Filmspot: KVIFF – 10 českých filmů z festivalu Karlovy Vary 2026

Na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem se snažil vidět co nejvíce českých filmů a snímků s českým koprodukčním zastoupením, byť pár jsem jich bohužel minul. V následujícím textu uvádím mini-recenze na deset z nich.

1) Kdyby se holubi proměnili ve zlato – Velmi osobní a cenou z filmového festivalu v Berlíně oceněný dokument zrozený z emocí a vnitřní bolesti, jehož autorka Pepa Lubojacki je “brutálně upřímná” a současně prokazuje poměrně vysokou míru sebereflexe a vyjadřovací kreativity. Natáčí na mobil sama sebe a další tři příbuzné (staršího bratra a dva bratrance), kteří jsou všichni na alkoholu závislí bezdomovci. Zatímco se mladá režisérka ptá, odkud se bere zdroj závislosti a jak překonat rodinná traumata i vlastní pocit viny a studu, tak nabízí realistickou sondu do života na dně, která je realizována jako formálně radikální experimentální video koláž doprovázená těkavými titulky a hrátkami s umělou inteligencí včetně digitálně rozpohybovaných a nadabovaných archivních fotografií. Svěží a výmluvný film o sesterské lásce, která naráží na neochotu nechat si pomoct. (80 %)

2) Robert Richardson: Bílý ďábel – Český dokument světových parametrů o hollywoodské kameramanské legendě Robertu Richardsonovi, který výrazně formoval vizuální podobu snímků od Olivera Stonea, Martina Scorseseho nebo Quentina Tarantina. Jeho vzniku paradoxně pomohl Covid, kdy autorka dokumentu (česká kameramanka a debutující režisérka Jana Hojdová) a jeho hlavní protagonista museli společně strávit tři měsíce v karanténě, během níž neměli na práci nic jiného než natáčet vzájemné osobní hovory a hrabat se v archivních materiálech. Překvapivě otevřený portrét člověka, jenž se stal jedním z nejvýznamnějších kameramanů historie, přičemž své profesi obětoval rodinu i tři manželství. Snímek disponuje svižným tempem, masivním přílivem informací i nápaditým střihem, nechybí mu humor, a byť se věnuje o poznání více první polovině Richardsonovy kariéry, tak jde o velmi profesionální medailonek reflektující mimo jiné i režisérčino sympaticky upřímné nadšení pro věc. Dokument o posedlosti tvořit, jenž svým zpracováním v českém kontextu nemá obdoby. (80 %)

3) Mistryně – Autenticky vyznívající dialogový film režiséra a scenáristy Bohdana Karáska (Karel, já a ty), jehož těhotná hlavní hrdinka (Marie Švestková) vede hloubavé hovory se svým současným (Lukáš Bouzek) i minulým partnerem (Jiří Havelka) a bojuje v nich s vnitřní nejistotou, jestli se v životě rozhodovala správně. Pokud v kontextu české kinematografie vznikají otázky, proč u nás nikdo není schopen natočit malý, levný a chytrý film s pár kvalitními herci a propracovanými a věrohodnými dialogy, tak tohle je ono. Melancholickou a současně povznášející náladou prodchnutá podívaná věnovaná radostným a vzájemně obohacujícím setkáním i přirozené tendenci o sobě pochybovat. (80 %)

4) Pramen – Náročné slovensko-české drama režiséra a scenáristy Ivana Ostrochovského (Služebníci), do nějž musí divák dost investovat, nicméně vyplatí se to. Soustředěně režírovaný dobový příběh z Československa z 80. let, kdy se ženy při snaze o interrupci musely zpovídat před potratovou komisí, jelikož o jejich tělech rozhodoval stát – a romské ženy posílal zmanipulované vidinou finanční odměny rovnou na sterilizaci. Aňa Geislerová jako doktorka čelící morálním dilematům i neherečka Simona Boledovičová coby mladá kamarádská zdravotní sestra ve filmu excelují, stejně jako kamerové kompozice – snímek hojně vypráví obrazem a pracuje se značným množstvím vizuálních metafor. První půlka filmu je v podstatě příprava na zápletku, ta nicméně nabízí řadu (nejen emocionálně) silných scén a nejednu plnohodnotně prožitou katarzi. (70 %)

5) Vyvolený – Sympaticky a svěže podvratná středověká komediální vyprávěnka o rytíři a jeho putování do svaté země se spoustou zákrut, dadaistických zvratů a kreativně hravých vypravěčských řešení. Hlavní hrdina (Jan František Uher) je labilní důvěřivé pako s kontrastně košatou mluvou učence, a i řada vedlejších postav je svým projevem nebo vzezřením záměrně komická. Když už tomu delší dobu padá řetěz, tak zanedlouho přijde zas nějaký bláznivý nápad ve stylu Svatého grálu od Monty Pythonů, jen to mohlo být celkově ještě mnohem nahuštěnější. Audiovizuálně se film také povedl, navíc ani nevypadá lacině a výpravnější pasáže obstaraly do děje zapracované loutkové vsuvky. Body navíc si tahle dekonstrukce středověkých mýtů zaslouží za snahu udělat v české filmové tvorbě něco originálního a svéhlavého a za schopnost to zdárně a efektivně realizovat. (70 %)

