Mezinárodní filmový festival Sitges 2024 – dokumenty, kanibalové, zpívající motorové pily a další

Na mezinárodním festivalu žánrových filmů ve španělském Sitges jsem letos viděl 35 filmů a ke třiceti z nich jsem napsal své mini-recenze. O prvních dvaceti jsem již dříve referoval v předchozích dvou textech (zde a tady). Nyní naposledy rekapituluji své dojmy z dalších deseti filmů.

Mezinárodní filmový festival Sitges 2024 – švýcarská švadlena a belgický zámečník v nesnázích a další

V tomto textu si můžete přečíst dojmy z dalších deseti filmů, které jsem viděl na mezinárodním festivalu žánrových filmů ve španělském Sitges. Již jsem publikoval text s dojmy z prvních deseti filmů a následovat by měl ještě jeden.

Mezinárodní filmový festival Sitges 2024 – hrátky s časem, chřipka bohatých, vraždící klaun a další

V tomto textu si můžete přečíst dojmy z prvních deseti filmů, které jsem viděl na mezinárodním festivalu žánrových filmů ve španělském Sitges. Následovat budou ještě další texty, celkem tu mám v plánu vidět přes třicet snímků všeho druhu.

Tonda, Slávka a kouzelné světlo – Recenze – 80%

Český animovaný snímek Tonda, Slávka a kouzelné světlo, natočený v koprodukci se Slovenskem a Maďarskem, upomíná sice na tradici československé loutkové animace z dob Jiřího Trnky, zároveň ale působí stejně moderně a svěže jako předloňské Myši patří do nebe nebo zahraniční filmy Mrtvá nevěsta Tima Burtona či Koralína a svět za tajnými dveřmi. Potvrzuje, že česká animace je v posledních letech opět na světové úrovni, což dokazují i mnohé animované krátké filmy z nedávné doby.

Zdroj fotek: CinemArt

Mezinárodní filmový festival Sitges 2023 – bobři, pavouci, vítězný film a další první dojmy

Hundreds of Beavers – Nevídaný gejzír kreativity v nejlepší komedii za poslední léta a zároveň překvapivá aktualizace grotesky pro 21. století. Buster Keaton a Harold Lloyd si zde podávají ruce s Bugsem Bunnym a kojotem Vildou a režíruje jim to Karel Zeman na kokainu, co zrovna objevil možnosti počítačové grafiky. Příběh o chlapíkovi, který se v 19. století v zasněžené severoamerické divočině učí lovit zvěř, nejprve kvůli jídlu a následně i kvůli kožešinám, aby díky nim získal srdce dcery místního hokynáře, je definitivním potvrzením teze, že nízký rozpočet není překážkou, když máte dost nápadů a tvůrčích schopností. V případě Hundreds of Beavers mají tvůrci nápadů na rozdávání, do filmu jich vyvrhli tolik, že to s přehledem uživí celou stopáž, a omezené prostředky pro realizaci filmu přetvořili v přednost, takže výsledek vypadá i po vizuální stránce nehorázně vtipně, tvořivě a roztomile. Děj se ani na okamžik nezastaví, jednotlivé gagy se postupně vyvíjejí a gradují do nepředvídatelných rovin, film skvěle pracuje s vypravěčskou strukturou, s postavami i s opakujícími se motivy a naplno využívá prostředí zasněženého lesa i související rekvizity. Unikátní záležitost a jistě i budoucí kultovní klasika. (100 %)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2023 – benátský vítěz Chudáčci, Mijazaki a další první dojmy

