Mezinárodní filmový festival Sitges 2023 – benátský vítěz Chudáčci, Mijazaki a další první dojmy

Chudáčci (Poor Things) – Zatím nejextravagantnější film původem řeckého režiséra Yorgose Lanthimose (Humr, Favoritka), a to už je dost co říct. Jeden z nejosobitějších filmařů současnosti se pořádně utrhl ze řetězu, a navíc měl na realizaci svých originálních ujetých vizí hodně peněz. Výsledkem je komplexní, nehorázně zábavný a významy přetékající komediální bizár s frankensteinovskými motivy o emancipační cestě jedné ženy za poznáním světa i sebe sama. Ženy s dospělým tělem a mozkem vlastního nenarozeného dítěte, kterou skrze vyprávění řazené do kapitol sledujeme na cestě po Evropě, jak porušuje všechny myslitelné společenské konvence, postupně podráží patriarchátu nohy a ve finále mu bodá kudlu do zad a prochází si kompletním zrychleným vývojem od zvídavého batolete přes naivní dospívající dívku až po výmluvnou intelektuálku s jasným názorem na stav věcí. Inteligentní dialogy, promyšlený koncept, aktuální téma, vizuálně opojné obrazy, strhující herecké výkony, ďábelsky morbidní nápady, spousta nahoty, umělecký film jak víno, oscarové nominace jsou nevyhnutelné. (90 %)

Chlapec a volavka (The Boy and the Heron) – Japonský animovaný film o chlapci, jehož matka je zabita během bombových útoků v Tokiu, a on se následně stěhuje se svým otcem na venkov, kde má žít u matčiny sestry. Už o filmu Zvedá se vítr se tvrdilo, že to nejspíš bude poslední snímek Hajao Mijazakiho (Můj soused Totoro, Princezna Mononoke), a nestalo se tak. Ani Chlapec a volavka nemusí být závěrečnou tečkou, přesto je z něj trochu cítit autorská rekapitulace, ohlížení se za vlastním dílem a v závěru i příběhem zpřítomněné předávání žezla mladší generaci. Mistr animace a filmového vyprávění každopádně nijak nepolevil v množství nápadů, pestrosti svých vizí a hloubce předkládaných myšlenek, jeho film vypadá nádherně a přetéká magickými, pohádkovými a snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, jakmile se ale titulní volavka zazubí, začne promlouvat lidským hlasem a hlavní hrdina (bohužel nepříliš zajímavý) se propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat se ztrátou matky a s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku, tak se Mijazakiho představivost a hravost roztočí na plné obrátky. Snaha stihnout toho říct na poli dvou hodin co nejvíc vede k tomu, že místy je film hodně nahuštěný a nenechá některé scény pořádně doznít. Mijazaki se přitom vrací ke svým osvědčeným příběhovým schématům (nejznatelněji čerpá z vlastní Cesty do fantazie) a častým trademarkům. Film je skoro až katalogem toho, co vše si lze spojit s Mijazakiho filmy, přesto na úroveň jeho nejlepších snímků nedosahuje. (80 %)

Robot Dreams – Nula slov, a přitom tolik emocí. Animovaný španělský film začíná vyprávěním o přátelství psa a robota v New Yorku 80. let, oba hrdinové jsou ale od sebe záhy odděleni (vinou zanedbání povinností spotřebitele a podcenění efektu koroze) a snímek vypráví jejich příběhy odděleně, od začátku do konce bez dialogů. Oba ale přitom mají stále sny o tom druhém, odtud název snímku. Po počátečním veselí se děj vyvíjí poměrně smutně, takže převládajícím pocitem z filmu je spíše melancholie, která je zas až v závěru vykoupena, ačkoli o pohádkový šťastný konec se tak úplně nejedná. Animace působí jednoduše, leč skrývá velké množství roztomilých a vtipných detailů a velmi výmluvně pracuje s výrazy ve tvářích postav a s řečí těla. Film ocení i dospělí (možná dokonce více než děti), vybaveni životními zkušenostmi a vědomi si toho, že opravdové přátelství vyžaduje společné úsilí a je i závazkem ke vzájemné péči. Hlubší a pocitově komplexnější animák, než by se na pohled mohlo zdát. (70 %)

