11. 5. 2017

Král Artuš: Legenda o meči (King Arthur: Legend of the Sword) – Recenze – 60%

Doposud poslední pokus dostat legendu o králi Artušovi na stříbrné plátno nastal v roce 2004, kdy snímek Král Artuš (s Clivem Owenem v hlavní roli) narazil na nesplnitelný záměr producentů natočit jej jako realistický a dobově věrný film opřený o historická fakta, který by ale byl zároveň epickým akčním velkofilmem. Výsledek byl přinejmenším rozporuplný, protože oba nekompatibilní přístupy se v něm ošklivě tříštily a navzájem vyrušovaly. Nyní ale přichází režisér Guy Ritchie (Podfu(c)k, Sherlock Holmes) se svou vlastní, osobitě stylizovanou verzí.
 
Král Artuš: Legenda o meči (King Arthur: Legend of the Sword) – Recenze
Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Především se Guy Ritchie na rozdíl od třináct let starého předchůdce zcela oprostil od jakýchkoli historických reálií a pokusů o věrnost a film Král Artuš: Legenda o meči naplno zasadil do žánru fantasy, v němž se vyskytují obří mega-zvířata, mezi lidmi žijí mágové a čarodějky (jejichž síla se měří podle toho, jak vysokou si postaví věž), pod hradem Kamelot sídlí chapadlovité monstrum a meč Excalibur se chová spíš jako Thorovo kladivo než jako meč. V tomto pozoruhodném světě alternativního raného středověku pak rozehrává známý příběh o Artušovi, synovi padlého krále, jemuž se podaří vytáhnout z kamene meč, symbol jeho dědického práva na anglický trůn.

Podstatné je, jak Král Artuš: Legenda o meči působí. Je to hrozně bizarní, ale zkuste si představit Pána prstenů, jehož by místo epické hudby Howarda Shorea doprovázel Zimmerův burácivý soundtrack k Sherlocku Holmesovi (schválně si poslechněte kousek ze soundtracku a řekněte si, jestli vám to zní jako hudební podkres vhodný k filmu o králi Artušovi). Nebo seriál Hru o trůny, v němž by se ovšem všechny postavy chovaly a vyjadřovaly jako v Podfu(c)ku nebo ve Sbal prachy a vypadni (mluví se tu současnou britskou angličtinou s častou příměsí nějakých novodobých slangů). Je to jako videoklipová a mimořádně dravá přehlídka snaživě cool scén, v nichž rytíři kulatého stolu vystupují jako členové pouličního lupičského gangu ze současného londýnského předměstí.

Právě snaha být za každou cenu co nejvíc cool a působit ohromně stylově snímku kupodivu vychází, takže krom oné podivné bizarnosti, která z něj sálá snad z každé scény, je výsledkem skutečně zábavná podívaná, která když nic jiného, tak rozhodně nenudí. Ritchieho obliba v extrémně nelineárním vyprávění, ve zběsilém střihu a filmových zkratkách tudíž sice opět padla na úrodnou půdu (byť by ji asi nikdo nečekal aplikovanou zrovna na artušovský mýtus, čili je potřeba si v kině na zvolenou stylizaci trochu zvykat), leč ty samé atributy zároveň podrážejí nohy tomu hlavnímu, což by měl být příběh.

Král Artuš: Legenda o meči (King Arthur: Legend of the Sword) – Recenze

Děj je vlastně poměrně prostý – aby se mohl Artuš (charismatický Charlie Hunnam) stát králem, musí nejprve odstranit z trůnu svého zlého strýce (ještě charismatičtější Jude Law), který zradil Artušova otce a zabil ho, aby se sám mohl zmocnit koruny. Avšak Guy Ritchie tento příběh zamotal do nehorázné spleti neustálých flasbacků a flashforwardů, které se často překrývají a vstupují jeden do druhého, k tomu je navíc občas naruší nějaká halucinace nebo sen, a úplně nejraději Ritchie má, když se stříhá na přeskáčku mezi třemi až čtyřmi scénami najednou. Ze začátku je to celkem strhující a nutí to diváka dávat pozor na každou drobnost, ale po čase se takto přehnaná chaotičnost ukáže být spíše překážkou ve vyprávění, způsobující zbytečné zmatky a nejasnosti.

Na začátku filmu např. vidíme krále, jak bojuje s Excaliburem v ruce. V dalších scénách, o několik let později, je meč pevně zasazen v kameni a různí muži se snaží jej vytáhnout. Ale proč tomu tak je a jak se meč do toho kamene dostal, se dozvíme až díky flashbacku někdy ve dvou třetinách filmu (a podobných příkladů je ve filmu spousta). V závěru snímku, když Artuš bojuje s hlavním záporákem, se zas dočkáme dvojího finále, kdy se jejich souboj nějak odvíjí, ale pak proběhne znenadání restart a souboj jede znovu od začátku, nicméně vyvíjí se jinak. Obdobný prvek byl třeba ve Scottu Pilgrimovi proti zbytku světa, kde to ale mělo své opodstatnění, zatímco tady je ten skok zpět poněkud nedomyšlený a vycucaný z prstu.

Ten závěrečný zápas mimochodem vypadá jako silně inspirovaný videohrami typu Dark Souls/Bloodborne. A je bohužel natočený dost špatně (není skoro vůbec vidět, co se v něm děje), byť ve zbytku filmu je akce přitom docela slušná.

Další problém je v tom, že hlavní hrdina je považován ve svém okolí za ranaře a totálního frajera a byl by nejraději, kdyby to tak zůstalo. Nejméně v celé první polovině filmu si trvá na tom, že nemá žádný důvod stát se králem nebo usilovat o trůn, nehodlá s tím svým následovnictvím nic dělat a o Excalibur, k němuž beztak přišel jako slepý k houslím, nemá zájem a nechce ho vlastnit (několikrát v průběhu filmu se ho pokusí někomu darovat). Důvody, které ho mají motivovat ke svržení zlého panovníka a k nastolení spravedlnosti, mu proto musí poskytnout různé další vedlejší postavy (zejména Djimoun Hounsou coby vůdce jakéhosi spolku psanců a jedna čarodějka). Ti mu promlouvají do duše, uvádějí ho do stavu halucinací nebo snění, aby mu osvěžili vzpomínky na minulost, případně ho nutí vykonat pouť za poznáním, aby vůbec měl proč se na Kamelot vydat a o něco tam bojovat. Tím však odpadá důvod, proč by divák měl fandit zrovna Artušovi, když je mu jako pasivně uvažující hlavní hrdina poněkud ukradený.

Král Artuš: Legenda o meči (King Arthur: Legend of the Sword) – Recenze
Samozřejmě je snadné nechat se okouzlit tím, jak lehoučce dokáže Guy Ritchie pracovat s jemným humorem (film je místy opravdu vtipný, byť na pár místech i nechtěně), a s jakou grácií a stylem umí s pomocí sofistikovaného stříhání nacpat do necelých dvou minut sekvenci, na které by leckteré české pohádky spálily třeba polovinu stopáže (řeč je o té "pouti za poznáním", stejně zkratkovitě je naloženo i s hrdinovým dospíváním). Každý takový světlý moment ale pohasíná s uvědoměním, že se ve fiktivním světě moc neorientujete (kde končí schopnosti mágů, proč všemocný král Anglie slibuje Vikingům tisíce dětských otroků…), a s řadou ne moc dobrých pasáží, které k těm skvělým tvoří nepříjemný protiklad (zmíněný chaos ve vyprávění, nepochopitelná scéna s obřím, ošklivě digitálním hadem uvnitř Kamelotu…), nehledě na několik opravdu podivně zkonstruovaných dějových zvratů.

Film Král Artuš: Legenda o meči představuje vzestup mýtického anglického vladaře ve zběsilé energické jízdě, jejíž tvůrce se utrhl ze řetězu a nadopoval ji kokainem, výsledkem čehož je okázalý prvoplánový drive prostupující celým snímkem, snažící se zakrýt ty největší dějové a vypravěčské nedostatky. Oněch nedostatků je však tolik, že na to ani Ritchieho odhodlané nasazení a ambiciózní postmoderní přístup zkrátka nestačí a spíš přispívají k tomu, že snímek získá nálepku pozoruhodného úletu, na němž si leckdo může i docela příjemně ujet, pokud se včas adaptuje na jeho nezvyklou atmosféru a styl.

P.S. Vzhledem k nemalému množství kulometných střihů a tmavých scén snad 3D ani fungovat nemůže.


Žádné komentáře:

Okomentovat