6) Bára Basiková – Časosběrný dokument o Báře Basikové v režii filmařky Heleny Třeštíkové, jenž hledá balanc mezi zpěvaččinou kariérou a soukromým životem, během nějž si prošla třemi manželstvími, třemi rozvody a výchovou tří dětí. Osvědčená tvůrčí metoda vycházející z faktu, že snímek vznikal průběžně po několik desetiletí, propůjčuje dokumentu auru unikátního projektu, nicméně jde v podstatě o tentýž mustr jako v případě režisérčiných starších časosběrných počinů jako Katka, René, Mallory či Strnadovi, zde navíc místy iritující výraznými časovými skoky. Výsledkem je nicméně sympaticky civilní a intimní portrét chybující známé osobnosti, která zažila vzestupy i pády, prošla si řadou špatných rozhodnutí i finanční tísní a z jejích chatrných partnerských vztahů se stal prokletý začarovaný kruh. (60 %)

7) Chica Checa – Jemné hřejivé drama režiséra a scenáristy Šimona Holého o padesátnici (Pavla Tomicová), která žije celý život na venkově, kde pracuje jako pošťačka, a starostlivě navštěvuje v nemocnici chřadnoucí matku. Pak jí dospělý syn (Jan Cina) přizná, že je gay a živí se jako tanečník v travesti show. Není to film o coming-outu, ale spíš film o přijetí změny a o drobných pohybech v perspektivě zdánlivě konzervativní zemité ženy, které se rozšíří obzory a vyřeší se jí v životě pár věcí, nad nimiž čněly otazníky. Místy tak trochu Tvoje tvář má známý hlas viděná optikou české vesnice. O motivy předsudků, vesnických drbů nebo dragu se film otírá, ale jeho téma netvoří. Je na místě se ptát, jestli to není málo. Díky přínosnému poselství o otevřenosti a přirozenému optimismu jde však o snímek sympatický, jenž je navíc přístupný pro širokou škálu diváků. Ze svých postav nedělá stereotypy ani karikatury a navzdory několika herecky křečovitým momentům naštěstí působí dostatečně civilně a autenticky, což je jinak u filmů Šimona Holého leckdy boj. (60 %)

8) Podoby milostného vztahu ke světu – Miloš Šejn je podle Wikipedie "český výtvarný umělec, performer a pedagog. Jeho tvorba se zaměřuje na vztah lidského těla a krajiny a patří k významným projevům českého intermediálního a performativního umění." Tento experimentální dokumentární portrét Jakuba Kučery věnovaný právě Milošovi Šejnovi je natočen přesně tak, aby odrážel jeho osobnost a podstatu tvorby. Značnou část z něj tvoří abstraktní záběry doprovázené asociativním komentářem, a ještě mnohem více zabírají pomalé bezeslovné scény, v nichž se zcela nahý protagonista kupříkladu mazlí se skálou, noří do mechu, válí v bažině nebo se jinými způsoby snaží splynout s přírodou. Formálně je to dokument výrazný, osobitý, unikátní a koncepčně přesný, ale zároveň dokážu pochopit, proč bude pro většinu běžných diváků navzdory relativně krátké stopáži nesnesitelné dokoukat do jej do konce. (60 %)

9) Bojovník – Archetypální příběh o vysloužilém bývalém boxerovi, jenž po letech dostane nabídku vrátit se na scénu v souboji se zdánlivě silnějším protivníkem, kterou přijme především proto, aby tím zázračně a naivně napravil zpřetrhané vztahy s rodinou. Česká variace na filmy typu Rocky Balboa, jejíž tvůrci (zejména režiséři a spoluautoři scénáře Vojtěch Fryč a Tomáš Dianiška) ale nemají dost schopností na kopírování amerických vzorů tak, aby to nepůsobilo nechtěně směšně a trapně. Milan Ondrík tu v hlavní roli hraje pětačtyřicetiletého dědečka, který má podle mínění své dcery “před důchodem” a jeho sedmiletá vnučka jej označuje jako “skibidi sigma” – a i její ostatní dialogy jsou vesměs otřesné. Z herců stojí za zmínku Martin Finger coby trenér, jinak je většina ostatních postav nevěrohodná, křečovitá, komická nebo bizarní. Prvky jako camea skutečných MMA zápasníků a internetových podcasterů či influencerů nebo záběry z televizního zpravodajství jsou realizovány příšerně. Vyprávění je dramaturgicky, motivicky i logicky nedotažené. Závěrečný souboj je sice natočen a sestříhán kvalitně a spolupráce tvůrců s Oktagonem mu zajistila autenticitu prostředí, je ale zároveň povážlivě krátký. Do té doby je však celý film hlavně repetitivní přehlídkou ohraných klišé a špatně uchopených žánrových šablon. (40 %)

10) Město otců – Filmařsky i vypravěčsky vyčpělé chcípácké drama režiséra Zdeňka Tyce, jehož děj o třicátníkovi, který se vydává do velkého města hledat svého biologického otce, je slabý a od začátku do konce dokonale průhledný. Hlavního hrdinu – prostého svářeče – definuje jen vášeň pro punkovou hudbu a pro staré béčkové horory, jeho vztah se dvěma dalšími vedlejšími postavami a také zlomová zkušenost z protialkoholní léčebny, přičemž film s jinými motivy prakticky nepracuje. Na scénáři Romana Vojkůvky se projevuje jeho spřízněnost s exploatačním žánrem, která vrcholí při krátké legrační vsuvce s natáčením amatérského krvavého zombie hororu. Mrtvolné je nicméně bohužel i tempo vyprávění. Režijně film neodráží ani jedno ze svých dominantních témat a působí mdle a unaveně, přičemž každý trochu umělečtější tvůrčí záměr (postelová nahota, kráska na nádraží...) vyznívá jen jako mizerná samoúčelná křeč. Film mentálně i formálně zaseklý v době před třiceti lety. (30 %)

Filmspot

Stránky

15. 7. 2026

KVIFF – 10 českých filmů z festivalu Karlovy Vary 2026

Žádné komentáře:

Okomentovat