Hood Witch – Moderní hon na čarodějnici zasazený do prostředí velkoměsta, jehož hlavní protagonistkou je orientální léčitelka, ve skutečnosti šarlatánka parazitující na útrapách důvěřivců, jenž se stane obětí davové hysterie vzniklé z předsudků a pomluv, které pro ni mají zničující důsledky. Realistický íránsko-francouzský dramatický thriller o zhoubných dopadech činů vycházejících z náboženského přesvědčení, v němž se z boje o přežití stane boj o záchranu syna. Filmu se daří vyvolat soucit s hrdinkou, přestože ji v počátku nevykresluje v nijak pozitivním světle, a navíc disponuje dobře napsanými postavami, silnými situacemi, spoustou exotických zvířátek i jednou scénou, která vám svou nepříjemností zkroutí prsty na nohou. (70 %)

You’ll Never Fin Me – Komorní australský thriller, v němž uprostřed bouřky zaklepe na dveře majitele karavanu zmoklá slečna, která hledá úkryt před deštěm. Návštěva se však protáhne a ani jeden z protagonistů si nemůže být jist tím, co čekat od toho druhého. Až do poslední čtvrtiny jde o docela poutavou a chytře režírovanou minimalistickou psychologickou studii dvou postav, které osud svedl do jedné izolované lokace, a mezi nimiž je po dlouhou dobu umně budováno nervózní napětí. Pomáhá i solidní práce s tmou a střihem a zvuky okolní bouřky. Zkazí to až vypravěčsky zmatené rozuzlení, které se snaží na poslední chvíli splést dohromady všechny načaté motivy, překvapovat novými zvraty a případně i trochu šokovat, leč činí tak příliš zbrkle a chaoticky. (60 %)

Raging Grace – Britské drama s hororovými prvky o filipínské uklízečce a matce samoživitelce, které se podaří získat práci a bydlení v honosné britské domácnosti, jenž nicméně při bližším ohledání skrývá mnoho tajemství. Snímek je osobitou a stylisticky výraznou sociální kritikou zahrnující motiv imigrantů snažících se začlenit do společnosti i problematiku témat souvisejících s post-kolonialismem. Najdete tu filmařské postupy typické pro horory o strašidelných domech, ty jsou však používány coby prostředky ke zdůraznění těch skutečných hrůz, jimiž jsou zkušenosti přistěhovalců, kteří se běžně setkávají s předsudky, generalizací a povýšeností. Film vzniklý z hněvu vůči chování společnosti k menšinám, jehož debutující režisér s filipínskými kořeny v něm navzdory několika zaškobrtnutím ve vyprávění jasně a úderně formuluje své teze, hlásí se ke kultuře svých předků a vypráví o životních podmínkách mnoha lidí skrze postavy matky a dcery, které vede k autentickým hereckým výkonům. (70 %)

Concrete Utopia – Jihokorejský kandidát vyslaný do boje o Oscara spadá do žánru katastrofického thrilleru, nicméně čekat standardní žánrovou podívanou by byla chyba. Dvacet vteřin digitální destrukce a několik záběrů na sutiny budov tu slouží jen jako vějička pro vyprávění alegorie o rozpadu společnosti a morálky v reakci na nenadálou krizi, při níž se lidé začnou odkopávat jako sobci, pokrytci a bezcitná monstra. Aby ale ta alegorie mohla jakžtakž fungovat, tak scénář ohýbá přes koleno všechno ostatní. Absurdní je už myšlenka, že po strašlivém zemětřesení, které srovná se zemí celý Soul, zůstane jeden jediný panelák zcela netknut. Nijak se neřeší miliony mrtvých, nikdo neřeší ztrátu příbuzných či přátel, nijak se neřeší situace ve zbytku Koreji (natož ve zbytku světa). Příběh se izolovaně soustředí pouze na dění v domě, kde okamžitě dojde k vytvoření třídního systému, kdy jsou přeživší rozděleni na vlastníky bytů a na ty, kteří o své bydlení přišli, a jsou tím pádem verbeží odsouzenou v krutých mrazech k umrznutí v rozpadlých ulicích. Do příběhu jsou pak násilně naroubovány všechny možné neduhy společenské nerovnosti jdoucí ruku v ruce s kritikou kapitalismu (mezi rezidenty je kupříkladu zvolen velitel, což okamžitě po pár vteřinách vede k vytvoření korupčního úplatkářského prostředí). Naprostou kuriozitou je pasáž, v níž vlastníci bytů nelítostně vyženou z domu všechny ostatní, čímž je de facto pošlou na smrt, a pak uspořádají sami pro sebe venkovní slavnost s karaoke a s hostinou ze zásob, které vyrabovali z pozůstatků nedalekého obchodu, jehož majitele zabili. Sympatizovat tu lze jen s jednou ženou, která jako jediná z rezidentů uvažuje eticky, a tak je dobře, že film velkou část příběhu i s většinou podzápletek pojímá z jejího pohledu. Jinak je to ale manipulativní konstrukt jak hrom. (40 %)

The Theory of Everything – Snímek natočený v koprodukci Německa, Rakouska a Švýcarska se odehrává v roce 1962 a jeho hrdinou je mladý nadějný teoretický fyzik, jenž přijíždí do Alp na fyzikální sněm se svou odvážnou diplomovou prací o existenci paralelních světů. Hlavní host sněmu se však nedostaví, a navíc se v okolí začnou dít divné věci. Snímek působí jako nějaký film-noir, který natočil v 60. letech Orson Welles podle scénáře Fritze Langa, jenž si pohrál s námětem tajuplné vraždy na výročním kongresu teoretických fyziků a převedl jej do podoby mysteriózního detektivního metafyzického sci-fi thrilleru zasazeného do švýcarských Alp. Tématem snímku je mimo jiné mnohovesmír, ale zatímco jiným filmařům často slouží k budování překotných příběhů nabitých zběsilými nápady, tak zde je naopak součástí rozvolněného eliptického vyprávění určeného pro náročnější publikum. O mnohovesmír se jedná i po vizuální a stylistické stránce, neb díky práci s kamerou a se světlem a stíny se tu potkávají všelijaké podoby černobílého filmu z různých desetiletí. Zajímavě napsané postavy ale společně interagují v čím dál méně koherentním příběhu, jenž je zejména v poslední čtvrtině už vyloženě cíleně nepřehledný. Vcelku je to interpretačně podnětné, ale zároveň to naráží na limity toho, kdy je ještě divák ochoten pouštět se do domýšlení souvislostí a smyslu v propletení jednotlivých linií. (60 %)

In Flames – Boj muslimské ženy proti patriarchálním zákonům a hrabivému švagrovi, který by ji mohl po smrti jejího otce a manžela připravit o byt, je shodou okolností námětem taktéž letošního jordánského koprodukčního dramatu Jen ať je to chlapec, jenž totéž téma zpracoval lépe. Zde je pro změnu hlavní hrdinkou dcera dotyčné ženy, dospívající aspirantka na studium medicíny, kterou sžírají pocity viny za podíl na úmrtí jejího přítele. Díky tomu mohou sociální drama vyprávějící o sdílených útrapách matky a dcery netradičně obohacovat i hororové vize, které se oběma hrdinkám zjevují. Ty ale nakonec nikam moc nevedou, nemají ani patřičný strašidelný či děsivý efekt a ve výsledku působí spíš nadbytečně. Stejně tak filmu nepomáhá ani zvláštní chování postav či podivné finále s nesmyslným vyústěním a absentující pointou. (40 %)

The Sacrifice Game – Americký horor o satanistických vrazích, kteří se vetřou během Vánoc do dívčí internátní školy, ale plány na vyvolání démona jim zkomplikují dvě dívky, které neodjely na svátky ke svým rodinám. Výsledkem je však hodina a půl toporných hereckých výkonů ve filmu, kde žádná postava pořádně neví, co dělá, a ze všech nejmíň to ví režisérka, která pojímá potenciálně zajímavou historku strašlivě fádně a nenápaditě. Atmosféra, napětí i dobová stylizace 70. let jsou nulové a sporadické pokusy o humor vyznívají křečovitě. Slabota. (30 %)