Top 12 filmů z filmového festivalu Sitges 2025

Mezinárodní filmový festival Sitges je každoročně pořádán v první polovině října ve stejnojmenném katalánském přímořském městečku, jenž se nalézá zhruba 30 kilometrů jižně od Barcelony. Jde o jeden z největších festivalů žánrových filmů na světě, přičemž nejhojněji tu bývají zastoupeny snímky s hororovými prvky, avšak velká část programu sestává i z dramat, thrillerů, sci-fi, fantasy, akčních filmů, animovaných filmů či komedií. Letošní ročník proběhl od 9. do 19. října a promítalo se tu přes 250 celovečerních filmů. Hosty festivalu byli tentokrát mimo jiné herci Benedict Cumberbatch, William Fichtner nebo Hugo Stiglitz, herečky Carmen Maura, Barbara Crampton a Nancy Loomis a také režiséři Luc Besson, Joe Dante, Terry Gilliam, Lloyd Kaufman či Ben Wheatley. Během deseti dnů strávených na festivalu se mi podařilo vidět 47 celovečerních snímků. V následujícím textu uvádím tucet filmů, které se mi z nich líbily nejvíce.

Nejlepší filmy ze Sitges 2025

1) The Furious (Hong Kong, režie Kenji Tanigaki) – Akční nářez, v němž dva muže svede dohromady boj proti nelítostným obchodníkům s dětmi. Zápletka je průzračná a zapojování malých dětí do akčních scén vyznívá chvílemi dost bizarně a naivně, ale koho to zajímá, když ten film je především neutuchající přehlídka over-the-top bojových sekvencí, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních letech k vidění v martial arts žánru. Práce s pohybovými choreografiemi, v nichž se krvavě mrzačí lidská těla a kreativně využívají nejrůznější lokace a rekvizity, je mistrovsky precizní, vrcholně nápaditá, skvěle nasnímaná a geniálně vypiplaná. Okamžiky nadšeného jásotu pravidelně střídá bolestný sykot a naopak. Zábavný, ale i okázale krutý akční bojový film pro otrlé, zaručující intenzivní fyzický zážitek.

2) Sisu: Odplata (Finsko, režie Jalmari Helander) – Divoká a dějově přímočará zběsilost o cestě z bodu A do bodu B, v níž jsou hlavní atrakcí zaprvé vynalézavé akční scény zahrnující brutální, krvavé a efektní likvidování nepřátel a zadruhé nezničitelný hlavní hrdina, jenž si bezeslovně klestí cestu přes řádově vyšší přesilu k sovětsko-finské hranici bez ohledu na to, kolik krve z něj teče. Ten typ filmu, kde Sověti obětují spoustu vojáků a munice a řadu dopravních prostředků včetně tří letadel a vlaku, aby zastavili jednoho důchodce vezoucího v náklaďáku dřevěné trámy. Mimořádně zábavný šťavnatý masakr.

3) Obsession (USA, režie Curry Barker) – Výživně černohumorný horor vystavěný na jednoduché premise, v níž je mladý hlavní hrdina zakoukán do své kamarádky, leč ostýchá se jí vyznat svou lásku – a když pak ona jeho city znenadání opětuje, stane se z toho noční můra. Úderná a silně znepokojivá metafora toxických vztahů, která posouvá nezdravou obsesivní fixaci na partnera za hranice psychopatického šílenství a nadpřirozené hrůzy, v níž kterákoli všední situace může zničehonic zaskočit náhlou erupcí brutality, absurdní komičnosti či hororového teroru. Precizně režírovaná a procítěně zahraná autorská vize, jejíž mladý talentovaný režisér a scenárista umí dodat za relativně málo peněz opravdu hodně muziky.

4) Gaua (Španělsko, režie Paul Urkijo Alijo) – Příběhově vynalézavý a vizuálně spektakulární pohanský horor splétající vícero povídek zasazených do jedné malé vesničky v 17. století. Každá povídka se zaměřuje na jinou významnou postavu (nešťastně provdaná manželka, žena posedlá démonem, kněz se zálibou v lovu...) a postupně odkrývá víc a víc informací nejen o nich, ale i o dalších obyvatelích a překvapivé podstatě celého vesnického společenství. Důsledná kritika církve a jejích tmářských praktik, která jde ruku v ruce s progresivním pozitivním přístupem k LGB tematice. Svěží žánrový počin s nápaditou folklorní mytologií.

5) The Plague (USA, režie Charlie Polinger) – Sebejistě a velmi přesně režírované psychologické drama o skupině dvanáctiletých hochů, kteří se během léta účastní intenzivního kurzu vodního póla. Problémy s akné a vyrážkou u jednoho z plavců vedou k vytvoření legendy o morové nákaze, která se stane symbolem vyloučenosti a odlišnosti a také zdrojem šikany, strachu, trapnosti a paranoie. Metafora na vnitřní komplexy a nízké sebevědomí během pubertálního dospívání, která i díky skvěle obsazeným dětským hercům perfektně rozkrývá proměny dynamiky uvnitř klučičí party. Pomalu prohořívající drama s řadou působivých sekvencí.