Chudáčci (Poor Things) – Zatím nejextravagantnější film původem řeckého režiséra Yorgose Lanthimose (Humr, Favoritka), a to už je dost co říct. Jeden z nejosobitějších filmařů současnosti se pořádně utrhl ze řetězu, a navíc měl na realizaci svých originálních ujetých vizí hodně peněz. Výsledkem je komplexní, nehorázně zábavný a významy přetékající komediální bizár s frankensteinovskými motivy o emancipační cestě jedné ženy za poznáním světa i sebe sama. Ženy s dospělým tělem a mozkem vlastního nenarozeného dítěte, kterou skrze vyprávění řazené do kapitol sledujeme na cestě po Evropě, jak porušuje všechny myslitelné společenské konvence, postupně podráží patriarchátu nohy a ve finále mu bodá kudlu do zad a prochází si kompletním zrychleným vývojem od zvídavého batolete přes naivní dospívající dívku až po výmluvnou intelektuálku s jasným názorem na stav věcí. Inteligentní dialogy, promyšlený koncept, aktuální téma, vizuálně opojné obrazy, strhující herecké výkony, ďábelsky morbidní nápady, spousta nahoty, umělecký film jak víno, oscarové nominace jsou nevyhnutelné. (90 %)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2023 – Španělský kandidát na Oscara a další první dojmy

V tomto textu naleznete mé dojmy z prvních deseti filmů, které jsem letos viděl na filmovém festivalu žánrových filmů ve španělském městě Sitges. Následovat budou další.

Sněžné bratrstvo (La sociedad de la nieve) – Španělsko-uruguayský film režiséra J.A. Bayony (Sirotčinec, Jurský svět: Zánik říše) zpracovává známou historii pádu letadla s uruguayským ragbyovým týmem v zasněžených Andách z roku 1973, jehož ztroskotaní cestující se museli kvůli přežití uchýlit ke kanibalismu. Tentýž příběh převedl na filmové plátno už americký film Přežít z roku 1993. Bayona oproti němu nabízí modernější a filmařsky špičkové zpracování (včetně výborné kamery a intenzivní scény samotné havárie), a kromě toho tento příběh o síle lidské vůle a houževnatosti vrací spolu s herci zpátky na španělsky mluvící půdu. To je ale v podstatě všechno, protože dějově snímek pochopitelně nemá moc čím překvapit. Jednotlivé postavy jsou až na výjimky zaměnitelné mezi sebou a jejich trýznivé osudy slouží filmu zejména k emocionálnímu dojetí diváků. Sympatické je na něm ale to, že jde opravdu o poctivé a do detailu realistické dobrodružné survival drama, nezatížené nutností cpát do děje i osobní konflikty mezi postavami, které se tak mohou více věnovat praktické stránce vlastního přežití. Potěší i nízká míra patetičnosti a velmi decentní a humánní přístup k tematice pojídání lidského masa. Španělsko vyslalo Sněžné bratrstvo do boje o Oscary, v lednu bude uveden na Netflixu. (70 %)

Sisu – Recenze – 70%

Finský akční film Sisu se odehrává v severním Finsku v roce 1944, tedy ke konci druhé světové války, kdy nacistické jednotky postupně opouštěly území Laponska, které se neúspěšně pokoušely dobýt. Hlavním hrdinou je stárnoucí finský válečný veterán ze Zimní války a zlatokop Aatami (Jorma Tommila), jenž právě v Laponsku objevil masivní zlatou žílu. S batohem napěchovaným zlatými valouny ale narazí na ustupující nacistickou jednotku, která disponuje tankem a dalším bohatým zbrojním arzenálem, a ta se rozhodne jej zlata zbavit.

Nacističtí vojáci vedení důstojníkem SS Brunem (Aksel Hennie) však netuší, že Aatami, na pohled obyčejný stařec, je ve skutečnosti obávanou zabijáckou legendou, která má na krku stovky válečných obětí, a jíž se ve Wehrmachtu přezdívá „Kostěj Nesmrtelný“. Aatamiho odhodlání ponechat si zlato za každou cenu a zabít každého, kdo by jej o něj chtěl připravit, je navíc podstatně silnější než jeho pud sebezáchovy. 

Zdroj fotek: Falcon

Psi nenosí kalhoty (Koirat eivät käytä housuja) – Recenze – 50%

Finsko-lotyšský mix psychologického dramatu a černé romantické komedie vypráví o chirurgovi Juhovi, jemuž se dlouhodobě nedaří vyrovnat se s tím, že mu před několika lety utonula žena. Když pak jednou doprovází svou dceru do tetovacího salonu, tak vleze, kam nemá, načež je zadržen a trochu přiškrcen dominou Monou. Dojde mu, že ve chvílích dušení se mu jeho mrtvá žena zjevuje v kratičkých snových vizích, pročež tomuto zjištění zcela propadne, začne využívat Moniných BDSM služeb pravidelně a stane se závislým na škrcení.

