KVIFF Distribution – Devadesátky, Diego Maradona, Bílý bílý den – Trojitá recenze

Krátce po jejich společné předpremiéře na filmovém festivalu v Karlových Varech vstupuje trojice filmů Devadesátky, Diego Maradona a Bílý bílý den (s týdenním rozestupem) i do běžných kin v rámci programu KVIFF Distribution, vytvořeném právě ve spolupráci karlovarského festivalu s Českou televizí a s distribuční společností Aerofilms. Následující text obsahuje recenze všech tří snímků.

Devadesátky (Mid90s) – 70%

Režijní debut populárního, především komediálního herce Jonaha Hilla (Superbad, 21 Jump Street) se odehrává v Kalifornii v devadesátých letech a jeho hrdinou je dvanáctiletý outsider Stevie (Sunny Suljic), který bydlí s rozvedenou mámou (Katherine Waterston) a starším bratrem, který ho šikanuje (Lucas Hedges). Počátkem léta se Stevie seznámí s partou starších kluků-skateboardistů, s nimiž by se rád kamarádil, a tak nejprve napodobuje jejich chování a pokouší se jim zavděčit, až nakonec do jejich řad pozvolna pronikne. A oni ho za to zasvětí do ležérního životního stylu, v němž nechybí kromě skateboardů, cigaret, alkoholu, mejdanů a prvních zkušeností s děvčaty ani nárazy do zdí – skutečných i metaforických.

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Kořist (Crawl) – Recenze – 50%

Floridu sužuje obří hurikán a pětadvacetileté Haley (Kaya Scodelario) ani její sestře nebere jejich otec (Barry Pepper) telefon. Haley se za ním proto vydává do jeho bytu v již evakuované a uzavřené oblasti, leč nachází ho až v jejich opodál stojícím starém rodinném domě, konkrétně v pomalu se zatápějícím sklepě, zraněného a v bezvědomí. A spolu s ním i několik aligátorů, kterým silné deště rozvodnily nedalekou rezervaci, a kteří hrdinům nedovolí jen tak odejít.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Late Night – Recenze – 20%

Tvrdá a arogantní Katherine (Emma Thompson) je úspěšnou moderátorkou televizní talk show Late Night, již před mnoha lety sama založila, leč které dlouhodobě klesá sledovanost a úroveň vtipů. Když je jí řečeno, že všech deset jejích scenáristů je tvořeno výhradně bílými muži a že by bylo záhodno s tím něco udělat, rozhodne se přijmout nezkušenou, leč nadšenou uchazečku o zaměstnání Molly (Mindy Kaling, která je zároveň autorkou scénáře). Ctižádostivá žena indického původu má ale dosavadní praxi pouze jako kontrolorka v chemickém průmyslu a v nové práci se navíc musí vypořádat jak s mužským šovinismem některých kolegů, tak s nerudnou šéfovou.

Kolem a kolem je americká komedie Late Night další variací toho, jak nějaká zatrpklá a v podstatě „zlá“ postava dojde k napravení díky vlivu dobrosrdečné a upřímné hlavní hrdinky, která jí pomůže stát se lepším člověkem. Z ohraného námětu však tentokrát vzešel banálně a tupě vyznívající snímek, který nejenže strašlivě zjednodušuje takřka všechny motivy, o něž se otře, ale navíc je i neuvěřitelně málo vtipný.

© FilmNation Entertainment

Spider-Man: Daleko od domova (Spider-Man: Far from Home) – Recenze – 70%

Film Spider-Man: Daleko od domova je sice de facto pokračováním předchozího dobrodružství Petera Parkera ze snímku Spider-Man: Homecoming, leč zároveň navazuje i na nedávné Avengers: Endgame, neb se zabývá tím, jak se hlavní hrdina a vůbec celý svět vyrovnává s událostmi, k nimž v tomto snímku došlo. Takže na něj má smysl chodit pochopitelně pouze tehdy, když se v tomto superhrdinském vesmíru studia Marvel dobře orientujete.

Děj je o tom, že Peter Parker (Tom Holland) se musí vypořádat s rolí, kterou mu určil jeho mentor Tony Stark alias Iron Man, a která s sebou nese práci superhrdiny na plný úvazek, zatímco Peter by raději žil normálním životem a zamilovaně nadbíhal pohledné spolužačce (zpěvačka a herečka Zendaya). V tom však začnou na svět útočit mocní elementálové, jež se snaží porazit z paralelního světa přicházející superhrdina Mysterio (Jake Gyllenhaal), který ale k jejich zdolání potřebuje Spider-Manovu pomoc. Což zní sice dost dementně, leč je to dementní schválně a ve skutečnosti je děj filmu složitější – nerad bych nicméně cokoli prozrazoval.

 

Zdroj fotek: spidermanfilm.cz

KVIFF 2019 – Třetí nálož dojmů z Karlových Varů, bilancování, vítězný Otec i vizionářská Naše doba

Letos bylo v Karlových Varech oproti loňsku o poznání méně lidí, takže fronty před sály byly mnohdy viditelně kratší a na některých představeních sem tam dokonce zůstávaly prázdné sedačky. Také filmů bylo méně – letos „jen“ 177, zatímco loni jich bylo 236 (nicméně počet projekcí byl naštěstí i tak skoro stejný). Nově vypadlo letní kino, které město Karlovy Vary plánuje zrušit. Kupodivu letos v programu chyběly nové filmy Terrence Malicka, Xaviera Dolana či Fatiho Akina, představené letos na festivalech v Cannes a Berlíně, a to přesto, že tito tvůrci mají v Karlových Varech bohatou historii svého působení. I tak ale nabídka projekcí čítala velké množství zdařilých snímků, jimž s přehledem kraluje Parazit jako zdaleka nejlepší film letošních Varů (podle mě) a několik dalších pozoruhodných snímků, mezi něž se řadí i nový počin mexického režiséra Carlose Reygadase  Naše doba (o něm více níže).

V Hlavní soutěži vyhrál Velkou cenu – Křišťálový globus bulharský film Otec (o něm též níže), Zvláštní cenu poroty získal německý snímek Lara a Cena za režii putovala k belgickému tvůrci Timovi Mielantsovi za film Patrick. Herecké ceny obdrželi Corinna Harfouch za Laru a Milan Ondrlík za slovensko-české drama Budiž světlo. Zvláštní uznání za film si vysloužila španělská Srpnová madona a za herecký výkon mladá herečka Antonia Giesen za roli v chilsko-francouzském filmu Muž budoucnosti. V Soutěži Na východ od Západu získal Velkou cenu ruský snímek Býk, Zvláštní cenu poroty obdržel ukrajinský počin Mé tiché myšlenky. Nejlepším dokumentem se stal estonsko-lotyšský dokument Nesmrtelní, Zvláštní cena poroty ve stejné kategorii byla udělena dokumentu Konfuciánský sen. Diváckou cenu deníku Právo udělili hlasující diváci dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (o němž také píši více níže).

A nyní již k filmům:

Naše doba (Nuestro tiempo) – Tříhodinový mexický snímek vizionářského režiséra Carlose Reygadase se zabývá vztahem manželského páru žijícího na býčím ranči, jejichž otevřené manželství poprvé překročí hranici toho, co si jsou oba ještě ochotni tolerovat. Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena, kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén. (90%)

 

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2019 – Druhá nálož dojmů z Karlových Varů, Po svatbě s Julianne Moore i vynikající Parazit

Druhá várka dojmů ze snímků promítaných na filmovém festivalu v Karlových Varech je od minule obohacena i o několik filmů, které se přes pomyslnou hranici průměru již přehoupnout nedokázaly, leč není jich naštěstí mnoho. Došlo dokonce i na jednu naprostou pecku, která je momentálně tím zdaleka nejlepším, co jsem ve Varech letos viděl – řeč je o jihokorejském Parazitovi. Do budoucna přibude ještě třetí várka dojmů, po níž budou následovat zas už jen standardní recenze.

Parazit (Gisaengchung) – Jihokorejský vítěz letošního festivalu v Cannes mistrně kombinuje thriller a společenskou satiru s absurdní černou komedií o chudé rodince, která se podvodně vetře do domácnosti bohatého podnikatele. Skvěle gradovaný, zpočátku hodně vtipný a později i překvapivě napínavý a mrazivý snímek je úžasně napsaný, vyvíjí se nečekanými směry napříč netušenými dějovými zvraty a perfektně se vyjadřuje ke třídním rozdílům ve společnosti i ke stylu života jejích dvou kontrastních vrstev. Inteligentní a bravurně režírovaná královská zábava od začátku do konce, režisér a scenárista Bong Joon-ho v nejlepší formě od Pečetě vraha. Rozhodně doporučuji nezjišťovat si o filmu nic dalšího a jít na něj, hned jak to bude možné. (100%)

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Mrtví neumírají (The Dead Don´t Die) – Recenze – 40%

Režisér Jim Jarmusch, jeden z nejznámějších představitelů amerického nezávislého filmu, napsal a natočil zombie hororovou komedii, což může znít jako komerční žánr, leč výsledek je asi stejně komerční, jako když před pěti lety natočil film o upírech Přežijí jen milenci. Ten si ale užili alespoň cinefilové a fanoušci uměleckých intelektuálních snímků, zatímco u filmu Mrtví neumírají není příliš jasné, kdo by si ho vlastně měl užít. Kupodivu tentokrát moc nepomáhá ani výtečné herecké obsazení, poskládané povětšinou z herců, kteří už hráli v jiných Jarmuschových starších filmech.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz