Hokum – Recenze – 80%

Irský horor s názvem Hokum (což je anglický výraz pro „pitomost“) je dílem režiséra a scenáristy Damiana McCarthyho, z jehož filmografie se do českých kin dostal již jeho předchozí hororový snímek Duše prokletých (2024). Jde o autorského filmaře, jenž dokáže velmi dobře pracovat s pozvolna budovanou hutnou atmosférou, vytvářet zajímavé postavy a skvěle vést herce, vyprávět třeba i okoukané příběhy neokoukaným způsobem, kombinovat hrůzu a děs s jemným černým cynickým humorem, a i z relativně nízkého rozpočtu vydolovat maximum. Film Hokum naplňuje všechny tyto aspekty, a kromě toho nabízí též prvky psychologického dramatu, kriminální detektivky a mysteriózního thrilleru, disponuje folklorními motivy, mystickou symbolikou a elementy z irské mytologie, a celkově jde o jeden z nejzdařilejších klasických hororů poslední doby. (Dalším takto výrazným a značně pozoruhodným nedávným příspěvkem do hororového žánru je film Posedlost, jenž doputuje do kin na konci května). 

Zdroj fotek: Continental Film

Hlavním hrdinou je americký spisovatel Ohm (Adam Scott), jenž přijíždí na irský venkov, aby tam rozprášil popel svých již dlouho zesnulých rodičů. Ubytuje se v odlehlém hotelu, v jehož mnoho let uzamčeném svatebním apartmánu je údajně zavřená čarodějnice (nebo tak to alespoň popisuje hotelový personál). Naznačovat z příběhu více by bylo na škodu, neb snímek se vyvíjí nepředvídatelnými cestičkami, obsahuje početné zvraty a dokáže překvapit v řadě specifických detailů.

Zajímavé je i to, že hlavní hrdina je ve filmu od začátku vylíčen jako arogantní a namyšlený hulvát, nicméně v průběhu děje si k němu divák stejně nějaké sympatie vytvoří, a to díky informacím z jeho minulosti, které se o něm postupně rozkrývají a současně odhalují trauma, jež do určité míry vysvětluje jeho sarkastický nihilismus i pochybný psychický stav. Ohm je zároveň zásadový skeptik, jehož nevíra v cokoli nadpřirozeného je však těžce zkoušena při událostech, jejichž svědkem se v průběhu filmu stane. Podobně zajímavé a netriviální jsou i mnohé vedlejší postavy, ať už jde o zaměstnance hotelu nebo opodál žijícího bezdomovce, jenž si ujíždí na domácí pálence a lysohlávkách. 

Působivá práce s prostředím, rekvizitami a designem interiérů, zaměřování pozornosti na konkrétní drobnosti, nejistota ohledně směřování příběhu, tušení čehosi zlého skrytého ve stínech i nejednoznačnost postav utváří atmosféru, která s přibývající stopáží těžkne a umožňuje vytěžit děs i z malých náznaků. Zejména ve druhé polovině se Hokum stává poměrně vydatnou hororovou podívanou, v níž prakticky absentují jakákoli hluchá místa. Vše navíc působí krásně propojeně a jednotlivé linie, motivy i záhady, z nichž je děj filmu upředen, do sebe na konci přirozeně zapadnou. Některé lokace by jistě mohly být ještě lépe a nápaditěji využity, ono strašení by mohlo být ještě o něco intenzivnější a lekačky vynalézavější, nicméně i takto je Hokum v kontextu současných hororů silně nadprůměrným příspěvkem. 

Od žánrové konkurence se Hokum vymyká zejména režií a scénářem, neb takto soustředěné vyprávění, které zároveň dává smysl a jeho postavy jsou poutavé, procházejí zřejmým vývojem a nechovají se vyloženě idiotsky, rozhodně není u dnešních (zejména amerických) hororů standardem. Irčan Damian McCarthy je ovšem důkazem, že i z mnohokrát viděných námětů a jejich kombinací se dá uplést něco nevídaného a inovativního, co dokáže z minimalismu učinit přednost a vytvořit si auru novodobé klasiky, která působí příjemně tradičně a starosvětsky.