6) Bugonia (USA, režie Yorgos Lanthimos) – Americká předělávka jihokorejského snímku Save the Green Planet! (2003) o radikalizaci konspiračních teoretiků, jejich marném pokusu zachránit lidstvo zodpovědné za ničení planety a o kritice korporátního chování vůči zaměstnancům. Snímek jde na rozdíl od asijského originálu podstatně krotší a uhlazenější cestou, kdy původní vyšinutý žánrový mišmaš byl oholen na to nejpodstatnější a přetvořen v jeho divácky vstřícnější verzi, od níž odpadla asi polovina postav a polovina vedlejších zápletek. Tam, kde Bugonia výrazně ubrala na brutální násilnosti a krutosti, tam naopak přidala na propracovanosti dialogových výměn mezi dvěma pomatenci a vysoce postavenou manažerkou, kterou oba unesli v přesvědčení, že jde o mimozemšťanku. Neustálá hra s divákovými pochybnostmi a s nejistotou ohledně finálního vyústění každopádně funguje i tentokrát a herecké výkony jsou prvotřídní.

7) Dracula: Příběh lásky (Francie, režie Luc Besson) – Klasický příběh hraběte Drákuly pojatý jako tragická historická fantasy romance. Osobitá (a patrně hodně nákladná) autorská vize, která je v každém případě zajímavá a zábavná, byť leckteré její aspekty jsou značně diskutabilní. Vizuál je nádherný a mimo to film obsahuje mnoho dalších dobrých elementů (herecké výkony, celková výprava a kostýmy, esteticky vyšperkované záběry, mimořádně působivý úvod, hudba, dialogy...) i mnoho bizarních tvůrčích rozhodnutí vyznívajících jako filmařské excesy. Výsledek je však od začátku do konce poutavý, svým netradičním uchopením jedinečný a především skvěle vyprávěný.

8) Soy Frankelda (Mexiko, režie Arturo Ambriz a Roy Ambriz) – První mexický loutkový stop-motion film je vizuálně fascinující muzikálovou epopejí o harmonickém vztahu reality a fikce, o mocném vlivu představivosti, o nacházení vlastní sebedůvěry, o slábnoucí síle klasických hororů a o nenápadné kráse nočních můr. Nádherná kreativní rukodělná animace a nápadité výtvarné zpracování zanechají v paměti výraznou stopu, stejně jako pozvolna odkrývaná komplexní mytologie i příběh oslavující ženské autorky a spisovatelky i jejich schopnost budovat fantastické imaginativní světy. Děj má parametry klasické pohádky o boji dobra a zla, v níž nesmějí chybět láska a morální poučení. Vyprávění by mohlo být trochu uhlazenější a závěru by slušelo promyšlenější vyústění, v němž by do sebe jednotlivé elementy lépe zapadly, nicméně postavy, emoce, mexicky specifické prvky i dějové zvraty ve filmu fungují skvěle.

9) Dracula (Rumunsko, režie Radu Jude) – Provokativní a hravá postmoderní sbírka povídek, které velmi svérázně interpretují, rekonstruují i dekonstruují mýtus o Drákulovi v nejrůznějších podobách a silně přitom útočí na tradiční vypravěčské konvence. Celé je to rámované společným brainstormingem mladého režiséra a programem s umělou inteligencí, jejichž cílem je nadhazovat různé náměty a žánry a pak hodnotit, co z toho vyleze, a příběhem amatérských divadelníků, kteří v rumunských restauracích předvádějí pro turisty upírské představení. Hrabě Vlad je zde představen ve všech myslitelných polohách, přičemž snímek výrazně experimentuje s AI animací, bezostyšně směšuje citáty filosofů s lidovým humorem a zároveň se vyjadřuje k aktuálním společenským tématům. Film balancující na hraně mezi uměním a ironickým brakem.

10) The Holy Boy (Itálie, režie Paolo Strippoli) – Italský magický realismus, jenž se přirozeně vyvine v nadpřirozený horor. Depresí ze smrti náctiletého syna sužovaný učitel přijíždí na záskok do horského městečka, které si před časem prošlo kolektivním traumatem vinou vlakového neštěstí. Přesto se všichni tamní obyvatelé jeví veselí a pozitivní – žije zde totiž zvláštní mocí nadaný chlapec, který z nich dokáže všechny chmury a smutek sejmout, a jehož mnozí uctívají coby novodobého světce. Svým způsobem jde o umělecké psychologické drama o důležitosti truchlení jakožto prostředku ke zpracování tíživých emocí, smutku a vnitřní bolesti, na němž se ovšem výrazně projevuje režisérův zápal pro hororový žánr.

11) Troma dobývá Cannes (USA, režie Lily Hayes Kaufman) – Dokument mapující rozpustilé propagační aktivity představitelů a zástupců studia Troma (nejstaršího nezávislého amerického filmového studia vůbec) na festivalu v Cannes, kde se snaží dělat reklamu svým filmům v konkurenci mainstreamových společností, přičemž jim do toho policejní strážci veřejného pořádku a festivaloví pracovníci házejí vidle. Informacemi nabitý a díky zběsilému tempu a stálému rytmu i dosti zábavný portrét jedné rodiny a jejích blízkých spolupracovníků, kteří žijí pro své milované studio a pro nezávislé filmy tělem i duší.

12) Arco (Francie, režie Ugo Bienvenu) – Rodinný animovaný film, v němž se zkříží cesty jedenáctileté dívky a stejně starého chlapce z budoucnosti, jemuž je potřeba pomoct vrátit se zpět domů. Většina filmu se odehrává v roce 2075 a staví na pozoruhodných nápadech, nicméně celková vize futuristického světa je v něm pouze povrchně načrtnuta. Dochází k paradoxům, kdy spousta profesí je nahrazena roboty (včetně učitelů ve škole), leč přesto někteří lidé dokáží být pracovně zaneprázdnění natolik, že téměř nejsou doma, a i o jejich děti se musejí starat roboti. Funkční je každopádně jak emotivní, tak dramatická i komediální rovina filmu a příjemným bonusem je i optimistické vyznění ohledně naděje lidstva na světlou budoucnost.