Karavan – Recenze – 60%

České drama Karavan pojednává o ženě, která se coby matka samoživitelka stará o dospívajícího syna s mentálním postižením. Jde o první český film po jednatřiceti letech, jenž se dostal do vedlejší soutěže Un Certain Regard na filmovém festivalu v Cannes (tím předchozím byl snímek Jana Švankmajera Lekce Faust z roku 1994). Tohoto úspěchu se podařilo dosáhnout mimo jiné i díky tomu, že celovečerně debutující režisérka filmu Karavan Zuzana Kirchnerová vyhrála v roce 2009 v Cannes studentskou sekci se svým krátkometrážním počinem Bába, a její další projekt byl tudíž organizátory festivalu napjatě očekáván. Scénář ke Karavanu psala Zuzana Kirchnerová na základě vlastních zkušeností s výchovou syna s diagnostikovaným autismem a Downovým syndromem, byť děj jejího filmu je kompletně smyšlený. Tutéž kombinaci postižení každopádně vtiskla fiktivní postavě Davida (David Vodstrčil), jenž ve filmu tráví letní prázdniny ve slunné Itálii se svou matkou Ester (Aňa Geislerová). 

Zdroj fotek: CinemArt

KVIFF – Top 10 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2025

Letos se mi z programu mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech podařilo zhlédnout 34 filmů. Z tohoto výběru uvádím v následujícím textu deset snímků, které mi přišly nejzdařilejší.

1) Vzkříšení (Resurrection) – Čínský režisér a básník Gan Bi natočil majestátní a audiovizuálně naprosto uhrančivou poctu pětici lidských smyslů a historii filmu napříč dekádami a žánry. Pět propojených povídek (expresionistický výlet do éry němého filmu, noirová detektivka, anekdotická meditace o hořkosti v zenové zahrádce, existenciální thriller o karetních podvodnících a na jeden záběr natočená pre-apokalyptická upírská romance) přetéká originalitou, kreativitou a stylistickou i vypravěčskou různorodostí. Co scéna, to nápad. Gan Bi je génius a režisérský mistr, jehož snímek působí do detailu vypiplaně, a přitom musel být produkčně ohromně náročný. Nádherný a poetický film, který je jako brána do jiných světů, jež na vás promlouvají dávno zapomenutými jazyky kinematografie. Unikátní a neuvěřitelně svěží cinefilní zážitek. (100 %)

© Film Servis Festival Karlovy Vary 

Sbormistr – Recenze – 90%

České drama Sbormistr pojednává o pěvecky nadané třináctileté Karolíně (Kateřina Falbrová), která je stejně jako její o dva roky starší sestra Lucie (Maya Kintera) členkou prestižního dívčího pěveckého sboru. Jejího talentu si povšimne uznávaný sbormistr Vít (Juraj Loj) a přeřadí ji jako náhradnici do vyššího ročníku k sestře, čím jí umožní se účastnit jím vedených zkoušek na zájezdové vystupování v USA. Pro Kateřinu je to jako splněný sen, avšak přestup mezi starší sboristky a snaha zavděčit se náročnému učiteli s sebou zároveň přinášejí řadu překážek a nepříjemností.

© Endorfilm

Vlny – Recenze – 80%

Vlny jsou třetím režijním a scenáristickým počinem herce a filmaře Jiřího Mádla, který v nich vypráví o událostech okolo počátků okupace Československa v roce 1968 z pohledu několika postav, které měly co do činění s tehdejší zahraniční redakcí Československého rozhlasu.  Události započaté policejním potlačením studentského protestu na strahovských kolejích kvůli výpadkům elektřiny v říjnu 1967 a vrcholící invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu o rok později tak ve filmu sledujeme převážně skrze počínání novinářů, hlasatelů a techniků, kteří se během vpádu vojáků do budovy rozhlasu snažili udržet vysílání informující veřejnost o průběhu invaze co nejdéle v chodu.