 

Zdroj fotek: pilot-film.cz

Maják (The Lighthouse) – Recenze – 90%

Americko-kanadský film Maják, druhý snímek režiséra a scenáristy Roberta Eggerse, autora výrazného hororu Čarodějnice, měl premiéru na letošním festivalu v Cannes. Dlouho to vypadalo, že se k nám do kin nedostane, ale nakonec uveden naštěstí bude, ačkoli jednotlivých promítání bude patrně omezený počet a bude potřeba si je bedlivě pohlídat (každopádně v Praze již probíhá předprodej na první půlku ledna v Biu Oko, v kině Aero a ve Světozoru).

Maják je strhujícím dramatem s hororovými prvky o dvou strážcích majáku na odlehlém ostrově, z nichž ten starší (Willem Dafoe) je zkušeným mořským vlkem, co obsluhuje maják již poněkolikáté a z pozice veterána s přirozenou autoritou a bohatou praxí sekýruje a úkoluje toho mladšího (Robert Pattinson), který si poprvé odbývá šichtu daleko od pevniny kvůli tomu, aby si vydělal dost peněz na vlastní farmu. Jejich čtyřtýdenní pobyt na bahnitém a prosoleném ostrůvku s racky, hlučnou sirénou a bednou kořalky se však kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich průběžně narůstajícímu šílenství a alkoholovému deliriu.

 

© A24

Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (Color Out of Space, Weathering with You…)

Weathering with You (Makoto Šinkai, Japonsko) – Animované romantické drama o šestnáctiletém klukovi, který se v Tokiu po útěku z domova zamiluje do podobně staré osiřelé dívky, která umí na přání zastavit déšť a přivolat Slunce – ale pokaždé za to draze platí. Upřímně je to hrozně krásný film o síle lásky, touze po svobodě a o namáhavém protloukání se životem ve velkoměstě, které postupně mizí pod nánosy vody. Lze ho číst i v rovině metaforického komentáře k extrémním výkyvům počasí, jichž v poslední době přibývá. Jeho jedinou nevýhodou je, že opravdu hodně připomíná předchozí režisérovy filmy a zejména pak snímek Your Name, který byl navíc příběhově košatější, tajemnější a emocionálnější. Místy to skoro vypadá, jako by Makoto Šinkai chtěl svůj úspěch po předešlém hitu zopakovat, a tak použil znovu stejnou formuli (zamilovaná mladá dvojice, kterou spojí magická fantasy schopnost) a opět ji opentlil svými oblíbenými motivy (rušná metropole, déšť, vlaky, soundtrack, hrozící katastrofa, riziko osudové ztráty milované osoby) s předpokladem, že to bude fungovat stejně, a ono to samozřejmě funguje, akorát že výsledek je tentokrát o něco průhlednější, přímočařejší a dramatičnost musí dohánět uměle, nejčastěji přes různé honičky s policisty. Finále mohlo být klidně podstatně delší a překvapivější. I tak ale Šinkai znovu potvrzuje svou pozici mistra v práci s detaily a s poetickými obrazy, s dialogy, věrným zachycením prostředí i s vyprávěním, které umí čapnout za srdce na těch správných místech. (80%)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (Bacurau, I Lost My Body a další)

Bacurau (Kleber Mendonca Filho + Juliano Dornelles, Brazílie) – Společensko-politicky angažované drama, které začíná jako nenápadný intimní náhled do života semknuté vesnické komunity na brazilském venkově, se postupně přerodí do strhujícího (skoro)thrilleru, v němž se tato komunita musí semknout na obranu proti utlačovatelům. Pečlivě vystavěný a v řadě tvůrčích přístupů inovativní snímek dodržuje konzistentně pozvolné tempo vyprávění, jež pomaličku dávkuje informace tak akorát, aby si divák dokázal domyslet vše potřebné. Pointa je úderná a skvěle provedená, gradující děj doprovází jasně zřetelná kritika a množství metafor, odkazujících na skrytou sílu prostého lidu a jeho historie, jen úvod filmu se zdá být možná příliš zdlouhavý. Každopádně jde o film s originálním příběhem, realizovaným nevídanou formou. (80%)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (The Lighthouse i film, který zabíjí)

The Lighthouse (Robert Eggers, USA/Kanada) – Drama s hororovými prvky o dvou strážcích majáku (Robert Pattinson a Willem Dafoe), jejichž čtyřtýdenní pobyt na ostrově s majákem, racky a hlučnou sirénou se kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich šílenství a alkoholovému deliriu. Snímek od režiséra a scenáristy Čarodějnice, odehrávající se na konci 19. století a natočený v černobílém, téměř čtvercovém formátu pomocí dobové filmařské techniky dostupné ve 30. letech století dvacátého, je vizuálně, herecky i řemeslně uhrančivou a neskutečně působivou psychologickou historkou inspirovanou námořnickými povídačkami, dílem Hermana Melvilla a antickou mytologií. Nelze neobdivovat jeho skličující klaustrofobickou atmosféru, propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý podíl prostoru (kromě řady výrazných společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém monologu). Realisticky syrové a nekompromisně autorské dílo, v němž má kupodivu místo i humor, vyniká obrazovou opojností a maximální režijní precizností a oproti Čarodějnici naštěstí již nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně. (90%)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (3 from Hell, novinky na Netflixu…)

3 from Hell (Rob Zombie, USA) – Po čtrnácti letech se Rob Zombie vrací ke své exploatační sérii o rodince Fireflyových, anti-hrdinech filmů Dům tisíce mrtvol a Vyvrženci pekla. Ty nyní nechává povstat z mrtvých (byť ne ve zcela původní sestavě) a dává jim ještě jednu příležitost zařádit si a rozjet pořádný teror. Výsledkem je však zastaralá skládka vyžilých, otravných a užvaněných šílenců se schematickým a přímočarým dějem, který se skládá ze tří částí – úvodní breaking news pasáž nás zasvětí do situace, následuje špásování s ředitelem věznice a po něm přichází mexický mejdan, který působí, jako by ho Rob Zombie připsal po zjištění, že mu dosavadní materiál nevystačí na celovečerní film. I tak ale snímek stojí výhradně jen na brutalitě a okázalé odpornosti titulní pekelné trojice, z níž však dělá cool zabijáky, kterým by se mělo fandit, což je v dnešní době kriticky natáčených filmů a seriálů o rozkrývání komplexní psychologie vraždících maniaků přinejmenším zpátečnické. Uspokojit tak Rob Zombie dokáže jen ty nejvěrnější fanoušky, jimž bohatě stačí ke štěstí trocha stylově natočené krvavé řezničiny a návrat jejich oblíbených postav, které ale v podstatě dělají pouze to, co vždycky, a ve volných chvílích hrají karty nebo se dohadují, kdo z nich je víc jako Bogart. 3 from Hell je stejně vyčpělá mizérie jako to klaunské vystoupení ve druhé části filmu, které také přišlo, aniž by se o něj někdo prosil. A jak také dopadlo. (40%)

Mezinárodní Filmový Festival Sitges 2019 – podruhé

Po loňské fantastické zkušenosti se i letos vydávám s kolegy do Španělska na Mezinárodní Filmový Festival Sitges, jenž probíhá každoročně v první polovině října ve stejnojmenném katalánském přímořském městečku asi 30 kilometrů jihozápadně od Barcelony. Jde o jeden z největších festivalů žánrových filmů na světě, přičemž nejhojněji tu jsou zastoupeny horory, avšak velká část programu sestává i z dramat, thrillerů, sci-fi, fantasy, akčních filmů, animovaných filmů a komedií. Festival trvá 11 dnů, a pokud se budu držet plánu, měl bych vidět za tu dobu nejméně 40 filmů.

Takové krásné šaty (In Fabric) – Recenze – 30%

Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový) vypráví o rozvedené černošské ženě středního věku jménem Sheila, která pracuje v bance, bydlí v domě se svým dospělým synem a sem tam se po večerech schází s potenciálními nápadníky, kteří odpověděli na její seznamovací inzerát. Za tímto účelem si pořídí v sezónním výprodeji módního butiku červené šaty – aniž by tušila, že jsou prokleté a zabíjejí své majitele (a rozbíjejí pračky).

Zdroj fotek: acfk.cz

Mirai, dívka z budoucnosti (Mirai no mirai) – Recenze – 80%

Čtyřletý chlapec Kun je v domácnosti středem zájmu, dokud si jeho rodiče nepořídí další dítě. Přítomnost mladší sestřičky jménem Mirai, obírající jej o část pozornosti dospělých, přijímá malý hrdina jen s obtížemi, a uchyluje se proto do světa vlastní představivosti, resp. do různých časových a fantazijních rovin, v nichž mu nově vzniklou situaci pomáhají překonat různí členové jeho rodiny z dávné minulosti i z blízké budoucnosti.

© Toho Company

High Life – Recenze – 20%

Sci-fi High Life je prvním anglicky mluveným filmem francouzské režisérky Claire Denis (Miluji tě k sežrání, Vnitřní slunce), u jehož popisu děje si výjimečně dovolím citovat synopsi distributora: „Monte (Robert Pattinson) a jeho malá dcera Willow žijí společně v naprosté izolaci na palubě kosmické lodi hluboko ve vesmíru. Monte, pro kterého byla přísná sebekázeň obranným štítem proti touze, se stal otcem proti své vůli. On i žena, která dítě porodila, byli členové posádky vězňů – odsouzenců na smrt. Pokusní králíci poslaní na misi s cílem najít alternativní zdroje energie. Mise se účastní také lékařka (Juliette Binoche), která zkoumá lidskou sexualitu v extrémních podmínkách a s vězni má své vlastní záměry. Otec a dcera se společně přibližují cíli – černé díře, kde čas a prostor přestávají existovat.“

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Arctic: Ledové peklo (Arctic) – Recenze – 80%

Kdesi v arktické ledové pustině živoří muž (Mads Mikkelsen), který zde před časem havaroval s letadlem, a pomalu ztrácí naději na záchranu. Každý den loví ryby na vlasec, mapuje své okolí, vyšlapává do sněhu velký nápis SOS, manuálně vysílá nouzový signál, na nějž nikdo neodpovídá, nocuje v nefunkčním vraku letadla a doufá, že ho nenavštíví lední medvědi. Pak se na obloze objeví helikoptéra a spása je téměř na dosah – stroj však také havaruje, jeho pilot zemře a druhá pilotka je zraněná, neschopná pohybu a mluvící cizí řečí. V helikoptéře muž najde mapu a zjistí, že pár dní chůze od nich se nachází výzkumná stanice. Naloží tudíž omezené zásoby a imobilní (a často spící/bezvědomou) ženu na improvizované sáně a vydá se na cestu…

 

Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice) – Recenze – 80%

Italský koprodukční film Šťastný Lazzaro režisérky a scenáristky Alice Rohrwacher (Zázraky) soutěžil loni na festivalu v Cannes, kde získal ocenění za nejlepší scénář. Jde o pozoruhodnou směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež na sebe sice dějově i myšlenkově navazují (dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy), ale jinak se od sebe zásadně odlišují – mimo jiné se každá z nich odehrává v jiné době a v jiné lokaci.

První polovina snímku se soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, žijících v odlehlé italské vesničce v izolované feudální komunitě o zhruba padesáti lidech všech věkových kategorií a pracujících na tabákových plantážích pro přísnou a bohatou hraběnku. Sami přitom plat nedostávají a žijí skromným životem věrných poddaných. Jedním z nich je i prostoduchý Lazzaro, dobrosrdečný, naivně důvěřivý a své práci oddaný mladík, jehož optikou šťastného prosťáčka je na jeho okolí nahlíženo.

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz