15. 1. 2016

Muzikál aneb Cesty ke štěstí – Recenze – 40%

Český hudebně-taneční film Muzikál aneb Cesty ke štěstí režisérky Slobodanky Radun (MY2) je muzikálem, který by chtěl být poctou prvnímu českému muzikálu vůbec, kultovní klasice Starci na chmelu. Jeho hrdiny jsou náctiletí studenti jakési herecké/taneční/pěvecké konzervatoře, kteří jedou na soustředění na letní tábor, kde mají během dvou týdnů pod vedením dvojice kantorů (Roman Vojtek a Vica Kerekes) nacvičit Starce jako divadelní hru, kterou pak plánují předvést před veřejným publikem.
 
Muzikál aneb Cesty ke štěstí – Recenze
Zdroj fotek: bioscop.cz
 
Ze začátku se jako hlavní zápletka jeví soupeření dvou chlapců (Adam Mišík, Vladimír Polívka) o hlavní roli nesmělého Filipa (což je trochu s podivem, neb zatímco Adam je na postavu Filipa jako dělaný, tak Vladimír by se od pohledu naprosto dokonale hodil do role jeho soka, sebevědomého frajírka Honzy) a snaha studentů obejít konzervativní přístup svého učitele a zanést do představení moderní taneční choreografii. Postupně se ale začnou přidávat další zápletky, jako je náhlé zamilované vzplanutí jedné ze studentek k jakémusi slavnému zpěvákovi, jenž se shodou okolností vyskytne poblíž (a kterého hraje Martin Písařík, mající úplně stejnou úpravu vlasů a vousů jako Roman Vojtek, takže jsem si je na začátku pletl).

Ve filmu logicky dojde na docela dost písniček ze Starců na chmelu v novém provedení (vyjma těch propagandistických či oslavujících pospolitost socialistického lidu a jeho pracovní morálku), a to je prima. Hezky se to poslouchá a hezky se na to dívá (aranžmá, kostýmy, pohledná děvčata, hezky tvarovaní hoši). Tančení okolo je také celkem pěkně provedené (na české poměry), a když studenti začnou při hromadném promítání Starců spontánně vytvářet improvizované pohybové kreace, tak to působí skoro až magicky. Úrovně např. americké série Let´s Dance nebo některých profesionálnějších vystoupení z televizních talentových soutěží film nedosahuje, což je pochopitelné a rozhodně nemám v úmyslu mu to vyčítat. Že herci netančili vždy dokonale synchronizovaně, nebo že nedělali trojitá salta se šesti výkruty, mi rozhodně vadilo míň, než když jim k tomu tančení dvakrát zazněl nějaký otřesný německý hip-hop.

Co už ale snímku vyčítat lze, je nedostatečná provázanost písňových textů s příběhem (scénář psal debutující Václav S. Sadílek ml. ve spolupráci s Jiřím Mádlem). Obyčejně písně v muzikálu posouvají děj kupředu (víceméně nahrazují dialogy) a hrdinové v nich zpívají o svých pocitech, motivacích, snech, apod. Když se začne zpívat nebo tančit v Muzikálu, tak děj v naprosté většině případů zcela zamrzne a neposunuje se nikam, neb jde o izolované sekvence, náhodně roztroušené napříč příběhem. Postavy ty písně navíc zpívají skutečně jen proto, že je mají ve scénáři k divadelní hře a potřebují je natrénovat, ale že by měly nějaký přesah do jejich vlastního příběhu, se říct nedá. Kdyby měli za úkol místo Starců na chmelu hrát něco jiného, bylo by to jedno a příběh by zůstal netknut.

Muzikál aneb Cesty ke štěstí – Recenze

Druhá značná, ještě zásadnější výtka spočívá v tom, že z onoho nacvičování je vidět zatraceně málo. Písničky a tanečky hrdinové předvádějí někde na louce, u táboráku, či na vesnické zábavě, až když už je mají skvěle nacvičené včetně choreografie, přičemž z jejich nácviku vidíme sotva pár desítek vteřin v celém filmu. Dialogy netrénuje vůbec nikdo. Ze závěrečného představení v divadle pak nevidíme už lautr nic, protože film končí roztažením opony a příchodem tří kytaristů.

