9. 12. 2014

Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies) – Recenze – 50%

Není asi nutné o událostech v posledním dílu Hobita obšírně mluvit, protože kdo o celém tom rozjetém fenoménu nic neví, tak do kina stejně nepůjde, a ostatním je zbytečné to připomínat. Bitva pěti armád plynule navazuje na předchozí film tím, že nás bez okolků uvrhne doprostřed paniky a akce zprostředkované drakem Šmakem útočícím na Jezerní město a posléze se postupně sune až k mega-bitvě, v níž jde o vlastnictví všeho bohatství, které se nyní nachází v Osamělé (doslova) hoře tak nějak bez bezpečnostních opatření, a o které se handrkují jak trpaslíci, tak elfové s lidmi z Jezerního města plus nějací ti skřeti navrch (a se Sauronem dýchajícím jim na záda). A protože v útlé knižní předloze jde už jen o pět zbývajících kapitol, tak se Jackson dokonce vešel do dvou a půl hodiny…
 
Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies) – Recenze
Zdroj fotek: warnerbros.cz

Rozhodně se nebudu příliš vyjadřovat ani k digitálním trikům, výpravě, kostýmům a dalším technickým aspektům filmu, protože ty jsou naprosto bezchybné, spousta profesionálů na nich odvedla vynikající práci a fungují prakticky na výbornou, dost podobně jako v předchozích dvou filmech (akorát střih mi sporadicky přišel podivně nesmyslný a hudba tentokrát málo emotivní a fungující pouze v těch momentech, které recyklují hudební motivy z Pána prstenů). Beze změny jsou i skvělé herecké výkony úplně všech zúčastněných, zejména pak Martina Freemana v roli Bilba a také Richarda Armitageho, jehož trpaslík Thorin si v průběhu filmu projde zásadními psychologickými a povahovými změnami, kvůli čemuž měl ze všech herců asi nejtěžší úlohu, avšak ustál ji s přehledem. To všechno oceňuji a díky tomu si Hobit: Bitva pěti armád udržel alespoň těch padesát procent.

Po obsahové stránce totiž není moc o co stát. Především se tu opět opakuje onen problém s rozhodnutím vyjít vstříc úplně všem, vrcholícím střetem dvou žánrů, které si odporují. Původní knížka je taková dětská pohádka, tudíž logicky padlo rozhodnutí, že film by se měl odehrávat v podobně rozverném duchu, hlavně aby přišly do kina i rodiny s malými ratolestmi. Peter Jackson nicméně ve svém obvyklém záchvatu megalomanie vtiskl slibnému materiálu vizuál a epičnost Pána prstenů, který je naopak relativně drsný a temný a rozhodně ne určený primárně pro děti, což zase více ocení diváci dospělí, potažmo fanouškové pánoprstenovské trilogie.

Výsledkem je bizarní střet světů, jež se ještě v předchozích dvou dílech podařilo jakžtakž ukočírovat (v tom druhém obzvlášť dobře), ale Bitva pěti armád se už definitivně splašila a utrhla ze řetězu. Neberte vážně reklamní slogany, že třetí díl je nejtemnější, protože ve skutečnosti jde o nejvtipnější díl trilogie a pravděpodobně ne záměrně – leda by se Jackson zbláznil, případně zkoušel nějaký pošahaný experiment, kam až může zajít a co mu diváci ještě dokážou zbaštit. Film totiž připomíná šílený mix seriózní drahé hollywoodské fantasy a zábavně praštěné grotesky, ve které se kašle na úplně všechno, jen když je to dostatečně zběsilé.

Pamatujete si tu pasáž z dvojky, kdy trpaslíci unikají v sudech po peřejích, pronásledují je elfové i skřeti a všechno se to tluče v neuvěřitelných choreografiích s trochou maniakální vzdušné akrobacie? V relativně dospělém a temném filmu (pavouci, drak) sloužila jako komediální ostrůvek nabízející odlehčenou vzpruhu v podobě ztřeštěné absurdní akce, poukazující na Jaksonovu schopnost hrát si s žánry. Problém je v tom, že podobně absurdní a ztřeštěná je nyní celá Bitva pěti armád. Začíná to už tím, jakým způsobem je nakonec skolen drak (střelec si vyrobí kuši ze dvou sloupků, tětivy a ramene svého syna), a končí bláznivými bitevními sekvencemi, v nichž jakékoli známky napětí či dramatičnosti nemají nárok se projevit, protože je přebijí dementní klišé, pitomé dialogy a v případě akčních scén i zcela nereálné prostocviky hrdinů, které strkají hluboko do kapsy všechno, co vám kdy na Pánovi prstenů nebo na předešlých dílech Hobita připadalo tak trochu hloupé a přitažené za vlasy. Nejde jen o potírání nejzákladnějších fyzikálních zákonů v každé čtvrté scéně, ale i o absenci zákonů logiky a pravděpodobnosti – všechno zásadní se děje osudově na poslední chvíli, pokud možno s přispěním neuvěřitelného štěstí a náhody, a i když se třeba zrovna nacházíte uprostřed bitevní vřavy, tak si bez problémů můžete prohodit s kamarádem pár souvětí, aniž by vás shodou okolností v tu chvíli někdo ohrožoval.

Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies) – Recenze

Ono to tak vypadá, že nadávám na jednotlivosti, jenže on je ten film takovýhle od začátku do konce. Všechny ty do očí bijící nesmysly jsou zoufale přehnané a je jich spousta. A když se zrovna nic ulítlého neděje, tak se hlásí o slovo patetické a ne moc zajímavé dialogy o cti, přátelství a lásce. Bitva pěti armád nedává termínu „drahá americká blbost“ nový význam jen proto, že to už se podařilo Michaelu Bayovi s jeho pokračováními Transformerů – ale byl to těsný souboj. Na rozdíl od Transformers však u Hobita po předchozí zkušenosti nečekáte, že vám bude naservírována primitivní blbůstka, co potlačuje smysl úplně všeho ve prospěch toho, aby to vypadalo dobře na plátně.

Groteskově stylizované absurdní eskapády se Jacksonovi hodily do animovaného Tintina, ale aplikované na fantasy ala Pán prstenů působí značně nepatřičně. Místo zatajeného dechu a husí kůže vyvolávají zlý smích a trhají na kusy přání všech, kteří doufali, že to završení monumentální trilogie bude stát za to. Natolik zásadní a nečekaná změna atmosféry ale bude pravděpodobně kamenem úrazu pro kdekoho.

S tím vším souvisí i to, že skřeti prostě nejsou strašidelní a nepůsobí dojmem bezprostřední hrozby (což ovšem platí pro celou hobití trilogii). V Pánovi prstenů se skřetů všichni báli a stačilo jich vždy jen pár, aby šlo o krk, natožpak když se jich vyrojila celá armáda. Zde jsou degradováni na splachovací figurky, které padají jako švestky, i když po nich třeba jen házíte kamínky. Až na dva poměrně výrazné skřetí velitele nikdy nepředstavují reálné nebezpečí, což je jeden z důvodů, proč se téměř nebojíte o životy postav (poměrně zásadní nedostatek). Hezky to vystihuje pasáž, v níž se Thorin, ujištěn svými třemi spolubojovníky, že se na ně řítí asi stovka skřetů, rozhodne dva z nich poslat pryč, protože to prý ve dvou zvládnou.

Titulní bitva pěti armád pak není kdovíjak monumentální (přestože bojují desítky tisíc vojáků, bitva je málokdy snímána jako celek a většina scén obsahuje záběry na konkrétní hrdiny obležené nepřáteli, případně bojující stranou někde mimo hlavní centrum konfliktu). Víc než Pána prstenů to připomíná o dost sterilnější bitky v Letopisech Narnie nebo v Eragonovi.

Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies) – Recenze

Z mnoha náznaků se navíc zdá, že film byl okleštěn o celou řadu scén, kterých se možná dočkáme v bonusech na DVD, ale v kinoverzi prostě chybí. Např. je trochu podivné, že všichni bojující skřeti najednou z ničeho nic ze scény na scénu zmizí, přestože pár vteřin předtím jich zbývalo ještě mnoho. Neskutečně otravný a víceméně zbytečný starostův poskok není po zásluze potrestán, přestože se celý film chová jako sobecký a zbabělý hajzl, co se zmůže akorát na primitivní humor typu „převléknu se za ženu a nalezené zlaté mince si nacpu do dekoltu tak, že to nechtěně vypadá, jako bych měl obří prsa.“ Dost času je věnováno tomu, že Thorin dychtivě touží po Arkenstoneu (alias Srdce hory, takový obří drahokam) a nějakou dobu ho má Bilbo a pak ho mají elfové, načež se zhruba v polovině dotyčný nerost zcela přestane ve filmu vyskytovat a nikdo ho od té doby už ani nezmíní, takže vlastně není jasné, kam se poděl. Také není jasné, co se stalo s těmi hromadami zlata v Osamělé hoře. A podezřele působí i závěr, který je až příliš zkratkovitý a jakoby spíchnutý narychlo.

Nejvíc líto je mi ale toho, že sympaticky vyhlížející pasáž, v níž Gandalfovi přiběhne na pomoc v boji se Sauronem a jeho nohsledy-duchy několik dalších postav z pánoprstenovské mytologie, hrané exkluzivními herci, je redukována na několik vteřin trvající máchání mečem a půlminutové předvádění magie, tudíž všechna ta úžasná jména (včetně monumentálně vyhlížejícího Christophera Lee) mají jen kraťoučká camea. Škoda.

Do jisté míry si přesto myslím, že závěrečnou část Hobita je možno i přes to všechno nadávání doporučit, protože se nedá říct, že by nebyla zábavná – jen je zábavná úplně jiným způsobem, než většina diváků očekává. Kdo si chce koupit popcorn, vypnout mozek a užít si výpravný a nákladný spektákl plný skvělých herců a špičkových triků, ten nebude zklamán. Avšak zatímco po Návratu krále se Peteru Jacksonovi skládaly ovace a provolávala sláva, tak nyní k tomu chybí důvod.


4 komentáře:

  1. Oprav mě, jestli se pletu, ale Peter Jackson s Tintinovým dobrodružstvím nemá nic společného, ne? Nevím, zda-li ho neprodukoval, ale režii má na svědomí Steven Spielberg.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jackson měl s WETA Digitals do Tintina původně dodat jen digitálního psa Filutu (když se ještě zvažovalo, že film bude hraný), ale nakonec přesvědčil Spielberga, aby ho udělal animovaný celý, a sám se postaral o technologii motion capture. O Tintinových dobrodružstvích se vždy mluvilo jako o "jejich" filmu, přestože ho oficiálně režíroval Spielberg a Jackson "jen" produkoval. Nicméně Jackson bude režírovat pokračování. A co se týče třetího Hobita, tak ta jeho přehnaná nerealističnost je ze všech filmů Jacksonovy kariéry nejbližší právě Tintinovi.

      Smazat
    2. Ok, děkuji za vysvetleni ;)

      Smazat
  2. Peter Jackson produkoval Tintinova dobrodružství a bude režírovat 2.

    OdpovědětSmazat