26. 9. 2021

Zbožňovaný – Recenze – 40%

Pediatr Zdeněk (Jiří Bartoška) je miláčkem všech. Jeho dospívající vnučka (Martina Czyžová) o něm dokonce plánuje napsat do školy obdivnou slohovou práci. Zdeněk se totiž jeví jako vzor ideálního muže, jenž nestrpí jakoukoli nedokonalost. Proto nemůže vystát svého bývalého zetě Karla (Jiří Langmajer), jehož nevěra ukončila jeho manželství se Zdeňkovou dcerou Zuzanou (Petra Hřebíčková). Zdeněk mu ale přitom nemá co vyčítat – sám své ženě Olze (Zuzana Kronerová) již 38 let zahýbá s kolegyní Danou (Ivana Chýlková). Nyní je však čerstvě v důchodu a dlouhodobý záletný vztah se chystá ukončit. Zhrzená milenka nicméně naruší jeho zahradní rodinnou sešlost a všem přítomným vyklopí pravdu, což se Zdeňkem sekne. S mrtvicí je převezen do nemocnice, kde je mu diagnostikováno částečné ochrnutí a dočasná neschopnost mluvit...

Zbožňovaný – Recenze
Zdroj fotek: Bioscop

17. 9. 2021

Do selhání (krátký film) – Recenze – 40%

Tato recenze výjimečně není na celovečerní film v kinech, ale na nezávislý krátký snímek s názvem Do selhání od začínajícího režiséra a scenáristy Martina Tyburce, jenž mě oslovil s prosbou, abych jeho film zrecenzoval. Ke vzniku filmu Do selhání pomohla kampaň na Startovači, výsledný počin má celkem 20 minut (včetně závěrečných titulků) a jeho veřejná slavnostní premiéra proběhne 19. září 2021 v pražském kině Premiere Cinemas v Hostivaři.

Do selhání (krátký film) – Recenze
© Martin Tyburec / Webevize

16. 9. 2021

KVIFF 2021 – České filmy na festivalu v Karlových Varech

Po předchozích třech várkách reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech, které si můžete přečíst zde: (První, Druhá a Třetí), doplňuji ještě závěrečnou, čtvrtou várku, která je zaměřena čistě na českou filmovou tvorbu. Již dříve jsem publikoval plnohodnotné recenze na filmy Zátopek a Atlas ptáků, krom toho se nyní zaměřuji na sedm dalších českých počinů. Dva z nich už premiéru v kinech měly, další dva ji mají tento týden a ty ostatní se dočkají uvedení ještě o několik týdnů či měsíců později. Nový snímek režiséra Václava Kadrnky se dokonce chystá až na jaro příštího roku. U každého filmu je proto uvedeno datum jeho plánované distribuční premiéry. K tomu si v závěru ještě dovoluji dodat drobnou statistiku ohledně letošního ročníku filmového festivalu.

