Šviháci – Recenze – 20%

Hlavním hrdinou česko-slovenské komedie Šviháci je padesátiletý muzikant Dan (Martin Pechlát), jenž žije s rodinou v Praze, leč se svojí tříčlennou kapelou zvanou Šviháci má stálé angažmá v lázeňském hotelu na Slovensku. Na střídačku tak tráví vždy čtvrt roku doma s manželkou Evou (Jitka Schneiderová) a dospělou dcerou a pak na další tři měsíce odjíždí na Slovensko, bydlí tam se svými kolegy (Tomáš Jeřábek a Daniel Fischer) v dotyčném hotelu a hraje pro lázeňské hosty. Jeho rodina ovšem netuší, že má na Slovensku také sedmiletého nemanželského syna Lea, jehož matka Lucie (Zuzana Kubovčíková-Šebová) pracuje v tomtéž hotelu. Dan s nimi udržuje kontakt a během své každé pracovní štace je ve volných chvílích pravidelně navštěvuje. Zápletka se dále rozvíjí tím, že Lucie má odjet se svým novým snoubencem na prodloužený víkend do Benátek a Lea přenechá na hotelu Danovi, aby se o něj mezitím postaral – její pobyt v Itálii se však nečekaně protáhne.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Snímek Šviháci natočil podle vlastního scénáře převážně televizní režisér Braňo Mišík, jenž měl v roce 2023 v českých kinech již komedii Nikdy neříkej nikdy, za níž tehdy stálo stejné producentské trio jako za Šviháky. Šviháci jsou převážně komedií o rodičovských trampotách Dana, jenž se musí se svými muzikantskými kumpány postarat o Lea, který v hotelu provádí různá alotria – přičemž jako diváci v podstatě jen čekáte, kdy na Dana celá záležitost s utajovaným levobočkem praskne. Jakmile se Danova manželka o Leově totožnosti dozví (k čemuž dojde nanejvýš půl hodiny před koncem), tak se snímek přemění v tonálně vážné vztahové melodrama, které však v závěru vyměkne a skončí opět komediálně. Výsledkem je morálně pochybný manželský kýč normalizující stereotypní mustr, jenž je morem mnoha českých komedií, v nichž se muži mohou dopustit prakticky čehokoli a jejich partnerky jsou předurčeny jim to prominout, smířit se s tím a přizpůsobit se.

V případě Šviháků dochází k extrému, kdy hlavní hrdina řadu let tají před vlastní manželkou existenci syna, kterého v okamžiku neopatrné nevěry zplodil s jinou ženou, a stejně tak skrývá i způsob trávení volného času na pracovních pobytech, přičemž žije v permanentní přetvářce. Když se to provalí, tak mu stačí vytrvale posílat manželce květiny a vše se urovná. Rozčilení po právu zhrzené a zklamané Evy je přitom vehementně zlehčováno vedlejšími postavami od její vlastní dcery po osamělou sousedku (Regina Rázlová), které na ni v podstatě vyděračsky naléhají, aby manželovi odpustila – přestože ten je zjevně odhodlán dělit svůj život mezi dvě rodiny i nadále. Je zcela absurdní, že se v celém filmu nevyskytuje kromě Danovy manželky kdokoli další, kdo by Danovo jednání vyhodnotil jako problematické, zraňující a zavrženíhodné (a patrně ani samotný Dan nevnímá své chování jako kdovíjak strašné). 

Nepřístojně pozitivní závěr filmu se pak pohybuje již v intencích brutálně zjednodušeného a křečovitě vyfantazírovaného vidění světa, v němž jeden nevinný úsměv odčiní každou křivdu a jedna lajdácky složená básnička vykoupí třeba i sedm let lží. Nejspíš by bylo i obecně pozoruhodné analyzovat, v jaké bizarní realitě se děj filmu odehrává. Jak je možné, že byl Dan schopen svého syna tajit celých sedm let, když je zjevně velmi špatný lhář, není schopen improvizovat, činí ta nejhorší možná rozhodnutí a v okamžicích stresu špatně hledá slova (avšak současně má básnické střevo)? Proč jsou jeho kolegové udiveni tím, že Dan po večerech kamsi odjíždí z hotelu pryč, když ke stejné situaci muselo docházet i mnohokrát předtím? Opravdu byla Lucie namísto jednoho víkendu v Itálii skoro tři měsíce, vzhledem k tomu, že se vrací až ke konci čtvrtletní švihácké štace (a celou dobu nebrala telefon)? 

Komediální rovina filmu spoléhá zejména na Leovy klukovské eskapády, kdy si třeba v hotelu objedná pět jídel naráz a Dan pak koulí očima nad předloženým účtem. Vrcholem humoru se zdá být scéna, v níž se Leo během koncertu Heleny Vondráčkové (která hraje ve filmu samu sebe) chopí druhého mikrofonu a dá celému publiku hlasitě najevo, že potřebuje na záchod. Dalším zdrojem humoru mají být patrně Danovy nedůvtipné vytáčky, kdy neobratně lže i ředitelce hotelu nebo žárlivé přítelkyni jednoho ze svých kolegů (Erika Stárková). Děj je krom toho nastavován nesouvisejícími pod-zápletkami točícími se okolo vedlejších postav, viz třeba románek Eviny kolegyně (Sabina Remundová) na tanečních kurzech, jenž ale nemá žádnou pointu a jen nadbytečně ředí hlavní příběh. 

Jinak se gagy ve filmu vyskytují s poměrně nízkou frekvencí a jejich úroveň je veskrze slabá, neb jsou provařené a zastaralé. Nehledě na zcela nevyužité konflikty postav, které by se klidně mohly točit ve víru potenciálně vtipně zamotaných nedorozumění, bláznivých záměn a jiných interakcí vycházejících z tradice komediálního žánru, leč neděje se tak. Nejblíže mají Šviháci k frašce, leč její žánrové aspekty kvůli naprosté absenci nadsázky a výraznější stylizace bohužel nenaplňují. Střet komediální zápletky s realisticky vážným vyústěním, kdy Dan svým jednáním opravdu své ženě ublíží a způsobí jí citový otřes, snímku podráží nohy. I kvůli tomu jsou Šviháci pouze podprůměrnou komedií, která se marně snaží ospravedlnit svého hlavního hrdinu i jeho odpudivé chování ničící jakoukoli partnerskou důvěru. 

Šviháci přitom nejsou po technické stránce natočení špatně a mnoho řemeslných aspektů by si pochvalu dokonce zasloužilo, ať už by se jednalo o filmovou hudbu nebo o kameru, vyzdvihující exteriéry lázeňského hotelu v líbivých panoramatických kompozicích. I herecké výkony především mužských protagonistů nejsou špatné, a to včetně dětského herce Emanuela Bugaly. Film však doplácí na opravdu strašlivý scénář, který je nejen líný, ale i morálně problematický. Závěrečná katarze v podobě (byť třeba symbolického nebo komediálně stylizovaného) potrestání hlavního viníka se v něm nedostavuje, protože svět okolo něj se mu přizpůsobí, jen aby on sám nemusel měnit své zvyklosti a omlouvat se za své prohřešky. Filmu by tak výrazně pomohlo více se ponořit do komediálního žánru a uzpůsobit tomu i své postavy a jejich jednání, takhle v něm totiž zábava ustupuje ve prospěch snahy působit zároveň i hřejivě, dojemně a jako ze života. S čímž se ovšem výsledný film katastrofálně míjí.