Nikdo mě nemá rád – Recenze – 50%

České drama Nikdo mě nemá rád pojednává o tiché, nesmělé a uzavřené třicátnici Sáře (Rebeka Poláková), asistentce na armádním velitelství. Byť obklopena mužskými spolupracovníky, z vlastního rozhodnutí vede Sára spíše osamělý život a partnera nijak aktivně nevyhledává. Pak si ale jednoho večera na ulici vymění dlouhý pohled s galantně vyhlížejícím Martinem (litevský herec Mantas Zemleckas) a po několika obdobně náhodných společných setkáních s ním započne vztah. Ten se nicméně začne vyvíjet nepříliš předpokládatelným směrem.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Lesní vrah – Recenze – 50%

Český film režiséra Radima Špačka (Pouta, Zlatý podraz) a scenáristy a producenta Zdeňka Holého se zabývá skutečnou postavou Viktora Kalivody, ani ne třicetiletého mladíka, jenž v roce 2005 zastřelil v lesích jihomoravského kraje tři lidi, pročež si vysloužil přezdívku „Lesní vrah“. Několik dní poté byl dopaden policií a následně odsouzen na doživotí. Ve vězení spáchal v roce 2010 sebevraždu. Nízkorozpočtový snímek se zaměřuje na události zhruba posledního roku, který Viktor strávil na svobodě.

Zdroj fotek: Vernes

Běžná selhání – Recenze – 80%

Český koprodukční snímek sestávající z příběhů tří žen, vyprávěných během jednoho dne na pozadí jakési blížící se katastrofy, měl premiéru na filmovém festivalu v Benátkách, odkud si jeho maďarsko-rumunská režisérka Cristina Grosan odvezla cenu za režii pro filmaře mladší čtyřiceti let. Kromě pevně uchopené a precizní režie jsou však silnou stránkou filmu též přesné herecké výkony jeho protagonistek a vypilovaný scénář celovečerně debutující scenáristky a také spisovatelky, dramaturgyně a publicistky Kláry Vlasákové.

© Petr Salaba

Nene (Nope) – Recenze – 60%

První dva filmy režiséra, scenáristy, producenta a bývalého komika Jordana Peeleho byly výraznými společensky kritickými satirami. Znepokojivý oscarový thriller Uteč (2017) pracoval s motivy rasismu a rasových předsudků, zatímco metaforický hororový thriller My (2019) se zas zabýval odvrácenou tváří současné Ameriky, snažící se zamést pod koberec staletí své krvavé historie. Jeho třetí snímek s názvem Nene (anglické „Nope“ je hovorovým vyjádřením nesouhlasu, avšak ve vztahu k filmu samotnému jde potenciálně i o zkratku „Not of Planet Earth“) je pro změnu žánrovou kombinací westernu a sci-fi s hororovými prvky (nicméně hororem bych jej rozhodně nenazýval). Film Nene sice též oplývá několika odkazy na úlohu černochů v americké společnosti (v tomto případě zejména v historii americké kinematografie), avšak jeho těžiště leží tentokrát někde jinde.

Zdroj fotek: CinemArt

Zpráva o záchraně mrtvého – Recenze – 40%

Režiséra Václava Kadrnku, jenž zvítězil v roce 2017 v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech se snímkem Křižáček, inspiroval pro vznik jeho nového filmu s názvem Zpráva o záchraně mrtvého hluboký a nepříjemný osobní zážitek. Jeho otec se totiž před lety ocitl po mozkové mrtvici v kómatu, ze kterého se probral až po několika dnech, přičemž si následně pamatoval to, co mu Václav se svou maminkou říkali, když jej průběžně a intenzivně navštěvovali v nemocnici. Prožité trudné chvíle nekonečného čekání a nejistoty pak Václav Kadrnka přetvořil do filmu, který vypovídá o blízkosti smrti, o tenké hranici mezi životem a smrtí, o tušení blížící se ztráty milované osoby a snaze se s ní vyrovnat a o nutnosti neztrácet naději.

Zdroj fotek: CinemArt

Žáby bez jazyka – Recenze – 40%

Česko-slovenský film Žáby bez jazyka natočila režisérka a scenáristka Mira Fornay (Lištičky, Můj pes Killer), která jej pojala jako dramatické pojednání o různých formách domácího násilí, inspirované pohádkou O kohoutovi a slepičce. V této pohádce slepička ve snaze pomoci kohoutovi běhá z místa na místo a všude jí nabízejí výpomoc jen za určitou protislužbu, čímž pro slepičku vzniká řetězec úkolů, jež je třeba postupně splnit. Ve filmu Žáby bez jazyka je proto hlavním hrdinou Jaroslav (Jaroslav Plesl), jemuž jeho žena brání vidět se s jeho dětmi, které si hrají na zamčeném pozemku. Klíče mu dá pouze tehdy, když na ni Jaroslavova matka přepíše byt. A ta na ni byt přepíše pouze tehdy, když jí Jaroslavův otec (a její ex-manžel) uvaří rodinný oběd. A ten jí oběd uvaří pouze tehdy, když Jaroslavův otčím zabije vola… 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Psi nenosí kalhoty (Koirat eivät käytä housuja) – Recenze – 50%