Každá minuta života (v kinech od 26. srpna 2021) – Observační dokument režisérky Eriky Hníkové o manželském páru, jenž vychovává svého čtyřletého syna už od narození pomocí metody zvané Kamevéda, založené na soustředěném fyzickém a intelektuálním rozvoji dítěte na mnoha úrovních. Striktní režim zahrnuje domácí i venkovní cvičení, jízdu na kole, trénink hokeje, tenisu, gymnastiky, angličtiny a zpěvu nebo také hru na klavír. Synově výchově jsou oba rodiče zcela odevzdáni, každou minutu jeho života mají podrobně naplánovanou a zřejmě přitom už nemají čas sami na sebe. Film tak nabízí pohled do fungování láskyplné rodiny, v níž je nicméně důraz kladen výhradně na všeobecnou zdatnost, podání maximálního výkonu, dosažení úspěchu a průběžné zlepšování se, což nepolevuje třeba ani při uvolněnějších scénách rodinných oslav nebo návštěv příbuzných. Režisérka přitom snímané výjevy nijak nekomentuje, nijak do nich nevstupuje a nijak je nehodnotí, čímž ale snímek neochuzuje o potenciální diskuze nad limity zvolené metody (která je rozhodně legitimní a každý rodič má právo vychovávat dítě dle svého nejlepšího přesvědčení) i nad obecnějšími tématy, týkajícími se např. vztahu svobodné vůle a životního stylu založeného na nutnosti úspěchu. Zobrazenou rodičovskou taktiku film líčí zcela neutrálně, neodsuzuje ji, ani ji vyloženě nepřijímá, přičemž nastiňuje jak její výhody (dokonalá příprava pro život ve společnosti, která lační po těch nejschopnějších a nejefektivnějších), tak její nevýhody (nutnost značných časových i finančních investic, neustálé plánování a každodenní opakující se rutina, která se odráží i ve formálním pojetí filmu). Precizně režírovaný dokument se však soustředí pouze na výchovu dítěte jako takovou a již opomíjí postavy rodičů, jejich mechanicky a chladně vyhlížející vztah, pracovní zázemí, a hlavně jejich výpovědi a osobní motivace. Ve smyslu náhledu do tak trochu jiné domácnosti je film pozoruhodný a svým způsobem fascinující, výrazně mu ale chybí hloubka, širší kontext a větší komplexnost. (60%)

KVIFF 2021 - Každá minuta života
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

10. 9. 2021

Cesta domů – Recenze – 40%

Filmem Cesta domů uzavírá režisér, scenárista a kameraman Tomáš Vorel trilogii započatou snímkem z roku 2000 Cesta z města. Tato úspěšná komedie o útěku před stresující a přetechnizovanou městskou civilizací do náruče klidné a očišťující přírody nabídla svéráznou poetiku i neotesané herecké výkony, místy se však ocitala za hranou nevyrovnané a naivní agitky. V roce 2012 na ni Vorel navázal stylově odlišným volným pokračováním s názvem Cesta do lesa, jenž působilo podstatně civilněji a díky tomu, že v něm pozůstalou naivitu vyvažovala vědomá ironie, také vyzráleji. Jeho tématem byla především láska k lesu a smiřování protikladů ve formě harmonického sbližování zastánců protichůdných myšlenek, které odrážel příběh o náhlé romanci mezi Anynou Marákovou, nezletilou vegetariánskou ekologickou aktivistkou, a mladým myslivcem Ludvou Papošem, jenž zosobňoval všechno to, co ona od počátku nenáviděla. 

Cesta domů – Recenze
Zdroj fotek: Bontonfilm

3. 9. 2021

KVIFF 2021 – Benedetta, Zelený rytíř a další první dojmy z Karlových Varů

Předchozí dvě várky reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech si můžete přečíst ZDE a TADY. Následovat bude ještě čtvrtý text, zaměřený tentokrát pouze na českou tvorbu. Nyní se však můžete ponořit do dalšího sedmera dojmů, mimo jiné z nových snímků od Paula Verhoevena nebo Davida Loweryho.

Zelený rytíř (The Green Knight) – Americká historická fantasy režiséra Davida Loweryho (Můj kamarád drak, Přízrak) s Devem Patelem v hlavní roli, výrazně inspirovaná artušovskou básní ze 14. století o rytíři kulatého stolu Gawainovi a o jeho sázce s mýtickým Zeleným rytířem. Velmi pomalu vyprávěný film svůj zdroj současně ctí i dekonstruuje a stává se tak hloubavým pojednáním o malém člověku toužícím po velkoleposti, o podstatě rytířské ctnosti, o morálních zkouškách a pokušeních a o hledání odvahy k přijetí zodpovědnosti. Velká část snímku stojí na putování hlavního hrdiny po nádherně snímaných přírodních exteriérech, vizuálně působivým obrazům však v Loweryho podání chybí silnější substance, která by svou symbolickou rozmanitostí či myšlenkovou hloubkou přesahovala rozsah původní literární předlohy (od níž se film v lecčem záměrně odlišuje). Výsledkem je tak „pouze“ opojná ilustrace historické látky pro náročného diváka, přičemž Loweryho největším vítězstvím je fakt, že ji dokázal natočit v této formě za velice skromných 15 milionů dolarů. (60%)

KVIFF 2021 - Zelený rytíř
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

31. 8. 2021

Atlas ptáků – Recenze – 40%

Režisér a scenárista Olmo Omerzu obdržel před třemi lety na festivalu v Karlových Varech cenu za režii za svou soutěžní komediálně-dramatickou road-movie Všechno bude, jež byla později oceněna šesti Českými lvy, a to včetně toho za nejlepší film. Letos se do karlovarské Hlavní soutěže vrátil se snímkem Atlas ptáků, jenž se od jeho předchozí celovečerní tvorby liší především tím, že v něm poprvé zcela absentuje vypravěčská perspektiva náctiletých postav. Čemu naopak Olmo Omerzu zůstal věrný, je zkoumání vztahů uvnitř rodinného kruhu, jenž figurovalo už v jeho Rodinném filmu, který byl pro změnu prohlášen za film roku při udělování Cen české filmové kritiky. 

Atlas ptáků – Recenze
Zdroj fotek: CinemArt

28. 8. 2021

KVIFF 2021 – Berlínský vítěz Smolný pich a další první dojmy z Karlových Varů

V tomto textu naleznete dalších sedm reakcí (předchozích sedm je ZDE) na vybrané snímky, které se promítaly na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V následujících dnech se můžete těšit ještě na dvě zbylé várky, z nichž jedna bude obsahovat sedmero dojmů se zaměřením na české počiny.

Smolný pich aneb Pitomý porno (Bad Luck Banging or Loony Porn) – Velmi nekonvenční vítěz letošního berlínského filmového festivalu pochází z Rumunska a natočil jej Radu Jude (Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři). Jeho děj se točí kolem domácího pornografického videa gymnaziální učitelky a jejího manžela, které uniklo na internet (a celé jej uvidíte absolutně necenzurované v úvodu filmu), kvůli čemuž se chystá mimořádná třídní schůzka se znepokojenými rodiči, požadujícími po učitelce rezignaci. Zbytek satirického, vtipného, hravého a společensky kritického snímku je rozdělen na tři různě stylizované části. První část zachycuje dění v současné letní Bukurešti během covidové pandemie (včetně reflexe nošení roušek a dodržování rozestupů) a zaměřuje se na neustálé nadávky, urážky, bezohlednost a sexuální objektivizaci žen, které jsou obdobně jako v internetových diskuzích běžnou součástí veřejného prostoru, stejně jako např. tuny nevkusných reklamních poutačů. Dlouhé a zdánlivě obsahově prázdné záběry v sobě přitom skrývají velké množství témat a významů, jejichž společným jmenovatelem je naprostá nesoudnost a ubohost dění v našem okolí, mnohem víc pohoršující a škodlivá než ono obyčejné učitelské domácí péčko.

Druhá část spočívá v experimentální ironické hře se slovníkovými hesly, s ohledem na gymnaziální prostředí připomínající didaktický školní výklad s pojmy převážně z rumunské historie a z lidské biologie – v Judeho artovém pojetí se však jedná spíše o snobsky intelektuální a víceméně postradatelné předvádění. Závěrečná hurónská třetí část se konečně soustředí na zmíněnou třídní schůzku, při níž se musí vzdělaná a pokroková učitelka bránit před absurdními útočnými (ne)argumenty rodičů v podobě všelijak omezených pokrytců, tvořících svými protichůdnými názory, různorodým zázemím a vzděláním a též dalšími vzájemnými odlišnostmi společnost natolik rozdělenou, že je prakticky nemožné v ní nalézt společnou řeč. Judeho moralizující, provokující, podvratnou a maniakálně vrcholící palbu do všeho a všech, odsuzující mimo jiné lpění na povrchním vzezření na úkor vnitřních hodnot, lze chápat i jako nápaditý výkřik živený autorovou frustrací ze stavu současné společnosti a z toho, že během pandemie nebylo možné normálně natáčet filmy. (70%)

KVIFF 2021 - Smolný pich
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary