30. 6. 2015

Dáma ve zlatém (Woman in Gold) – Recenze – 50%

Drama britského režiséra Simona Curtise (Můj týden s Marilyn) vypráví příběh založený na skutečných událostech o stárnoucí Američance a Židovce Marii Altmannové (Helen Mirren), která za mlada emigrovala z Rakouska do USA v době, kdy byla Vídeň okupována nacisty. Po roce 2000 se na stará kolena soudila s rakouskou vládou o vlastnictví pěti obrazů Gustava Klimta, které v té době visely ve vídeňské galerii, ale Marie si na něj dělala nárok coby dědička. Zejména jí šlo o obraz Dáma ve zlatém, na němž byla namalována její teta. Dlouhý a táhnoucí se proces nakonec vyhrála, v čemž jí výrazně pomohl mladý právník Randol Schoenberg (Ryan Reynolds).
 
Zdroj fotek: forumfilm.sk

Snímek se skládá ze dvou navzájem se prolínajících časových rovin. Jedna se odehrává na přelomu milénia a Marie se v ní za Randolova doprovodu vydává z Los Angeles do Vídně a zpět (poprvé od války) a posléze se rozhodne hlásit se o svá práva u soudu. Druhá se vrací o pětašedesát let zpět a zabývá se strádáním Mariiny rodiny v nacistickém Rakousku (a vrcholí jejím útěkem ze země ve společnosti snoubence, čemuž předchází dlouhá napínavá honička s vojáky). Dobových scén je hodně a jsou zvládnuty velice zdatně, přestože film rozhodně nemá nijak okázale velkou výpravu a působí spíš nenápadným, komorním dojmem.

Režie je přinejmenším standardní, herecké výkony téměř všech zúčastněných jsou velmi dobré a z filmu je jasně cítit ambiciózní záměr tvůrců natočit něco, čím by vzdali hold Marii a jejímu tažení za spravedlností a zároveň se vyjádřili k utrpení židovské populace v Rakousku 30. let a k problematice restituce uměleckých děl. Přesto je však Dáma ve zlatém velmi divným filmem, navzdory na pohled silné story a řadě dojemných situací funguje překvapivě málo a je i uvnitř sebe sama podezřele nesoudržná a mnohdy nesmyslná. Většina jejích problémů přitom vyplývá ze scénáře (pravděpodobně) a z toho, jakým způsobem její tvůrci přistoupili k jejímu vyprávění, a jak tím dosáhli (ať už chtěně nebo nechtěně) v lepším případě zmatení diváka, v horším případě hrubé manipulace:

  • Marii Altmannové zcela evidentně ohromně fandili, stáli zcela na její straně a neubránili se nutkání neustále zesměšňovat, potažmo démonizovat její protistranu – němečtí vojáci jsou zlí až na hranici karikatury, ředitel vídeňské galerie je slizký a otylý…
  • Postavili polovinu filmu na zvěrstvech páchaných na Židech a snaží se tvrdit, že ten fakt, že Klimtovy obrazy byly Mariině rodině odcizeny nacisty, nějak souvisí s jejím soudním sporem o jejich vlastnictví, což ale není pravda! V galerii totiž skončily proto, že je Mariina teta té galerii údajně sama odkázala ve své závěti, a skončily by tam, i kdyby si je nacisti nevzali (a ve filmu je o tom několikrát zmínka). Kdykoli tudíž během soudních přelíčení někdo začne dávat do jednoho pytle Mariin případ s nacistickým terorem a vézt na toto téma slzopudné projevy, sveze se tím jejich pointa zcela mimo, protože s tím nemá nic společného.
  • Snaží se diváky ze všech sil přesvědčit, že Marie to nedělala kvůli penězům, ale výhradně z principu a kvůli tomu, že měla svou tetu strašně ráda a získáním jejího obrazu by dala alespoň symbolicky rodinu zpět dohromady a dosáhla tak zadostiučinění za její násilné zpřetrhání. Skutečnost je ovšem taková, že krátce po úspěšném soudu a převezení obrazu do Ameriky ho prodala newyorské galerii za 135 milionů dolarů! (Což je zmíněno před závěrečnými titulky).

Dáma ve zlatém (Woman in Gold) – Recenze

Je přitom zcela irelevantní, nakolik film odpovídá realitě, protože to těžko může mít vliv na jeho kvalitu, a úplně přesný by stejně nebyl nikdy (např. soudní přelíčení jsou ve filmu extrémně zjednodušena a řada z nich je vynechaná). Také je irelevantní, jaká byla ve skutečnosti Marie Altmannová a zda jí o ty peníze šlo či nešlo (pravdu se stejně možná nedozvíme nikdy). Každopádně je její postava napsaná dost zvláštně a i přes usilovnou snahu tvůrců vylíčit ji jako dobrotivou a morálně založenou stařenku, které bylo ublíženo, a je potřeba to napravit, na mě hlavně zpočátku působila nesympaticky – místy je poněkud otravná svou tvrdohlavostí, úlisností a tím, jak svá rozhodnutí mění ze dne na den. Helen Mirren je každopádně skvělá a svým šarmem a hereckými schopnostmi to dokázala uhrát tak, že s Marií v jejím podání lze víceméně soucítit a být v některých okamžicích v závěru filmu třeba i dojat (čemuž hodně napomáhá i výrazný hudební doprovod). Dokonce i ten Ryan Reynolds je coby nezkušený právník příjemný a hraje dobře.

Pravděpodobně to chtělo přistoupit k filmu a k jeho tématu úplně jinak a natočit místo částečné biografie Marie Altmannové třeba procedurální soudní drama nebo zkusit cokoli jiného, než nabalit na základní zápletku s tahanicí o obraz chatrnou a nevěrohodnou konstrukci, která pak dělá z celého filmu cosi bizarního, co se špatně identifikuje a popisuje. Takhle by se skoro chtělo říct, že zajímavější než ústřední děj jsou ty flashbacky z Rakouska, kde je docela dost dobrých herců i ve vedlejších rolích a alespoň rozumíte tomu, co se tam děje. Na druhou stranu by tyto segmenty stěží fungovaly samostatně, protože jsou příběhově příliš jednoduché a skutečně slouží jen jako dobový doplněk odhalující Mariinu minulost a její domnělé motivace k získání obrazu. Konkrétní scény sice třeba mají zejména díky hercům co nabídnout, ale pokud jsou zasazeny do mizerně vystavěného a podivně vyprávěného základu, pracuje se s nimi dost špatně.



Žádné komentáře:

Okomentovat