© Dawson Films 

Mord – Recenze – 70%

Český film Mord je debutem čtyřiatřicetiletého režiséra a scenáristy Adama Martince, jenž za svůj krátký film Anatomie českého odpoledne z roku 2020 získal Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Výrazně slibný filmař se ve svém prvním celovečerním počinu vrací k lokacím a motivům, s nimiž pracoval již ve svém studentském filmečku z roku 2018 s názvem Cukr a sůl – k prostředí venkovské chalupy, kam se sjíždí parta mužů, pod jejichž zdánlivou neochvějností a chlapáctvím prosvítá křehkost, subtilnost a zranitelnost.

V komediálně dramatickém snímku Mord slouží Adamu Martincovi jako záminka pro hromadné setkání řady lidí ve vesnickém stavení rodinná zabijačka. Tentokrát má k dispozici mnohem větší množství postav, neb každoroční sešlosti se zde účastní hned čtyři generace jedné početné rodiny, přidružení přátelé a místy i několik vedlejších postav z okolí, např. protivný soused nebo dvojice policistů. Stejně jako v případě filmu Cukr a sůl obsadil Adam Martinec i do Mordu do role rodinného patriarchy svého otce – neherce Karla Martince. Kromě něj ztvárnili většinu ostatních postav i další neherci nebo jen málo známí herci a herečky. Ti byli režisérem mistrně vedeni, pročež jsou dohromady perfektně sladěni a přispívají svými přirozenými výkony k autenticitě celého díla. 

Zdroj fotek: CinemArt

KVIFF – Top 12 filmů z filmového festivalu Karlovy Vary 2024

Letos se mi z programu mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech podařilo zhlédnout 35 filmů. Z tohoto výběru uvádím v následujícím textu dvanáct snímků, které mi přišly nejzdařilejší. Na festival jsem jel jako jeden z šesti agentů reprezentujících ČSFD, Česko-slovenskou filmovou databázi. Společně jsme se snažili pokrýt značnou část festivalového programu, k viděným filmům jsme průběžně publikovali své komentáře a denně jsme každý napsali i drobnou reportáž o dění na festivalu nebo o nějaké doprovodné akci. Kdyby vás zajímaly konkrétně mé výstupy, tak jsou dostupné na mém ČSFD profilu v sekcích „deníček“ a „recenze“.

 

1) Umírání (Sterben) – Německé tříhodinové drama, které si vysloužilo čtyři ocenění při předávání německých filmových cen (včetně kategorie nejlepší film) a také cenu za nejlepší scénář na filmovém festivalu v Berlíně (udělenou opravdu zaslouženě). Navzdory názvu nejde až tolik o divácky tíživý, depresivní a nevstřícný počin. Mezi závažnými tématy, jimiž se zabývají hrdinové filmu – členové jedné rodiny – se ostatně najde i humor nebo odlehčené momenty. Především jde ale o skvěle natočený, mistrovsky napsaný a precizně zahraný rekviem za skomírající rodinné vazby, v němž komplexní postavy řeší netriviálním způsobem vzájemné vztahy a komplikované problémy spojené s prací, nemocemi, opatrováním dětí a různými formami umírání ve vší složitosti, kterou s sebou život přináší. Sofistikovaně vystavěné vyprávění rozčleněné do pěti kapitol a epilogu mění s každou další kapitolou perspektivu, rozšiřuje kontext celé situace a dodatečně obohacuje dřívější dění o nové detaily a významy. Umírání je bravurním dílem o klíčových vlivech na formování osobnosti, o různých podobách zpracovávání duševních strastí, ale také o umění empatie a vzájemného porozumění. Spousta scén je hodných zapamatování, a to včetně několika hudebních. Bravo. (90 %)

