Norské drama režiséra Joachima Triera (žádná spřízněnost s Larsem von
Trierem) vypráví o zhruba dvacetileté studentce Thelmě, která se poprvé
v životě ocitá mimo dosah rodičů, a sice když nastupuje do prvního
ročníku vysoké školy. Zde se zamiluje do spolužačky, ale její chtivé a
vzrušující pocity jsou jí cizí – je totiž doposud sexuálně (a vztahově) nezkušená
a navíc má v sobě vštípenou křesťanskou výchovu, tudíž by jí vztah se
ženou nemuseli schválit nejen rodiče, ale možná ani vlastní svědomí. Náročné
studium jí kromě komplikovaných citů posléze začnou narušovat i občasné
epileptické záchvaty, nicméně doktoři tvrdí, že o epilepsii nejde. Háček tedy
bude vězet v něčem jiném…
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Motiv probouzející se dívčí sexuality už tematizovaly v poslední době
i jiné evropské umělecké filmy – kontroverzně přijímaný syrový snímek Raw stylizoval chtíč do podoby
kanibalských choutek hlavní hrdinky, původně vegetariánky procházející si na
vysoké škole nepříjemnými iniciačními rituály, a vizuálně extravagantní Neon Demon zas kanibalismus používal
jako symbol pro střet naivní modelky s nelítostným světem profesionálního
modelingu, který své spotřební svěřenkyně jednu po druhé (doslova) sežvýkal a
vyplivnul. Thelma zas využívá ke znázornění
konfliktu uvnitř nesmělé a zranitelné dívky, která se nemůže svým citům naplno
oddat kvůli podvědomé blokaci vycházející z její víry a výchovy, jiný
fyzický prostředek – celotělový třas, jehož (postupem času až mysteriózní)
projevy mají kořeny hlouběji v minulosti a nesou v sobě vícero
významových rovin.
Thelma je tudíž také hodně o epilepsii, jejím zkoumání a
umělém vyvolávání, nicméně pro epileptiky vhodná rozhodně není (ještě před
úvodními titulky se vyskytuje upozornění, že snímek obsahuje v některých scénách
extrémně rychlé střihy a blikavé kontrastní přechody). Naopak je mimořádně
vhodná pro ty diváky, kterým filmový art chutná nejvíc, když má mírně ujetou,
bizarní a nevypočitatelnou příchuť.
V první řadě Thelma zaujme přesvědčivým
a přirozeným výkonem představitelky hlavní role, norské herečky Eili Harboe, která
zvládá svou složitou úlohu zmatené, nejisté a světem neprotřelé křehotinky
perfektně, včetně drobných nuancí v mimice a gestech. Dále je poměrně pozoruhodný
samotný příběh a jeho místy překvapivý vývoj, včetně několika nečekaných
zvratů. Na druhou stranu, když už přijdete na to, jak se věci mají a co mají
znamenat ty hrdinčiny záchvaty, tak se i ty nejšílenější zvraty stanou
relativně předvídatelnými. Jinými slovy – od jistého momentu vám dojde, že se
ve filmu může stát prakticky cokoli, a budou vás napadat mnohem zběsilejší věci,
než ke kterým ve filmu nakonec dojde.
Joachim Trier režíruje film (podle vlastního scénáře) sebejistě a pevnou
rukou, přesto se mu nedaří vtáhnout diváka do příběhu zcela dokonale. Místy má Thelma i přes výbornou gradaci problémy
s rytmem vyprávění, některé pomalejší pasáže trochu unavují a v závěru,
otevřeném interpretacím, dojde sice k jistému završení, avšak ne všechno
do sebe zapadne tak bezešvě a smysluplně, jak by bylo záhodno. Po vizuální
stránce je film velmi nevýrazný, tedy až na samotnou práci kamery a pár zajímavějších
scén, jež mají poměrně znepokojující nádech.
Intimní motiv „zakázané“ lásky, hrdinčino postupné vklouzávání do
vysokoškolského života na koleji, spojené s ochutnáváním ledajakých hříchů, retrospektivní
scény z hrdinčina dětství – s tím vším pracuje Trier výborně, až na
jednu věc, a tou je ona náboženská rovina, která mohla být podchycena ve větší
šíři, což by filmu zejména v poslední etapě příběhu dopomohlo k o dost
znatelnější katarzi. Motiv dívky, jejíž konání i myšlenky jsou silně ovlivněné
a zároveň „oplocené“ její vírou do té míry, že to má pro ni a její okolí
zničující účinky, byl podstatně lépe zpracován třeba v Křížové cestě.
Zároveň je ale potřeba říct, že v porovnání se zmíněnými a tematicky
podobnými snímky Raw a Neon Demon vychází Thelma jako jasný vítěz, a to s pořádně velkým náskokem, navíc
je z nich všech nejméně prvoplánově šokující, nejčitelnější a divácky
nejstravitelnější. To ale neznamená, že je pro každého – naopak je potřeba
počítat s jistou dávkou netriviální symboliky, ponurosti a nutnosti umět
číst informace z kontextu. Nejvíc působivá a zdrcující je z celé Thelmy
vlastně hned její první scéna. Akorát musíte vidět i zbytek filmu, aby vám došel
její plný význam.
Žádné komentáře:
Okomentovat