Srnky – Recenze – 30%

Českou absurdní komedii Srnky natočil podle vlastního scénáře filmař Tomáš Svoboda (Hodinový manžel, Indián), jenž tak adaptoval svoji stejnojmennou divadelní hru, kterou zároveň sám režíroval na několika divadlech, kde budila převážně rozporuplné reakce. Do filmu Tomáš Svoboda obsadil členy divadelního uskupení Tři tygři, působícího v ostravském divadle Mír (kde se Srnky paradoxně nikdy nehrály), které tvoří herci Štěpán Kozub, Vladimír Polák, Robin Ferro a Albert Čuba (kteří spolu účinkovali jako jeden herecký soubor již v komedii Tři tygři ve filmu: JACKPOT z roku 2022).

Zdroj fotek: Falcon

O původní hře se nejčastěji psalo, že jde o oddechovou zábavu bez hlubší myšlenky, avšak zato s ujetými nápady, v níž se diváci mohou zasmát trampotám několika chudáků trpících bizarními postiženími. Ve filmu jde o tyto postavy: 

• Štěpán Kozub hraje ostravského hudebního dirigenta, jemuž zničí kariéru dopravní nehoda, po níž mu jsou transplantovány protézy očních víček. Ty totiž při mrkání hlasitě klapou, což při koncertování ruší hudebníky i publikum. 

• Vladimír Polák ztvárnil brněnského odborníka na houby, jenž byl v dětství ze dne na den postižen gigantismem a od té doby má hrůzu z vlastní výšky a pohybuje se výhradně v podřepu. 

• Robin Ferro se zhostil role zaměstnance finančního úřadu, který trpí záchvaty pláče a doma masturbuje při vzpomínkách na mladé daňové poplatnice, nad nimiž pravidelně slintá ve své kanceláři. Většinu filmu stráví na plátně nahý. 

• Albert Čuba si zahrál slavného filmového herce, který je zoofilem a snaží se ulovit si pro své vlastní potřeby srnku. 

Do kapitol řazený děj spočívá v tom, že první tři výše uvedení protagonisté se vlivem různých okolností sejdou v bytě jednoho z nich a postupně odvyprávějí své příběhy související s jejich unikátními zdravotními omezeními i s tím, jak se do dané lokace dostali (a tudíž většinu filmu tvoří vypravěčské flashbacky). Čtvrtý zmíněný protagonista se k tomu všemu následně nachomýtne, přičemž se hojně vyskytuje již v předchozím segmentu s úředníkem. Poté příběh končí ve chvíli, kdy první tři hrdiny filmu navštíví ve zmíněném bytě trojice kouzelných mluvících srnek (vytvořených digitálně) a splní každému z nich jedno přání. A vy pak odcházíte z kina a říkáte si, co jste to proboha zas viděli. 

Film Srnky se záměrně nedrží žádné vnitřní logiky. Je jedno, jestli dítě může nebo nemůže přes noc vyrůst do velikosti dospělého člověka. Neřeší se, jak se mohou tři různé postavy setkat v jednom stejném snu, který se v jednu chvíli zdá všem třem naráz. Neřeší se, jestli vedení finančního úřadu ví, že jejich zaměstnanec utekl za denního provozu ze své kanceláře zcela nahý. Neřeší se, proč se trojice srnek v závěru náhodně přeměňuje v trojici polonahých krásných žen a zase zpátky. Jde zkrátka o surrealisticko-dadaistickou vyprávěnku namátkou přepínající mezi magickým realismem, snovou nesmyslností a divokou stylizací. 

Postavy v nahodilých okamžicích prolamují čtvrtou stěnu a hovoří přímo do kamery, jindy je zas hlava Vladimíra Poláka počítačově nasazena na tělo dítěte. Problém je v tom, že takovýchto nápadů film neobsahuje zas tolik, aby tím dokázal upoutat po celou dobu, a především tyto nápady ulpívají pod nánosem hrubozrnné lidové komedie, jež se může s vaším smyslem pro humor snadno minout, pokud vám ke smíchu nestačí primitivní sexuální narážky a dělání legračních obličejů. V průběhu filmu mimochodem zazní definice humoru, a pokud je to definice platná, tak film Srnky po většinu svého trvání humor netvoří. 

Komediální kreace čtyř hlavních herců odpovídají tomu, že hrají postavy všelijak vyšinuté, podivínské či různými způsoby úchylné. To ještě neznamená, že jejich výkony jsou věrohodné – Štěpán Kozub nepůsobí přesvědčivě coby hudební dirigent, a Robin Ferro dokonce nepůsobí přesvědčivě ani jako úředník z finančáku. Herectví Vladimíra Poláka je soustředěno na pohyb v podřepu a je vlastně jedno, že jeho postava je expertem na houby, protože to není ve filmu nijak zužitkováno. Nejvěrohodnější projev nakonec předvádí Albert Čuba, jehož postava ovšem oproti ostatním není nijak výrazně stylizovaná. Svým způsobem ve filmu vyniká i Beáta Hrnčiříková, která je ve své vedlejší roli naivní a lehce prostoduché začínající herečky přirozeně extrovertní a energická. 

Jedna ze scén se odehrává v kině, kde vidíme ukázku z jakéhosi fiktivního romantického melodramatu (v hlavní roli s Albertem Čubou a s Vicou Kerekes v roli „Evicy Kerekekes“), které má být patrně záměrně mizerným a stupidním spotřebním škvárem (včetně kouzelně špatných hereckých výkonů), jímž by bylo záhodno opovrhovat – paradoxně ale tato pasáž vyznívá zdařileji a vtipněji než celý zbytek filmu Srnky. 

Srnky jsou pro režiséra a scenáristu Tomáše Svobodu dílem osobním a dělaným od srdíčka, na rozdíl od jeho mnohých předchozích počinů, které natáčel (jak sám tvrdí) ve většině případů v podstatě jen na zakázku. Při jeho sledování se však neustále dostavuje pocit, že režisérova autorská vize se u diváků setkává s částečnou nesrozumitelností a že leckteré pokusy o gag či legrační scénu často vyznívají trapně, trpí přílišným opakováním nebo se ztrácejí ve vlastní nejasnosti. První dvě kapitoly ze čtyř svým pojetím ještě dokáží zaujmout a místy i pobavit, ty zbylé dvě i samotný závěr jsou pak nicméně již na hranici zdlouhavého utrpení, v němž je vám stydno za to, co jsou někteří herci a herečky na plátně nuceni předvádět.