8. 8. 2015

Schmitke – Recenze – 60%

Nadějný český režisér Štěpán Altrichter studoval filozofii a psychologii v Berlíně, posléze filmovou režii v Postupimi, a nyní celovečerně debutuje česko-německým snímkem pojmenovaným po jeho hlavním hrdinovi – Schmitke.

Julius Schmitke je zhruba pětapadesátiletý sudetský Němec, jenž bydlí sám (s občasnou návštěvou dcery) v panelákovém bytě a pracuje ve firmě zabývající se výrobou vrtulí, větráků a větrných elektráren (nebo tak něco). Jeho každodenní rutina je narušena neočekávanou pracovní cestou, kdy je nucen s výrazně mladším a rozjívenějším kolegou cestovat firemní dodávkou do Krušných hor, kde se v malé české vesnici někde pod Klínovcem jedna z elektráren rozbila a je potřeba ji spravit. Po příjezdu do opravdu zanedbané a nevlídné vesničky se oba rychle seznámí s jejími svéráznými obyvateli, pustí se do práce, ale oprava se jim nedaří, a tak se ubytují v místní pivnici. Ráno Schmitke zjišťuje, že jeho kolega zmizel i s dodávkou, a že nikdo ve vesnici o něm nic neví. Dodávka je později nalezena v příkopu u lesa (a opodál mrtvý jelen), ale po kolegovi jako by se slehla zem.
 
Schmitke – Recenze
Zdroj fotek: artcam.cz

Zbytek filmu je v podstatě věnován tomu, že Schmitke svého spolupracovníka zoufale hledá, přičemž těch možností, kam mohl zmizet, se postupně vyrojí opravdu hodně:


  • Mohl se v lese propadnout do dolů, v nichž dříve nacisté těžili cín.
  • Mohl se celou dobu nevinně potloukat někde po okolí, ostatními nespatřen.
  • Mohl ho zabít duch jakési mrtvé hraběnky.
  • Mohl ho zabít jakýsi „Medvědí muž“.
  • Vesničané ho mohli namlít do polévky, kterou v závěru filmu hlavnímu hrdinovi strkají pod nos (tahle teorie je moje oblíbená).

Postupem času nicméně z filmu celkem jasně vyplyne, že zabývat se otázkami typu „která z těch variant se ukáže být správnou“ a „co překvapivého nakonec Schmitke vypátrá“ je naprosto bezpředmětné, protože film skončí, aniž by Schmitke cokoli vypátral, nebo aniž by se divák dozvěděl, co se s tím jeho kolegou vlastně doopravdy stalo. Nejde totiž o mysteriózní thriller (i když jisté důvody pro toto označení by tu byly), ani o detektivku. Jde o umělecké drama s občasnými prvky černé komedie, v němž by měl divák nalézat různé metaforické významy, paralely a roztodivné interpretace všeho možného.

Schmitke – Recenze

Tudíž je celkem možné, že ona pátrací odysea je ve skutečnosti metaforou pro hledání duševní rovnováhy a klidu, kterého nakonec Schmitke dosáhne v hlubinách krušnohorských lesů tak nějak sám od sebe, na rozdíl od své dcery, která v honbě za stejnou duchovní metou marně cestuje po buddhistických klášterech a medituje s kameny. Je možné, že onen Medvědí muž, o němž se v průběhu filmu denně mluví v rádiu, je symbolem tohoto harmonického ideálu vnitřní vyrovnanosti, který Schmitke nutně potřeboval nalézt, aby se konečně vymanil z osidel nenaplňujícího zaměstnání a stereotypního života na šedivém sídlišti. Možná že i ty Krušné hory, věčně zabalené do depresivní mlhy, nějak symbolizují hrdinovo nitro. A ta neopravitelná větrná elektrárna je pravděpodobně zas symbolem pro marnost lidského snažení, ať už na obecné úrovni, nebo ve smyslu zotročení přírody pomocí technologií za účelem výroby levné energie.

