Pokračování komiksového filmu Aquaman (2018) navazuje ve vyprávění o
osudech krále podmořských národů tam, kde předchozí film skončil, takže není na
škodu si jeho děj před návštěvou kina připomenout, abyste se neztráceli v postavách
a vztazích mezi nimi. Již tenkrát totiž stál proti Aquamanovi jako jeden z jeho
protivníků super-padouch Black Manta (v obleku s obří helmou připomínající
hlavu kudlanky), jenž se touží vládcovi Atlantidy pomstít a nyní se vrací ještě
silnější než dříve. Jeho mysl totiž částečně ovládá temná relikvie v podobě
černého trojzubce, který zintenzivňuje jeho schopnosti. Svým konáním ohrožuje
budoucnost světa, takže je nutné mu zatnout tipec. Aquaman (Jason Momoa), jenž
se tou dobou stará se svou ženou Merou (Amber Heard) o malého synka, se kvůli
tomu musí spojit se svým mladším bratrem a bývalým králem Ormem (Patrick
Wilson) a dostat jej tudíž z vězení, do nějž jej před časem sám poslal.
Zdroj fotek: Vertical Entertainment
Aquaman a ztracené království je finální tečka za propojeným komiksovým DC universem, po níž bude mít studio Warner Bros. od komiksových filmů přibližně na rok a půl pauzu, na což pak naváže pokusem o kompletní restart celé superhrdinské franšízy. Uvedení této tečky se nicméně neobešlo bez četných komplikací, jelikož vznik filmu doprovázely různé zvěsti o náročném přestříhávání natočeného materiálu, scenáristických úpravách a dodatečných dotáčkách. K tomu je třeba říct, že na finálním sestřihu filmu jsou ty švy sice místy znát, takže návaznost scén je občas trošku překotná a vyprávění je chvílemi poněkud zmatenější (kvůli výraznému upozadění Amber Heard působí Aquaman na začátku filmu jako single otec samoživitel), leč celkově snímek působí jako celistvé dílo. Rozhodně se nejedná o nějaké vyloženě chatrně poslepované nekoherentní torzo, jehož průběh by vůbec nedával smysl.
Na druhou stranu, příběh filmu je velice schematický, předvídatelný a splácaný z různých inspiračních zdrojů, poměrně snadno rozpoznatelných. Splétá se tu dohromady velkolepé a vizuálně extravagantní akční fantasy s bohatou mytologií podvodních světů, praštěná dobrodružná buddy komedie o dvou bratrech, kteří si k sobě nacházejí cestu, vážně pojatý thriller o pomstě doplněný o ekologickou rovinu reflektující klimatickou změnu a extrémní výkyvy počasí, ale i rodinná komedie na téma svalovec versus mimino (scény, v nichž Jason Momoa zápolí s kojencem, bolestivě připomenou leckteré příšerné rodinné filmy z minulých dekád, v nichž se o malé děti staraly akční hvězdy 80. let).
Postavy se pohybují v převážně digitálních prostředích, která zápolí s počítačovou umělostí, extrémní přeplácaností, chaotičností a estetickou ošklivostí. Digitální triky mají proměnlivou úroveň, rozhodně ale vypadají lépe než v posledních filmech od Marvelu. Řada monster se svým vzhledem blíží k potvorám z děl H.P. Lovecrafta, jiní tvorové zas připomenou Jar Jara Binkse nebo Jabbu Hutta ze Star Wars. Vizuálně film evokuje všechno možné, v dialozích dokonce dojde i na přímý odkaz na Harryho Pottera. Film opět režíroval James Wan, známý tvůrce a producent populárních hororových filmových sérií, ale také režisér Rychle a zběsile 7. Jeho hororové kořeny vyplují na povrch při střetech postav s podvodními monstry či s přerostlým hmyzem nebo při realizaci vizí z titulního prokletého ztraceného království, které vypadají jako z něčí temné noční můry. Napětí nicméně snímku celkově schází, jelikož film místo toho raději spoléhá na stylizovanou komiksovou nadsázku a komediálnější ladění.
Humor je však ve filmu i tak dosti slabý, neb se opírá zejména o chvástavé a buranské chování hlavního hrdiny, o gagy zahrnující vylučování (třikrát použitý vtip založený na tom, že se Aquamanovi někdo vymočí do obličeje) a také o relativně přihlouplé průpovídky leckterých vedlejších postav. I řada dalších aspektů ve filmu působí přihlouple – a teď se nebavíme o tom, že hybnost objektů pod vodní hladinou odporuje fyzice nebo že velryby ve snímku způsobují pomocí echolokace výbuchy ponorek. Jde spíš o monotónní strukturu vyprávění, kdy skoro každá akční scéna zahrnuje prvek Deus ex machina v podobě náhle se zjevivší postavy, která někoho zachrání v poslední sekundě, a také o scenáristické berličky projevující se v mnohdy zvláštním chování postav.
Pozoruhodná je v tomto ohledu např. vedlejší postava váhavého vědce, jenž pracuje pro hlavního záporáka v jeho tajné spalovně na magickou energetickou surovinu (s níž ohřívá planetu, fuj fuj), ale reálně mu již není příliš k užitku – pouze mu nabourává plány, narušuje soukromí a projevuje zaječí úmysly. Jindy nelítostný Black Manta si jej přesto kdovíproč vydržuje, místo toho, aby se ho zbavil (což by bylo jedině logické). Takže pochopitelně nechtěně dopomůže tomu, že Aquaman získá v protivníkových řadách cenného spojence…
Výhodou filmu je každopádně jeho neutuchající tempo, jenž prakticky
nepřipouští žádné prostoje. Pořád se něco děje, hrdinové se přesouvají z prostředí
do prostředí, interagují spolu mezi sebou i s nejrůznějšími dalšími tvory,
přecházejí z akce do akce. Divák je od začátku do konce zahlcován nejrůznějšími
podněty, aby neměl příliš času nad filmem moc přemýšlet, což je rozhodně ku
prospěchu věci. Těch nedostatků je ale i tak hodně a režisér James Wan
neprojevuje tolik kreativity a nápaditosti jako v předchozím případě. Aquaman
a ztracené království i kvůli tomu působí už jen jako odvar z prvního Aquamana,
jenž plní úlohu pouťové atrakce, která se sice snaží hodně blikat a hlasitě
vyhrávat, ale zas tak moc zábavná vlastně není a zanedlouho už nejspíš
zapomenete, že jste na ní byli.
Žádné komentáře:
Okomentovat