© Film Servis Festival Karlovy Vary 

Tání (Het smelt) – Recenze – 70%

Belgické drama Tání natočila v koprodukci s Nizozemskem debutující režisérka a scenáristka Veerle Baetens, která je jinak známou a zkušenou belgickou herečkou. Předlohou pro její film se stal knižní bestseller pojednávající o strastiplných osudech třicátnice Evy, která se léta potýká s následky traumatu z dětství. Žije osaměle a uzavřeně, odmítá komunikovat s rodiči, špatně se jí navazují vztahy s lidmi v jejím okolí a jedinou přátelskou spojenkyní je pro ni její mladší sestra, jenž si ale také pomalu plánuje vlastní život a začíná se jí vzdalovat. Bolestivé vzpomínky Evě znovu připomene pozvánka na pietní událost uspořádanou v její rodné vesnici na počest dávno zesnulého kamaráda. Rozhodne se na sešlost dorazit s vlastním tajným záměrem, čemuž ale předchází trocha nutných příprav.

Zdroj fotek: Artcam Films

Přišla v noci – Recenze – 80%

Českou komedii Přišla v noci společně režírovali a napsali filmaři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, jejichž spolupráce se ukázala být nebývale plodnou a přínosnou. Snímek natočili za minimum peněz bez nutnosti spoléhat na podporu velkých institucí a fondů, ve vlastních prostorách víceméně jednoho bytu a jedné chaty, aniž by přitom byl nízký rozpočet na výsledku znát. Jejich komedie má řadu vrstev jak významově, tak z hlediska přesahu do dalších žánrů. Místy překvapí až hororovými prvky a svým dějem naplňuje schéma tzv. home invasion thrilleru – žánru postaveném na tísnivé premise, v níž do domova hrdinů vnikne nějaký vetřelec, což často bývá vrah, zloděj (případně celá skupina kdovíjakých vyvrhelů) nebo jiná potenciálně nebezpečná cizí entita.

Zdroj fotek: Artcam Films

Bod obnovy – Recenze – 60%

Česká sci-fi Bod obnovy se odehrává ve světě roku 2041, kdy je možné obejít náhlou smrt díky pokrokové technologii, která lidem umožňuje zálohovat své vědomí na externí úložiště. V případě nepřirozeného úmrtí je pak možné tělo znovu oživit a vědomí zesnulého z tohoto zdroje obnovit. Zálohu si ale všichni musí nejvýše každých 48 hodin aktualizovat, jelikož ze starších dat už obnovu provést nelze – teprve v tu chvíli dojde k definitivní smrti. Obnovu provádí specializovaný institut, jenž sídlí v blíže neurčeném středoevropském velkoměstě. Obnova patří k základním právům každého občana, zároveň ale existují lidé, kteří ji odmítají a raději žijí „postaru“ ve venkovských komunitách, stranou od technologických vymožeností.

Zdroj fotek: Bioscop

KVIFF 2023 – Vítěz hlavní soutěže Blažiny lekce a další první dojmy z filmů v Karlových Varech

Ceny byly vítězným filmům na festivalu v Karlových Varech předány v sobotu 8. června, kdy byl festival slavnostně ukončen. Křišťálový glóbus za nejlepší film v hlavní soutěži si vybojoval bulharský film Blažiny lekce, jehož představitelka hlavní role získala též cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Cenou za režii byl oceněn filmař Babak Jalali, tvůrce amerického komediálního dramatu Fremont. Ve vedlejší soutěži Proxima se stal vítězem jihokorejský snímek Početí. Český zástupce v této soutěži, dramatický debut Brutální vedro, získal Zvláštní uznání, čímž si připsal jedinou cenu ze všech zástupců české kinematografie na festivalu. Divácká cena, v níž se poprvé ku prospěchu věci mohlo hlasovat pouze pro novinky a nikoli též pro starší filmy, připadla francouzskému historickému šermířskému dramatu Ve jménu cti.

Celkem se 57. ročníku festivalu zúčastnilo 10 989 akreditovaných návštěvníků, z toho 9 085 diváků s festival passy, 432 filmových tvůrců, 942 filmových profesionálů a 537 novinářů. Uskutečnilo se 445 filmových představení a bylo prodáno celkem 123 517 vstupenek. Uvedeno bylo celkem 185 filmů, z toho 144 celovečerních a 41 krátkometrážních. Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii získal letos herec Russell Crowe, Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary si zas odnesli herec Ewan McGregor a herečky Alicia Vikander, Robin Wright a Daniela Kolářová. 