Dobré hudební/taneční filmy jsou přitom založené právě na podrobném ukazování tréninku, kdy sledujeme hrdiny, jak se lopotí a dělají chyby při náročnějších sekvencích, a v závěru trneme, jestli se jim podaří naostro vystoupit už bez chyb, a jsme dojatí, když se tak stane (viz třeba Hříšný tanec nebo Škola ro(c)ku). Tohle tím pádem zcela odpadává. Mnohé ze studentů v jejich divadelních rolích dokonce vůbec neuvidíme.

Nedokonalost scénáře (resp. výsledného sestřihu) je pak znát i v jiných ohledech:

  • Jeden ze studentů si při tancování ošklivě zlomí nohu a je ohrožena jeho kariéra. Film nicméně skončí, aniž bychom se dozvěděli, jak to s ním dopadlo.
  • Nedá se rozluštit, zda Vica Kerekes a Roman Vojtek hrají manželský pár, nebo jen kolegy, co se k sobě nápadně mají (a partnery mají někde jinde).
  • Postava Vicy Kerekes má s sebou na soustředění malého synka, který občas něco slovensky zažvatlá, leč jeho význam v ději je prakticky nulový.
  • Že je jedna z dívek hlavní ženskou hrdinkou, vám začne pomalu docházet někdy okolo poloviny filmu, do té doby je jen jednou tanečnicí z davu. Sice je zmíněno, že je nejlepší a nejtalentovanější, leč od začátku je mnohem více prostoru věnováno jiné dívce, po níž pokukuje hlavní hrdina (a jejich náznak rodícího se vztahu mimochodem vyzní zcela do prázdna). A nijak se neřeší, že tato nejtalentovanější herečka, pověřená hlavní rolí ve hře, se den před premiérou rozhodne nevystupovat.
  • Film pravděpodobně neměl být komediální, a když v něm přesto sem tam zazní nějaký vtip, tak se většinou svou agresivitou nehodí do jinak veskrze poetické atmosféry filmu: „Dej mi cigaretu.“ „Neměla bys kouřit, jinak dopadneš jako Amy Winehouse.“ „Ta moc nekouřila, ta smažila extraligu.“

Muzikál aneb Cesty ke štěstí – Recenze

S původními Starci se snímek míjí i v interpretaci. Tam byly hlavními tématy nevinná láska dvou hlavních hrdinů - vybočujících jedinců, přežívající navzdory nařízením autorit a společnosti, jenž jejich vztahu nepřála. Jejich vyloučení ze školy a následný společný odchod s rukou v ruce, který jim spolužáci záviděli, pro ně však znamenal morální vítězství. V Muzikálu je za vybočujícího jedince naopak pouze autoritativní učitel se svým konzervativním přístupem k látce, motiv vzdoru je pak zosobněn snahou žáků (tedy většiny) prosadit si moderní stylizaci. A hlavní hrdinka se sice v závěru vydává za štěstím díky lásce a musí pro to i něco obětovat, ale rozhodně přitom nejde o lásku netolerovanou, natožpak zakázanou.
 
Jako muzikálová pocta Starcům na chmelu nebo jako film o nacvičování divadelní hry je tedy výsledek tristní a spíš připomíná českou variaci na standardní současný taneční film typu např. zmiňovaného Let´s Dance (a má i podobně slabý děj), v němž se shodou okolností tančí zrovna na písničky ze Starců. Těžko odhadnout, jestli bude divákům, kteří vedou původní film v paměti jako legendu ze zlatého fondu české kinematografie, Muzikál raději vyhovovat jako moderní ohlédnutí za jejich milovanou klasikou, nebo je bude štvát coby její „zprznění“. Mladou generaci ale s nejvyšší pravděpodobností oslovovat nebude, protože ti mají lepší taneční čísla k dispozici všude na internetu, a Starce na chmelu jim také nijak nepřiblíží, protože s těmi má společného jen pár zprofanovaných písní.



 

Žádné komentáře:

Okomentovat