Chlast (Druk) – Recenze – 80%

V dánském dramatu Chlast režiséra a scenáristy Thomase Vinterberga se čtveřice středoškolských učitelů rozhodne experimentálně ověřit podivnou vědeckou hypotézu, podle níž by člověk žil mnohem otevřeněji, kreativněji a sebevědoměji, kdyby si konstantně udržoval hladinku půl promile alkoholu v krvi. Pravidelným pitím v pracovní době i po práci si tak pedagogové opakovaně ověří pozitivní dopad mírné opilosti na průběh výuky i na soukromý život a své poznatky přitom průběžně zapisují kvůli vědeckým účelům. Poněkud neprozřetelně však podcení riziko závislosti, k němuž dlouhodobá intoxikace v kombinaci se soustavným navyšováním dávek může vést.

© Henrik Ohsten

Žáby bez jazyka – Recenze – 40%

Česko-slovenský film Žáby bez jazyka natočila režisérka a scenáristka Mira Fornay (Lištičky, Můj pes Killer), která jej pojala jako dramatické pojednání o různých formách domácího násilí, inspirované pohádkou O kohoutovi a slepičce. V této pohádce slepička ve snaze pomoci kohoutovi běhá z místa na místo a všude jí nabízejí výpomoc jen za určitou protislužbu, čímž pro slepičku vzniká řetězec úkolů, jež je třeba postupně splnit. Ve filmu Žáby bez jazyka je proto hlavním hrdinou Jaroslav (Jaroslav Plesl), jemuž jeho žena brání vidět se s jeho dětmi, které si hrají na zamčeném pozemku. Klíče mu dá pouze tehdy, když na ni Jaroslavova matka přepíše byt. A ta na ni byt přepíše pouze tehdy, když jí Jaroslavův otec (a její ex-manžel) uvaří rodinný oběd. A ten jí oběd uvaří pouze tehdy, když Jaroslavův otčím zabije vola… 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Pinocchio – Recenze – 50%

Italský režisér a scenárista Matteo Garrone (Gomora, Dogman) si od svých realisticky syrových a krutých dramat odskočil do světa fantasy příběhů již v roce 2015, když natočil Pohádku pohádek (která ale byla také realisticky syrová a krutá). V podobném duchu se nyní rozhodl zpracovat i adaptaci Pinocchiových dobrodružství, italské dětské literární klasiky, která byla zfilmována již mnohokrát, přičemž nejznámější verzí je doposud ta animovaná od Disneyho z roku 1940. Matteo Garrone se však rozhodl být slavné knižní předloze podstatně věrnější. 

Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Febiofest výběr – Pravda, Naděje a Corpus Christi – Trojitá recenze

Dne 24. září 2020 mělo v kinech premiéru hned pět snímků, které byly zároveň uvedeny v předpremiéře na filmovém festivalu Febiofest – francouzsko-italské drama Žaluji! Romana Polanskiho, norské Disco, francouzsko-japonská Pravda režiséra Hirokazu Kore’edy, norsko-švédská Naděje režisérky Marie Sødahl a polské Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Recenzi na film Žaluji! jsem již před časem vydal zvlášť a snímek Disco jsem neviděl, nicméně zbylým třem počinům bych se věnoval rád, a tudíž je v následujícím textu proberu všechny najednou. 

Pravda (La Vérité) – 50% 

Japonský režisér a mistr rodinných drobnokreseb Hirokazu Kore’eda (Po bouři, Zloději) natočil svůj první nejaponsky mluvený počin, i tentokrát se nicméně držel tématu rodiny. V jeho příběhu situovaném do podzimní Paříže se mluví francouzsky a anglicky, jeho hrdinkami jsou totiž slavná francouzská herečka Fabienne (Catherine Deneuve) a její dcera Lumir (Juliette Binoche), která žije coby úspěšná scenáristka v New Yorku. Když ale její matka vydá autobiografii, jede jí i s rodinou (Lumirina manžela hraje Ethan Hawke) osobně pogratulovat a vyjasnit si nějaké nepřesnosti, o nichž Fabienne do své knihy napsala. Návštěva se však neplánovaně prodlouží, přičemž na obě ženy dolehne tlak nikdy nevyřčených traumat a dávných křivd z rodinné minulosti. 

© Film Europe

Zahajovací snímek loňského festivalu v Benátkách se zabývá nejednoznačností a relativizací pravdy, přičemž Kore’eda hojně pracuje i s motivem nespolehlivé paměti, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet. Od sociálně-kritických a poetických dramat o obyčejných lidech se oceňovaný režisér a scenárista přesunul do prostředí umělecké smetánky, jež sice stále dokáže zaplnit realistickými postavami a věrohodnými dialogy, ale to nic nemění na tom, že mu ta změna příliš neprospěla. Film stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami s trojúhelníky a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem.

Bábovky – Recenze – 40%

Český film Bábovky je dalším z řady snímků, které se snaží působit jako změť nejrůznějších hořkosladkých příběhů ze života, ale přitom jsou dokonale odtržené od reality a jejich stereotypní postavy se ve většině případů chovají mimořádně hnusně a odpudivě. Podle upoutávky by kdekdo mohl očekávat odlehčené komediální drama se spoustou hlášek, ale těch je v celém filmu asi půl tuctu, a kromě toho v něm není po humoru ani stopy. Ve skutečnosti jde totiž o vztahové melodrama, v němž se hojně operuje mimo jiné s prostitucí, drogami, nevěrou, mozkovým nádorem, sebevražednými sklony, útěky z domova a s nejedním těhotenstvím. 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Žaluji (J’accuse) – Recenze – 70%

Film Žaluji režiséra Romana Polanského (Rosemary má děťátko, Pianista) se zabývá Dreyfusovou aférou, známým politickým skandálem týkajícím se francouzského židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 na základě falešných důkazů nespravedlivě obviněn vojenským soudem ze špionáže pro tehdejší Německé císařství. Název snímku odkazuje na stejnojmenný otevřený dopis spisovatele Émila Zoly francouzskému prezidentovi, jenž byl publikován v novinách, díky čemuž se podařilo dostat detaily celé aféry na veřejnost.

© Guy Ferrandis-Tous droits réservés

Krajina ve stínu – Recenze – 40%

Dosud všechny filmy režiséra Bohdana Slámy (např. Divoké včely, Štěstí nebo Bába z ledu) byly komorními lidskými dramaty ze současnosti, jejichž hrdinové se zabývali určitými osobními problémy, existenciálními starostmi nebo nesnadným životem vyplývajícím z jejich sociálního zázemí. Jeho nové drama Krajina ve stínu je jiné – jde o výpravný a nákladný snímek, jenž se zabývá traumaty národní historie, je natočen černobíle a věnuje se v rozpětí od konce třicátých do padesátých let minulého století osudům mnoha obyvatel jedné pohraniční vesnice, kteří byli semleti dějinami, střídajícími se režimy i sebou navzájem.

Zdroj fotek: Bontonfilm