Jinak první porci dojmů z vybraných filmů promítaných na festivalu jste si mohli přečíst ZDE a druhou porci TADY. V následujícím textu naleznete poslední část zaměřenou na zahraniční tvorbu. Českým filmům se pak budu věnovat v následujících týdnech v samostatných recenzích.

 

Blažiny lekce (Urotcite na Blaga) – Bulharské drama o seniorce a bývalé učitelce, jenž si v současnosti přivydělává doučováním, a která se stane obětí telefonních podvodníků a přijde tak o všechny peníze, které měla našetřené na hrobku pro sebe a svého nedávno zesnulého manžela. Věřící důchodkyně má přitom vymezenou časovou lhůtu, do jejíhož skončení musí mrtvého pohřbít, a navíc ji mohou o hrobku brzy připravit jiní zájemci. Když pak začne staré paní téct do bot a pro svou naivitu se stane ve svém okolí terčem posměchu, rozhodne se podívat na problematiku lupičských telefonních praktik i z druhé strany. Kromě nástrah, které mohou v dnešní době ohrožovat zejména starší občany, se snímek zabývá i otázkou, co všechno jsou lidé schopni udělat pro peníze, a skrze vedlejší postavu jedné učitelčiny studentky reflektuje též téma válečných uprchlíků snažících se žít v Evropě normální život. Mrazivý závěr filmu je brutálně nekompromisní, realistickému průběhu děje nicméně podráží nohy problematická hlavní hrdinka, kterou svede na scestí zloba na nespravedlnost světa a dovede ji k řadě neetických činů, kvůli nimž s ní divák snadno ztratí soucit i pochopení. (60 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2023 – Vítěz Cannes Anatomie pádu a další první dojmy z Karlových Varů

Uprostřed festivalu jsme se ženou odjeli na svatbu přátel, která se konala poblíž Příbrami. Dva dny po odjezdu z Varů jsem se pak do nich ještě vrátil ve snaze dohnat toho co nejvíc, přičemž půl hodiny po příjezdu na nádraží už jsem seděl v kinosále na tureckém dramatu s délkou tři a čtvrt hodiny. Den poté byla zas unikátním zážitkem dvojice po sobě jdoucích snímků, z nichž v jednom se jeho postavy dobrovolně rozhodly přestat přijímat jakoukoli potravu, zatímco ten druhý se naopak celý točil okolo vaření luxusních jídel a jejich konzumace. Ve Varech zkrátka naleznete filmy pojednávající o všech možných tématech, třeba i vzájemně protichůdných. 

Jinak první várku dojmů z filmů promítaných na filmovém festivalu v Karlových Varech jste si mohli přečíst ZDE. Po této druhé náloži bude následovat ještě třetí várka, opět zaměřená na zahraniční tvorbu, přičemž zástupcům české kinematografie z karlovarského programu budou následně věnovány samostatné recenze.

 

Anatomie pádu (Anatomie d’une chute) – Zlatou palmou oceněné francouzské drama režisérky Justine Triet začíná vyšetřováním kriminálního případu muže zabitého pádem z okna. Mohlo jít o sebevraždu i o vraždu, přičemž podezřelou je v tomto případě jeho žena, známá spisovatelka. Následné procedurální soudní a detektivní drama je přitom nahlíženo perspektivou toho, jak celá situace i eskalující rozplétání vztahové krize obou manželů dopadá na jejich jedenáctiletého zrakově postiženého syna, jenž se náhle ocitne v zodpovědné úloze korunního svědka, který se průběžně utápí do čím dál větší deziluze a postupně ztrácí své přesvědčení, že by jeho máma tátu nikdy nezabila. Precizně vystavěný a bezchybně režírovaný film uvrhne diváky od samého začátku do nejistoty ohledně spisovatelčiny viny či neviny, která je pak doprovází napříč celým filmem až do závěru, jehož vyústění je však též nahlodáno skepsí a pochybnostmi. Lví podíl na tom má dokonale nejednoznačná hlavní hrdinka v chladně odměřeném podání německé herečky Sandry Hüller, která podává strhující a až hypnotický výkon, který navíc ani nevede ve své rodné řeči, nýbrž v angličtině a ve francouzštině. Bravurní charakterová studie s mistrnými dialogy o složitém hledání pravdy, jíž se není možné dobrat. To rozhodnutí, která verze je nakonec věrohodnější, tak musí udělat každý sám. (90 %) 

