o druhou přišel před lety během policejního zásahu, takže má místo ní kovovou protézu). Nebo jak na ten mrakodrap neohroženě skáče z opodál stojícího jeřábu, zatímco po něm střílí ostřelovači z vrtulníku. Prostě jízda.

Špatná zpráva je, že k naplnění těchto dvou scén (a několika dalších v podobném duchu) sice došlo, ale nikdo už se nezabýval tím, aby ty scény byly zasazeny do nějakého zajímavého filmu, který by byl zábavný i na jiných místech než v těch nejabsurdnějších akčních pasážích. Celkově je totiž Mrakodrap strašlivě generickým a nenápaditým snímkem, který vykrádá kde co od Smrtonosné pasti a Skleněného pekla po Mission Impossible 4 a MacGyvera, je předvídatelný a plný špatně používaných klišé a skutečně vtipný a zábavný je pouze tím, jak Dwayne Johnson při provádění nejrůznějších život ohrožujících kaskadérských kousků porušuje všechny možné zákony fyziky a logiky.

Tvůrci sice zřejmě chtěli natočit záměrně nelogickou a nesmyslnou blbost, která by diváky bavila svou okázale přestřelenou demencí, ale ono to samo o sobě nestačí, protože i stupidní akční film může být natočen kvalitně i nekvalitně. V případě Mrakodrapu je to bohužel ta druhá možnost. Režie je rutinní a vyloženě podprůměrná ve své strohosti a lenosti a scénář je kromě záměrného důrazu na absurditu akce hloupý i v tom smyslu, že je hrozně doslovný a nechává hrdiny nahlas popisovat a odůvodňovat jejich činnost i na místech, kde je to jasné z kontextu – jako by měl diváky za nemyslící idioty, kterým je potřeba všechno vysvětlit pro případ, že by náhodou něco nepochopili nebo nepochytili.

Zajímavé je, že ačkoli režisér a scenárista filmu Rawson Marshall Thurber má za sebou zejména komedie (Vybíjená, Millerovi na tripu, Centrální inteligence), tak v Mrakodrapu není přítomen skoro žádný slovní humor – v celém snímku jsou asi jen tři záměrné vtipy. Nadsázka v něm oproti tomu sice přítomná je, ale ta se zas bohužel nepotkává s herci, kteří se všichni snaží hrát smrtelně vážně. Kdyby to byli aspoň dobří herci, tak by kombinace naivně blbé zápletky a seriózních hereckých výkonů vtipná být mohla, avšak oni to moc dobří herci nejsou – Dwayne Johnson ještě ledacos zachraňuje drsným kukučem, charismatem a muskulaturou, ale nikdo další už v podstatě nestojí za zmínku, což je škoda především u nepříliš výrazných záporáků.

I design titulního mrakodrapu působí v prvních okamžicích na pohled poměrně atraktivně a příjemně futuristicky, leč u všech jeho částí od vestavěného parku s vodopádem přes obří rotující turbínu až po vrcholovou kupoli se zrcadly zabudovanými v podlaze je předem jasné, jakou roli budou v příběhu hrát a co se v nich bude odehrávat – a ve výsledku jsou využity ještě méně nápaditě, než byste si mohli myslet. Pramálo vytěžené jsou ostatně i jiné motivy, například astma Willova syna.

Z nějakého důvodu se tvůrci navíc snaží dělat z Mrakodrapu rodinnou podívanou – kromě tatínka je tu totiž za odvážnou hrdinku i maminka (Neve Campbell), která ovládá bojové chvaty a nebojí se je použít, a ani postavy dětí nejsou zcela pasivními oběťmi, ale přinejmenším se zvládnou před svými únosci skrývat a různě jim unikat. Každou chvíli je opakováno, jak je rodina důležitá a jak silná je rodičovská láska, přičemž snímek samotný je dokonalým ztvárněním toho, co jsou rodiče ochotni pro záchranu svých dětí udělat (třeba vylézt s jednou nohou po vnější konstrukci jeřábu do stopatrové výšky během pár minut).

Kvůli tomu je ale pak těžké se o jakoukoli z postav bát, nebo alespoň o hlavního hrdinu, který je absolutně neohrožený a své oblíbené heslo „když něco nespravíš izolepou, použil jsi málo izolepy“ aplikuje i na krvácející hluboké řezné rány, na které okamžitě zapomíná pár minut poté, co si je nechtěně způsobil. Nervózní publikum zatajující dech a držící palce ze všech sil v tomto případě nahrazují spíš čínští pozorovatelé, jimž je hrdinovo zápolení opodál přenášeno živě na obří obrazovce, a marně se pokoušejí uměle přenést své pocity i na diváky filmu.

Béčkový námět i zhola nesmyslný děj ještě nemusejí být nutně na škodu, avšak nesmí jim podrážet nohy režijní a scenáristická lenost, nenápaditost a nezajímavost. Co se ale povedlo, je překvapivě dynamické, svižné a poutavé tempo vyprávění. Nedostatky v obsahu zas vyvažuje bezchybná technická realizace filmu od zvuku a digitálních efektů po hudbu, jejímž autorem je Steve Jablonsky. 

I přes mnohé nedostatky tak Mrakodrapu nelze upřít, že se jedná o svižnou popcornovou atrakci, která nenudí, protože se v ní neustále děje něco střeleného, byť to jediné, co je na ní opravdu nefalšovaně zábavné, je schválně přehnaná absurdita okázale dementních akčních scén, kterých je naštěstí dost na to, aby vytáhly film alespoň na úroveň průměru. Díky nim si lze tento snímek, který se tak trochu pozapomněl v 90. letech, alespoň dobře užít coby odlehčenou spotřební akční blbinu z kategorie guilty pleasure.