Když se budete snažit, tak určitě vymyslíte i nějaké skryté významy pro ty všudypřítomné díry v zemi, co v kopcích zbyly po nacistech, pro toho ducha umrlé hraběnky, pro toho jelena a pro tu polívku. Rozhodně však nemá cenu snažit se přistupovat k příběhu filmu jakkoli racionálně a hledat v něm nějaké jednoznačné a logické vysvětlení, které by do zápletky se zmizelým technikem vpravilo trochu světla. To totiž patrně záměrem tvůrců nebylo – spíš jim opravdu šlo o to, aby se u jejich filmu diváci zamýšleli, dlouze rozebírali jeho jednotlivé elementy a sémanticky je interpretovali.

Schmitke – Recenze

Na jednu stranu tedy oceňuji, že u nás (respektive v koprodukci s Německem) vzniklo něco skutečně netradičního, co čeští filmaři většinou nenatáčejí, přičemž nejde jen o téma filmu nebo o jeho vyznění. Spousta věcí v něm je totiž na české poměry takřka unikátní a zejména pak práce se zvukem – s tichem, s hluky, se strašidelnými šelesty lesního porostu. Ohromující je zvuk oné rozbité elektrárny, který je neskutečně impozantní a neuvěřitelně děsivý, vyloženě jak z nějakého hororu. Velmi dobrý je německý herec Peter Kurth v hlavní roli i většina herců v rolích vedlejších. Kamera je taktéž nadstandardní.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že kupříkladu tvůrci nedávno uvedeného snímku Nenasytná Tiffany (také debutanti) se obdobně pokusili o něco neobvyklého a podařilo se jim to mnohem víc – nebo lépe řečeno – konzistentněji. Připouštím, že do jisté míry to může být způsobeno i tím, že Tiffany se i přes veškerý svůj myšlenkový přesah a sociálně-společenský podtext může se ctí měřit především s lacinými béčkovými horory z 80. let, zatímco Schmitke vybízí ke srovnání třeba s tvorbou Davida Lynche nebo se Shyamalanovou Vesnicí (co do práce s atmosférou strašidelného lesa určitě) – zkrátka s „vyšší ligou“, na kterou ovšem nemá. Problém nicméně tkví i jinde.

U Nenasytné Tiffany je např. od začátku jasné, o co půjde. Oproti tomu Schmitke dost dlouho k žádným interpretačním tendencím nesvádí a přinejmenším do dvou třetin se tváří, jako by mělo jít opravdu o něco dějového a mysteriózního, nad čím bude divák spolu s titulním hrdinou nejprve udiveně tápat a posléze bude šokován náhlým rozuzlením s překvapivou pointou. K ničemu takovému ale nedojde a místo toho vám začne pomalu docházet, že by bylo lepší začít s těmi interpretacemi. Výjimkou je krátký dovětek po závěrečných titulcích, který je sice celkem vtipný, ale ani zdaleka nic nevysvětluje.

Schmitke – Recenze

No a pak je tu pár věcí, které jsou už spíš jen matoucí a zbytečné, než že by plnily ve filmu jakoukoli užitečnou funkci. Jaký smysl má třeba to, že se mezi těmi pivem a kouřem nasáklými vesnickými křupany pohybuje žena, která se obléká a i vypadá jako top-manažerka nějaké přední pražské firmy?

Schmitke rozhodně není divácký, není jednoduše uchopitelný a ocení ho hlavně ti, co preferují náročnější a umělečtější filmy, u nichž se bez namáhání mozkovny neobejdou. Pro filmové festivaly je ideální (z Německa má Štěpán Altrichter cenu za nejlepší debut) a celkem by mohl být úspěšný i jinde v zahraničí. Je na něm znát, že za ním stojí inteligentní a schopní lidé, kteří mají talent, vědí, co chtějí říct a jak to chtějí říct, a ačkoli zatím nejsou natolik zkušení, aby to dokázali i dokonale realizovat, tak se je vyplatí do budoucna sledovat.




1 komentář:

  1. Konečně někdo, kdo se nad tím filmem opravdu zamyslel a cítil ho. Loni jsem na něm byla dvakrát, nejde mi z hlavy. Je tam spousta pocitů, které dobře znám. Teď půjdu potřetí a zas najdu další věci. Teorie polívky mě tedy opravdu nenapadla. Děkuji za článek. Viki

    OdpovědětSmazat