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2023 – Druhá šance, Minulé životy a další první dojmy z Karlových Varů

Hned první film, na který jsem ve Varech letos vyrazil, byl natočen v koprodukci Súdánu, Egypta, Německa, Francie, Saúdské Arábie a Švédska. Ten večer mě čekalo ještě belgické mystické drama o kulturních tradicích kmenů v africkém Kongu. Druhý den pak následoval meditativní film o reinkarnaci zasazený do prostředí laoského mnišského kláštera. Filmové festivaly jsou ostatně vynikající příležitostí k rozšiřování obzorů a získávání netušených vjemů. Ne každého pochopitelně naláká súdánské drama nebo poetický artový snímek s mnichy, avšak zůstává faktem, že tyto filmy pak pomáhají divákům budovat v sobě citlivost i vůči tématům, která jim jsou jinak poměrně cizí. Připustit si k tělu čas od času zas trochu (nebo hodně) odlišnou kinematografii, než na jakou je člověk zvyklý, tak může být nejen originálním a příjemně osvěžujícím zážitkem, ale i zážitkem poučným a obohacujícím.

V tomto textu naleznete dojmy z osmi filmů promítaných na letošním festivalu v Karlových Varech. V příštích dnech budou pochopitelně následovat další várky a poté i samostatné recenze věnované českým filmům.

Druhá šance (You Sing Loud, I Sing Louder) – Herec Ewan McGregor přivezl do Varů film režisérky Emmy Westenberg, jenž pojednává o drogově závislé dvacetileté malířce a jejím podruhé ženatém otci, jenž ji dlouhých deset let neviděl, leč nyní je po jejím nedávném předávkování pověřen úkolem odvézt ji z nemocnice v kalifornském San Diegu do Nového Mexika. Komorní pouštní road-movie stojí na hereckých výkonech obou protagonistů, přičemž McGregorovu filmovou dceru si zahrála jeho skutečná dcera Clara McGregor, což snímku dodává pozoruhodnou rovinu navíc. Vztahu jejich postav se film nicméně přinejmenším v první polovině věnuje značně povrchně, takže se v něm jako dominantní prvky jeví spíše sentimentální flashbacky, časté pauzy na čůrání a občasná humorná setkání s vedlejšími figurkami reprezentujícími obvyklá klišé spojená s americkým jihem. Motiv drogových absťáků bude i díky McGregorově přítomnosti povědomý fanouškům Trainspottingu (a na vlak také dojde). Na pořádný řev, výčitky a oboustrannou katarzi si tak musíte počkat, za celé to nevšední putování a emocionální vykoupení v závěru to však stojí. (60 %)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

 

KVIFF 2023 – Festival začíná

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech začíná sice až dnes (tedy v pátek 30. června), nicméně lístky na první dny festivalu byly v předprodeji už ve čtvrtek v devět hodin dopoledne. V tutéž dobu se také začaly prodávat festivalové permanentky, přes které je možné si vstupenky rezervovat prostřednictvím mobilní aplikace. První zájemci o včasný nákup si přitom začali rozkládat tábořiště před festivalovými pokladnami už od středečního poledne, a tím pádem v chodbě hotelu Thermal, kde se pokladny i většina kinosálů nacházejí, také přespávali. Ve čtvrtek ráno už fronta na vstupenky čítala stovky lidí, mnozí navíc brali lístky hromadně pro sebe i pro své přátele. Brzy odpoledne už byly některé z projekcí beznadějně vyprodané. Tyto fronty se tvoří každé ráno i v následujících dnech, přičemž po sedmé hodině v nich přibývají též držitelé permanentek, jimž se nepodařilo ulovit v mobilní aplikaci nic kloudného, a tak zkoušejí své štěstí napodruhé ještě zde.