Finsko-lotyšský mix psychologického dramatu a černé romantické komedie vypráví o chirurgovi Juhovi, jemuž se dlouhodobě nedaří vyrovnat se s tím, že mu před několika lety utonula žena. Když pak jednou doprovází svou dceru do tetovacího salonu, tak vleze, kam nemá, načež je zadržen a trochu přiškrcen dominou Monou. Dojde mu, že ve chvílích dušení se mu jeho mrtvá žena zjevuje v kratičkých snových vizích, pročež tomuto zjištění zcela propadne, začne využívat Moniných BDSM služeb pravidelně a stane se závislým na škrcení.

 

Zdroj fotek: pilot-film.cz

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu) – Recenze – 70%

Konec 18. století, Francie. Na jeden z bretaňských ostrůvků přijíždí mladá malířka Marianne (Noémie Merlant), aby zde namalovala portrét dívky Héloïse (Adèle Haenel) pro jejího italského snoubence. Musí ji nicméně malovat potají, protože Héloïse, která svého nastávajícího nikdy neviděla a bere si ho proti své vůli (je v podstatě náhradou za svou starší sestru, která se nedávno zabila skokem ze skály), odmítla pro přechozího najatého malíře pózovat. Během několika dní se však mezi oběma ženami vytvoří vášnivé pouto…

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Antologie města duchů (Ghost Town Anthology) – Recenze – 50%

Kanadské umělecké drama Antologie města duchů režiséra a scenáristy Denise Côteho vypráví příběh obyvatel zapadlé quebecké vesnice, kteří se vyrovnávají se smrtí tamního dvacetiletého chlapce (dost možná sebevraždou, pokud tedy nešlo o dost nešťastnou nehodu). V hlavní roli truchlící rodina pozůstalých a její sousedé, mrazivé prostředí kanadského venkova a duchové zemřelých, kteří začnou ke konci filmu vesnici zaplavovat.

Duchařskou tematikou prošpikovaný komorní snímek stojí na působivých (nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení pochmurné nálady panující ve skomírající komunitě, která se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve skutečnosti ji v depresivní, odloučené a zamrzlé lokaci, kde mají místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle (a její uzavřenost a izolovanost ještě navíc aktivně přiživuje zpátečnická starostka). Atmosféru prostředí, v němž hraje prim sychravá zima a chladný vítr, přitom velmi efektivně podmalovává adekvátně ponurá zrnitá kamera (natáčelo se na 16mm film) a zdařilá práce se zvukem.

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Nabarvené ptáče – Recenze – 90%

Filmu Nabarvené ptáče, ať už si o něm myslíte cokoli, nelze upřít jednu věc – že jde v rámci současné české kinematografie o zcela výjimečný počin. Výjimečný tím, že jde o výsostně umělecký film světové úrovně, jaké se u nás točily naposledy v 60. letech, i že jde o první český snímek za pětadvacet let, jemuž se podařilo dostat do hlavní soutěže na filmovém festivalu v Benátkách a způsobit ve světě rozruch, rozbouřit emoce a vyvolat četné diskuze (po benátské premiéře byl uveden i na festivalu v Torontu, čeká ho promítání na řadě dalších prestižních festivalů a americký časopis The Hollywood Reporter jej zařadil mezi dvacet nejlepších snímků letošní podzimní festivalové sezony).

 

© Jan Dobrovský

Step into the world of Lars van de Goor – Recenze – 70%

Následující recenze se poněkud netradičně týká českého dokumentárního filmu, jehož název sice v programech kin v blízké době nenajdete, ale pravděpodobně byste na něj mohli v budoucnu narazit na nějakém filmovém festivalu. Jde o snímek věnovaný talentovanému nizozemskému fotografovi Larsi van de Goorovi, původně hudebníkovi, jenž se však v roce 2007 chopil fotoaparátu a od té doby získal za své výtvory několik prestižních ocenění. Režisérem filmu je debutující Janek Sedlář, Larsův fanoušek, filmař a též fotograf, který získal pro natočení svého snímku prostředky z dobrovolných příspěvků od podporovatelů na Kickstarteru.

© Janek Sedlář

Ad Astra – Recenze – 60%

Slavný astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones) byl průkopníkem, jenž se jako jeden z prvních vydal k okraji sluneční soustavy hledat mimozemské formy života (v blíže nespecifikované blízké budoucnosti, v níž se zdařila kolonizace Měsíce i Marsu), ale nikdy se nevrátil a byl prohlášen za mrtvého. O čtyřicet let později se jeho syn Roy (Brad Pitt), který je též zkušeným astronautem, dozvídá, že jeho otec by ve skutečnosti mohl být stále naživu a nacházet se někde poblíž Neptunu, odkud se v poslední době začaly šířit směrem k Zemi nebezpečné radioaktivní výboje. A Roy dostane za úkol navázat s otcem kontakt (pokud žije).

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Takové krásné šaty (In Fabric) – Recenze – 30%

Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový) vypráví o rozvedené černošské ženě středního věku jménem Sheila, která pracuje v bance, bydlí v domě se svým dospělým synem a sem tam se po večerech schází s potenciálními nápadníky, kteří odpověděli na její seznamovací inzerát. Za tímto účelem si pořídí v sezónním výprodeji módního butiku červené šaty – aniž by tušila, že jsou prokleté a zabíjejí své majitele (a rozbíjejí pračky).

Zdroj fotek: acfk.cz

KVIFF 2019 – Třetí nálož dojmů z Karlových Varů, bilancování, vítězný Otec i vizionářská Naše doba

Letos bylo v Karlových Varech oproti loňsku o poznání méně lidí, takže fronty před sály byly mnohdy viditelně kratší a na některých představeních sem tam dokonce zůstávaly prázdné sedačky. Také filmů bylo méně – letos „jen“ 177, zatímco loni jich bylo 236 (nicméně počet projekcí byl naštěstí i tak skoro stejný). Nově vypadlo letní kino, které město Karlovy Vary plánuje zrušit. Kupodivu letos v programu chyběly nové filmy Terrence Malicka, Xaviera Dolana či Fatiho Akina, představené letos na festivalech v Cannes a Berlíně, a to přesto, že tito tvůrci mají v Karlových Varech bohatou historii svého působení. I tak ale nabídka projekcí čítala velké množství zdařilých snímků, jimž s přehledem kraluje Parazit jako zdaleka nejlepší film letošních Varů (podle mě) a několik dalších pozoruhodných snímků, mezi něž se řadí i nový počin mexického režiséra Carlose Reygadase  Naše doba (o něm více níže).

V Hlavní soutěži vyhrál Velkou cenu – Křišťálový globus bulharský film Otec (o něm též níže), Zvláštní cenu poroty získal německý snímek Lara a Cena za režii putovala k belgickému tvůrci Timovi Mielantsovi za film Patrick. Herecké ceny obdrželi Corinna Harfouch za Laru a Milan Ondrlík za slovensko-české drama Budiž světlo. Zvláštní uznání za film si vysloužila španělská Srpnová madona a za herecký výkon mladá herečka Antonia Giesen za roli v chilsko-francouzském filmu Muž budoucnosti. V Soutěži Na východ od Západu získal Velkou cenu ruský snímek Býk, Zvláštní cenu poroty obdržel ukrajinský počin Mé tiché myšlenky. Nejlepším dokumentem se stal estonsko-lotyšský dokument Nesmrtelní, Zvláštní cena poroty ve stejné kategorii byla udělena dokumentu Konfuciánský sen. Diváckou cenu deníku Právo udělili hlasující diváci dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (o němž také píši více níže).

A nyní již k filmům:

Naše doba (Nuestro tiempo) – Tříhodinový mexický snímek vizionářského režiséra Carlose Reygadase se zabývá vztahem manželského páru žijícího na býčím ranči, jejichž otevřené manželství poprvé překročí hranici toho, co si jsou oba ještě ochotni tolerovat. Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena, kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén. (90%)

 

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2019 – Druhá nálož dojmů z Karlových Varů, Po svatbě s Julianne Moore i vynikající Parazit

Druhá várka dojmů ze snímků promítaných na filmovém festivalu v Karlových Varech je od minule obohacena i o několik filmů, které se přes pomyslnou hranici průměru již přehoupnout nedokázaly, leč není jich naštěstí mnoho. Došlo dokonce i na jednu naprostou pecku, která je momentálně tím zdaleka nejlepším, co jsem ve Varech letos viděl – řeč je o jihokorejském Parazitovi. Do budoucna přibude ještě třetí várka dojmů, po níž budou následovat zas už jen standardní recenze.

Parazit (Gisaengchung) – Jihokorejský vítěz letošního festivalu v Cannes mistrně kombinuje thriller a společenskou satiru s absurdní černou komedií o chudé rodince, která se podvodně vetře do domácnosti bohatého podnikatele. Skvěle gradovaný, zpočátku hodně vtipný a později i překvapivě napínavý a mrazivý snímek je úžasně napsaný, vyvíjí se nečekanými směry napříč netušenými dějovými zvraty a perfektně se vyjadřuje ke třídním rozdílům ve společnosti i ke stylu života jejích dvou kontrastních vrstev. Inteligentní a bravurně režírovaná královská zábava od začátku do konce, režisér a scenárista Bong Joon-ho v nejlepší formě od Pečetě vraha. Rozhodně doporučuji nezjišťovat si o filmu nic dalšího a jít na něj, hned jak to bude možné. (100%)

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2019 – První nálož dojmů z Karlových Varů, svět bez žen Caseyho Afflecka i nejukřičenější film roku

Je to s podivem, ale letos mi zatím všechno z toho, co jsem ve Varech už stihl vidět, připadá nadprůměrné. Avšak na nějakou zásadní perlu, kterou bych chtěl vyloženě vychválit do nebes, stále čekám.

Narušitel systému (Systemsprenger) – Německý snímek oceněný na letošním Berlinale Cenou Alfreda Bauera (cena udělovaná počinům, jež otevírají filmové tvorbě nové perspektivy) je hutným dramatem o desetileté holce s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem nejukřičenější film roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení nějak uspokojivě ukončit. (70%)

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Poslední večery na Zemi (Long Day´s Journey Into Night) – Recenze – 80%

Už pozoruhodný debut čínského režiséra Gana Biho s názvem Kaili Blues byl docela silnou intelektuální kávou a uměleckou potravou pro náročné diváky. Melancholickou a elipticky vyprávěnou meditaci o cykličnosti času pojal tehdy teprve šestadvacetiletý režisér jako příběh na pomezí snu, vzpomínky a halucinace, která vrcholila více než čtyřicetiminutovou scénou natočenou v jediném záběru, odehrávajícím se v kontrastu se zbytkem filmu v reálném čase. Na snímek, s nímž vyhrál v roce 2015 dvě ceny na festivalu ve švýcarském Locarnu, Gan Bi navazuje s magickým a imaginativním počinem Poslední večery na Zemi, který tentokrát putoval už rovnou do Cannes.

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

High Life – Recenze – 20%

Sci-fi High Life je prvním anglicky mluveným filmem francouzské režisérky Claire Denis (Miluji tě k sežrání, Vnitřní slunce), u jehož popisu děje si výjimečně dovolím citovat synopsi distributora: „Monte (Robert Pattinson) a jeho malá dcera Willow žijí společně v naprosté izolaci na palubě kosmické lodi hluboko ve vesmíru. Monte, pro kterého byla přísná sebekázeň obranným štítem proti touze, se stal otcem proti své vůli. On i žena, která dítě porodila, byli členové posádky vězňů – odsouzenců na smrt. Pokusní králíci poslaní na misi s cílem najít alternativní zdroje energie. Mise se účastní také lékařka (Juliette Binoche), která zkoumá lidskou sexualitu v extrémních podmínkách a s vězni má své vlastní záměry. Otec a dcera se společně přibližují cíli – černé díře, kde čas a prostor přestávají existovat.“

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice) – Recenze – 80%

Italský koprodukční film Šťastný Lazzaro režisérky a scenáristky Alice Rohrwacher (Zázraky) soutěžil loni na festivalu v Cannes, kde získal ocenění za nejlepší scénář. Jde o pozoruhodnou směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež na sebe sice dějově i myšlenkově navazují (dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy), ale jinak se od sebe zásadně odlišují – mimo jiné se každá z nich odehrává v jiné době a v jiné lokaci.

První polovina snímku se soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, žijících v odlehlé italské vesničce v izolované feudální komunitě o zhruba padesáti lidech všech věkových kategorií a pracujících na tabákových plantážích pro přísnou a bohatou hraběnku. Sami přitom plat nedostávají a žijí skromným životem věrných poddaných. Jedním z nich je i prostoduchý Lazzaro, dobrosrdečný, naivně důvěřivý a své práci oddaný mladík, jehož optikou šťastného prosťáčka je na jeho okolí nahlíženo.

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Záhada Silver Lake (Under the Silver Lake) – Recenze – 80%

Samovi (Andrew Garfield) je přes třicet, bydlí v Los Angeles, a protože nic moc nedělá a práci si neshání, tak nemá na nájem, a tudíž mu hrozí příkaz k vystěhování. Jednoho dne se seznámí s mladou pohlednou sousedkou Sarah (Riley Keough) a stráví s ní příjemný večer. Následujícího dne však dívka zmizí – její byt je zcela prázdný a její spolubydlící jsou také pryč. Noc před tím došlo ve městě k explozi automobilu. Je možné, že v něm Sarah byla? Sam se rozhodne přijít tomu na kloub…

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz