Poslední večery na Zemi (Long Day´s Journey Into Night) – Recenze – 80%

Už pozoruhodný debut čínského režiséra Gana Biho s názvem Kaili Blues byl docela silnou intelektuální kávou a uměleckou potravou pro náročné diváky. Melancholickou a elipticky vyprávěnou meditaci o cykličnosti času pojal tehdy teprve šestadvacetiletý režisér jako příběh na pomezí snu, vzpomínky a halucinace, která vrcholila více než čtyřicetiminutovou scénou natočenou v jediném záběru, odehrávajícím se v kontrastu se zbytkem filmu v reálném čase. Na snímek, s nímž vyhrál v roce 2015 dvě ceny na festivalu ve švýcarském Locarnu, Gan Bi navazuje s magickým a imaginativním počinem Poslední večery na Zemi, který tentokrát putoval už rovnou do Cannes.

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Křižáček – Recenze – 40%

Režisér a scenárista Václav Kadrnka, jenž před sedmi lety úspěšně celovečerně debutoval komorním festivalovým dramatem Osmdesát dopisů, ani u svého druhého a s velkými nadějemi očekávaného snímku neopustil od prostředkového minimalismu, byť se tentokrát pustil do produkčně o něco náročnější a výpravnější látky. Film Křižáček je totiž historický, odehrává se ve Středověku v období křižáckých výprav a jeho hlavní roli ztvárnil Karel Roden.

Děj vypráví přibližně o tom, že z jakéhosi hrádku, kde bydlí dva manželé se zhruba desetiletým synkem, tento synek odejde v dětském brnění bůhvíkam (asi do Svaté země, ať už je to kdekoli), načež se ho jeho otec (Roden) vydává hledat, aby ho mohl přivézt zpět k jeho matce. Na své cestě občas někoho potká, ale v pátrání po synovi je neúspěšný, protože všude přijíždí pozdě, až když už tam jeho syn není. Pomalu přichází o rozum, sem tam má halucinace a z mysli se mu postupně vytrácí i vzpomínka na to, jak jeho dítě vypadalo, stejně jako pomalu ztrácí na obrysech i synova podobenka, kterou mu žena vyšila do kusu látky…

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Paterson – Recenze – 90%

Paterson (Adam Driver) je mladý řidič autobusu a příležitostný amatérský básník, co jezdí ve městě Paterson (ano, to město se jmenuje stejně jako on a skutečně existuje) pokaždé tu samou trasu. I každý jeho den vypadá na pohled téměř identicky. Ráno se probudí vedle milující manželky, nasnídá se, jde do práce, po práci jde domů, vyvenčí psa, zajde do oblíbené hospůdky na jedno pivo a pak se vrátí domů k ženě a jde spát. To, co se ze začátku může jevit jako nudný snímek plný repetitivní rutiny, je však ve skutečnosti jeden z nejpozitivnějších a nejpovzbudivějších filmů za poslední měsíce.

Červená želva (La Tortue Rogue) – Recenze – 70%

Na francouzském animovaném filmu Červená želva je zajímavé to, že jde o první film, jaký kdy produkovalo japonské studio Ghibli (stojící např. za Mijazakiho filmy) mimo Japonsko, a které oslovilo jeho režiséra Michaëla Dudoka de Wita na základě jeho krátkého animovaného snímku Otec a dcera, za nějž dostal tento nizozemský rodák v roce 2000 Oscara. Dalším pozoruhodným faktem je skutečnost, že v Červené želvě nejsou vůbec žádné dialogy, takže za celou dobu nepadne ani slovo.

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Assassin (Nie yin niang) – Recenze – 40%

Výjimečně si vypůjčím oficiální synopsi distributora: „Filmová báseň jednoho z největších filmařů současnosti zasazená do Číny 9. století je vizuálně omračujícím vyprávěním s prvky žánru wuxia (čínského ekvivalentu středověkého rytířského eposu s prvky fantasy). Jeho hrdinkou je profesionální vražedkyně Nie Yinniang, která poté, co selže ve svém úkolu, dostává od své paní rozkaz vrátit se do svého rodného kraje a zabít muže, jemuž byla kdysi přislíbena – svého bratrance, který dnes velí největší vojenské oblasti v severní Číně.“

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Láska z Khon Kaen (Rak ti Khon Kaen) – Recenze – 60%

Vlastně je to docela příhodné, že ve stejný den jako nové Star Wars bude mít premiéru i thajský film režiséra Apichatponga Weerasethakula (Strýček Búnmí). Pro umělečtěji orientované diváky, kterým příliš nevoní představa drahého, výpravného, komerčního, trikového a hlučného sci-fi megafilmu, představuje Láska z Khon Kaen vhodnou alternativu zcela opačných vlastností – je laciná, nevýpravná, tichá, klidná, jemná, a až meditativně pomalá.

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Kukuřičný ostrov (Simindis kundzuli/Corn Island) – Recenze – 80%

Kukuřičný ostrov je gruzínský umělecký snímek režiséra jménem Georgij Ovašvili, který ho natočil v rozsáhlé koprodukci s Francií, Švýcarskem, Německem a Českou Republikou. Film byl oceněn na mnoha festivalech, mimo jiné se stal vítězem hlavní soutěže v Karlových Varech. Odehrává se na řece, jež tvoří přírodní hranici mezi Gruzií a Abcházií (což je autonomní část Gruzie). Jak v létě vysychá voda, tak se uprostřed řeky objevují ostrůvky, na nichž je půda velmi úrodná a dá se v ní úspěšně pěstovat kukuřice, díky čemuž mají chudí farmáři žijící u hranic přes zimu co jíst. Dokud na podzim nezačne pršet a ostrůvky nenávratně zmizí až do příštího léta…

Shun Li a Básník (Io sono Li) – Recenze – 60%

Festivalové pocitové drama natočené debutujícím režisérem v koprodukci Itálie – Francie.

Shun Li je čínská dělnice, kterou z textilky na okraji Říma přeloží do baru v přímořském rybářském městečku. Hrdinka středního věku se seznamuje s novým prostředím, s jeho krásou a s místní rybářskou komunitou. Doufá, že se jí podaří vydělat dost peněz na to, aby mohla zaplatit svému osmiletému synovi dokumenty, které mu umožní emigrovat za ní do Itálie.