Velká premiéra – Recenze – 40%

Velká premiéra je novým filmem režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota, který jej stejně jako své předchozí celovečerní počiny Díra u Hanušovic a Kvarteto napsal spolu se scenáristou Lubomírem Smékalem. Jde o snímek na hranici dramatu a lehké komedie, který zapadá do Krobotovy filmové tvorby zejména tím, že jde opět o panoptikum svérázných figurek, které se nejistě plácají ve vlastních životech. Našla by se však i další pojítka – film opět staví především na postavách a vztazích mezi nimi, zatímco jeho minimalistický děj se rozpadá do slepence situací, které jeho hrdinové zažívají, a prostupují jím zjevné (leč dosti nejasné a nejspíš i nepříliš naplněné) umělecké ambice. Celý snímek pak vyvolává dojem polo-improvizovaného představení s prvky nonsensu na nějaké alternativní divadelní scéně, a to včetně naprosto příšerné a iritující hudby. 

Zdroj fotek: Falcon

Zpráva o záchraně mrtvého – Recenze – 40%

Režiséra Václava Kadrnku, jenž zvítězil v roce 2017 v hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech se snímkem Křižáček, inspiroval pro vznik jeho nového filmu s názvem Zpráva o záchraně mrtvého hluboký a nepříjemný osobní zážitek. Jeho otec se totiž před lety ocitl po mozkové mrtvici v kómatu, ze kterého se probral až po několika dnech, přičemž si následně pamatoval to, co mu Václav se svou maminkou říkali, když jej průběžně a intenzivně navštěvovali v nemocnici. Prožité trudné chvíle nekonečného čekání a nejistoty pak Václav Kadrnka přetvořil do filmu, který vypovídá o blízkosti smrti, o tenké hranici mezi životem a smrtí, o tušení blížící se ztráty milované osoby a snaze se s ní vyrovnat a o nutnosti neztrácet naději.

Zdroj fotek: CinemArt

Myši patří do nebe – Recenze – 70%

Český loutkově animovaný film Myši patří do nebe se sice odehrává v našem světě, ale vystupují v něm výhradně zvířata, a to nejčastěji myši (a sem tam nějaký krtek nebo někdo další) a také lišky, myší úhlavní nepřátelé a predátoři. Hlavní hrdinkou je ustrašená myška Šupito, která se v úvodu po vzoru svého chrabrého tatínka, jenž před časem hrdinně skonal právě při konfrontaci s liščím zabijákem Tlamounem, pokusí prokázat před spolužáky vlastní odvahu. Skončí však pronásledována lišákem Bělobřichem, což se jí stane osudným – dostane se do Nebe. V Nebi se nicméně spolu s ní objeví i Bělobřich (a vysvětlí, že ji nezakousl, nýbrž že oba srazilo auto), načež se ukáže, že ve skutečnosti nejde o krvelačnou stvůru, ale o koktavého, nesmělého, dobromyslného a citlivého liščího mládence. Společně pak procházejí Nebem a budují vzájemné přátelství tam, kde by ho nikdo čekal. 

Zdroj fotek: CinemArt

KVIFF 2021 – České filmy na festivalu v Karlových Varech

Po předchozích třech várkách reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech, které si můžete přečíst zde: (První, Druhá a Třetí), doplňuji ještě závěrečnou, čtvrtou várku, která je zaměřena čistě na českou filmovou tvorbu. Již dříve jsem publikoval plnohodnotné recenze na filmy Zátopek a Atlas ptáků, krom toho se nyní zaměřuji na sedm dalších českých počinů. Dva z nich už premiéru v kinech měly, další dva ji mají tento týden a ty ostatní se dočkají uvedení ještě o několik týdnů či měsíců později. Nový snímek režiséra Václava Kadrnky se dokonce chystá až na jaro příštího roku. U každého filmu je proto uvedeno datum jeho plánované distribuční premiéry. K tomu si v závěru ještě dovoluji dodat drobnou statistiku ohledně letošního ročníku filmového festivalu.

Každá minuta života (v kinech od 26. srpna 2021) – Observační dokument režisérky Eriky Hníkové o manželském páru, jenž vychovává svého čtyřletého syna už od narození pomocí metody zvané Kamevéda, založené na soustředěném fyzickém a intelektuálním rozvoji dítěte na mnoha úrovních. Striktní režim zahrnuje domácí i venkovní cvičení, jízdu na kole, trénink hokeje, tenisu, gymnastiky, angličtiny a zpěvu nebo také hru na klavír. Synově výchově jsou oba rodiče zcela odevzdáni, každou minutu jeho života mají podrobně naplánovanou a zřejmě přitom už nemají čas sami na sebe. Film tak nabízí pohled do fungování láskyplné rodiny, v níž je nicméně důraz kladen výhradně na všeobecnou zdatnost, podání maximálního výkonu, dosažení úspěchu a průběžné zlepšování se, což nepolevuje třeba ani při uvolněnějších scénách rodinných oslav nebo návštěv příbuzných. Režisérka přitom snímané výjevy nijak nekomentuje, nijak do nich nevstupuje a nijak je nehodnotí, čímž ale snímek neochuzuje o potenciální diskuze nad limity zvolené metody (která je rozhodně legitimní a každý rodič má právo vychovávat dítě dle svého nejlepšího přesvědčení) i nad obecnějšími tématy, týkajícími se např. vztahu svobodné vůle a životního stylu založeného na nutnosti úspěchu. Zobrazenou rodičovskou taktiku film líčí zcela neutrálně, neodsuzuje ji, ani ji vyloženě nepřijímá, přičemž nastiňuje jak její výhody (dokonalá příprava pro život ve společnosti, která lační po těch nejschopnějších a nejefektivnějších), tak její nevýhody (nutnost značných časových i finančních investic, neustálé plánování a každodenní opakující se rutina, která se odráží i ve formálním pojetí filmu). Precizně režírovaný dokument se však soustředí pouze na výchovu dítěte jako takovou a již opomíjí postavy rodičů, jejich mechanicky a chladně vyhlížející vztah, pracovní zázemí, a hlavně jejich výpovědi a osobní motivace. Ve smyslu náhledu do tak trochu jiné domácnosti je film pozoruhodný a svým způsobem fascinující, výrazně mu ale chybí hloubka, širší kontext a větší komplexnost. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2021 – Benedetta, Zelený rytíř a další první dojmy z Karlových Varů

Předchozí dvě várky reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech si můžete přečíst ZDE a TADY. Následovat bude ještě čtvrtý text, zaměřený tentokrát pouze na českou tvorbu. Nyní se však můžete ponořit do dalšího sedmera dojmů, mimo jiné z nových snímků od Paula Verhoevena nebo Davida Loweryho.

Zelený rytíř (The Green Knight) – Americká historická fantasy režiséra Davida Loweryho (Můj kamarád drak, Přízrak) s Devem Patelem v hlavní roli, výrazně inspirovaná artušovskou básní ze 14. století o rytíři kulatého stolu Gawainovi a o jeho sázce s mýtickým Zeleným rytířem. Velmi pomalu vyprávěný film svůj zdroj současně ctí i dekonstruuje a stává se tak hloubavým pojednáním o malém člověku toužícím po velkoleposti, o podstatě rytířské ctnosti, o morálních zkouškách a pokušeních a o hledání odvahy k přijetí zodpovědnosti. Velká část snímku stojí na putování hlavního hrdiny po nádherně snímaných přírodních exteriérech, vizuálně působivým obrazům však v Loweryho podání chybí silnější substance, která by svou symbolickou rozmanitostí či myšlenkovou hloubkou přesahovala rozsah původní literární předlohy (od níž se film v lecčem záměrně odlišuje). Výsledkem je tak „pouze“ opojná ilustrace historické látky pro náročného diváka, přičemž Loweryho největším vítězstvím je fakt, že ji dokázal natočit v této formě za velice skromných 15 milionů dolarů. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Atlas ptáků – Recenze – 40%

Režisér a scenárista Olmo Omerzu obdržel před třemi lety na festivalu v Karlových Varech cenu za režii za svou soutěžní komediálně-dramatickou road-movie Všechno bude, jež byla později oceněna šesti Českými lvy, a to včetně toho za nejlepší film. Letos se do karlovarské Hlavní soutěže vrátil se snímkem Atlas ptáků, jenž se od jeho předchozí celovečerní tvorby liší především tím, že v něm poprvé zcela absentuje vypravěčská perspektiva náctiletých postav. Čemu naopak Olmo Omerzu zůstal věrný, je zkoumání vztahů uvnitř rodinného kruhu, jenž figurovalo už v jeho Rodinném filmu, který byl pro změnu prohlášen za film roku při udělování Cen české filmové kritiky. 

Zdroj fotek: CinemArt

KVIFF 2021 – Berlínský vítěz Smolný pich a další první dojmy z Karlových Varů

V tomto textu naleznete dalších sedm reakcí (předchozích sedm je ZDE) na vybrané snímky, které se promítaly na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V následujících dnech se můžete těšit ještě na dvě zbylé várky, z nichž jedna bude obsahovat sedmero dojmů se zaměřením na české počiny.

Smolný pich aneb Pitomý porno (Bad Luck Banging or Loony Porn) – Velmi nekonvenční vítěz letošního berlínského filmového festivalu pochází z Rumunska a natočil jej Radu Jude (Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři). Jeho děj se točí kolem domácího pornografického videa gymnaziální učitelky a jejího manžela, které uniklo na internet (a celé jej uvidíte absolutně necenzurované v úvodu filmu), kvůli čemuž se chystá mimořádná třídní schůzka se znepokojenými rodiči, požadujícími po učitelce rezignaci. Zbytek satirického, vtipného, hravého a společensky kritického snímku je rozdělen na tři různě stylizované části. První část zachycuje dění v současné letní Bukurešti během covidové pandemie (včetně reflexe nošení roušek a dodržování rozestupů) a zaměřuje se na neustálé nadávky, urážky, bezohlednost a sexuální objektivizaci žen, které jsou obdobně jako v internetových diskuzích běžnou součástí veřejného prostoru, stejně jako např. tuny nevkusných reklamních poutačů. Dlouhé a zdánlivě obsahově prázdné záběry v sobě přitom skrývají velké množství témat a významů, jejichž společným jmenovatelem je naprostá nesoudnost a ubohost dění v našem okolí, mnohem víc pohoršující a škodlivá než ono obyčejné učitelské domácí péčko.

Druhá část spočívá v experimentální ironické hře se slovníkovými hesly, s ohledem na gymnaziální prostředí připomínající didaktický školní výklad s pojmy převážně z rumunské historie a z lidské biologie – v Judeho artovém pojetí se však jedná spíše o snobsky intelektuální a víceméně postradatelné předvádění. Závěrečná hurónská třetí část se konečně soustředí na zmíněnou třídní schůzku, při níž se musí vzdělaná a pokroková učitelka bránit před absurdními útočnými (ne)argumenty rodičů v podobě všelijak omezených pokrytců, tvořících svými protichůdnými názory, různorodým zázemím a vzděláním a též dalšími vzájemnými odlišnostmi společnost natolik rozdělenou, že je prakticky nemožné v ní nalézt společnou řeč. Judeho moralizující, provokující, podvratnou a maniakálně vrcholící palbu do všeho a všech, odsuzující mimo jiné lpění na povrchním vzezření na úkor vnitřních hodnot, lze chápat i jako nápaditý výkřik živený autorovou frustrací ze stavu současné společnosti a z toho, že během pandemie nebylo možné normálně natáčet filmy. (70%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary