23. 5. 2019

Aladin (Aladdin) – Recenze – 60%

Neuběhly ani dva měsíce od premiéry filmu Dumbo a do kin přichází další Disneyho hraná předělávka jiné z jeho animovaných klasik – tentokrát přišel na řadu Aladin z roku 1992. Příběh o prostém zlodějíčkovi se zlatým srdcem a arabské princezně, jejichž životy zamíchá nález kouzelné lampy a vyvolání Džina garantujícího splnění tří přání, režíroval Guy Ritchie, který svou kariéru započal natáčením komediálně-kriminálních gangsterek, jimiž byly snímky Sbal prachy a vypadni či Podfu(c)k, a v poslední době se i díky filmům Sherlock Holmes nebo Král Artuš: Legenda o meči dočkal pověsti novátora, obohacujícího náměty zažitých příběhů o moderní a originální pojetí.
 
Aladin (Aladdin) – Recenze
Zdroj fotek: falcon.cz

Nový Aladin je také zmodernizovaný a svébytně pojatý, leč nelze tvrdit, že by byl v něčem výraznější než Disneyho hrané verze Alenky v říši divů, Knihy džunglí či Krásky a zvířete. Spíše jde o produkt vytvořený dle představ Disneyho producentů o výpravné, nákladné a barvami hýřící filmové rodinné zábavě vytvořené v souladu se současnými diváckými nároky, v němž je osobitý rukopis Guye Ritchieho snad až na dvě parkourové honičky v ulicích fiktivního města Agrabah prakticky neznatelný. Celková koncepce filmu je navíc poněkud nesourodá a ovlivněná vším možným – děj se odehrává v pouštních lokacích jakéhosi sultanátu (patrně tedy někde v Arábii), přesto se film kromě využívání arabských prvků a audiovizuální stylizace v mnohém inspiruje také indickým Bollywoodem (včetně tanečního čísla na závěr) či estetikou brazilských karnevalů (a bohužel dojde i na breakdance a beatbox).

Problematické je v některých případech i herecké obsazení. Protagonisté hlavních rolí rozhodně umějí zpívat, ovšem ne vždy se do svých rolí hodí a ne vždy jejich výkony stojí za to, což se na snímku projevuje místy dost negativně. Zdaleka nejlépe je na tom Will Smith v roli Džina, který výborně hraje a s přehledem zvládá být hravý, vtipný i dojemný. V podstatě je hlavním tahounem celého filmu, přičemž jakmile na chvíli sleze z plátna, tak herecký průměr klesne pod přijatelnou úroveň.

Mena Massoud, představitel Aladina, a Naomi Scott, představitelka princezny Jasmíny, jsou oproti němu už o dost slabší. Oba jsou sice načančaní a vypulírovaní na maximum, leč hodili by se spíš do nějaké reklamy na luxusní parfém, přičemž po herecké stránce jsou nevýrazní a příliš generičtí, takže si i složitě získávají divácké sympatie. Marwan Kenzari je zas v záporné roli sultánova rádce Jafara se svým koženým projevem vyloženě tragický – je totiž mimořádně nepůsobivý a schází mu jak charisma, tak patřičná padoušská démoničnost.

Aladin (Aladdin) – Recenze

Dějově je pak hraný Aladin víceméně totožný se svou animovanou předlohou, ačkoli o kopii jedné ku jedné rozhodně nejde, už jen proto, že nová verze je o půl hodiny delší. Novinkou je např. uvozovací linie, v níž je děj filmu vyprávěn coby pohádka dvěma malým dětem, přibyly dvě nové písničky, přičemž ty staré mají nové aranžmá (soundtrack Alana Menkena je mimochodem skvělý), a u některých scén bylo přeházeno jejich pořadí a pozměněn jejich obsah, což byla někdy změna k lepšímu a jindy k horšímu.

Z těch lepších změn stojí za to vypíchnout umocněnou emancipační rovinu princezny Jasmíny, které záleží na budoucnosti lidu, a proto touží převzít po otci sultánské povinnosti a stát se tak první ženou v historii mužských vladařů (v kontrastu se sexistickým Jafarem, podle nějž by měla dbát hlavně o to, aby byla vidět, ne slyšet), a zmíněnou hudební složku. Změny k horšímu tkví spíš v jejich důsledcích, jež spočívají především v naivně přihlouplém chování hrdinů v určitých scénách (třeba když jsou v nebezpečí a ačkoli zrovna mají v ruce lampu s Džinem, tak je nenapadne ji použít a tím tomu nebezpečí zamezit) a ve velké spoustě nedomyšlených detailů, kvůli nimž některé dějové či významové aspekty snímku postrádají smysl nebo rovnou důvod existence (třeba Džinova zmínka o tom, že nedokáže způsobit, aby se někdo do někoho zamiloval, s čímž už se nadále v příběhu nepracuje). Určité pasáže selhávají čistě ve srovnání s animovaným originálem – např. finální potyčka s Jafarem je poněkud uspěchaná a málo gradující – jiné zas ale oproti originálu mohou alespoň uchvátit svou obrazovou pompézností.

Aladin tak na svou sedmadvacet let starou předlohu v mnohém ztrácí a při jejím přepracovávání se dopouští řady nedostatků, které zejména při důkladné znalosti originálu zanechávají hořkou pachuť, i několika přehmatů obzvláště v hereckém obsazení. I přes množství výtek však snímek naštěstí obstojí díky silnému dějovému základu, který pár vad v realizaci snese, a díky skvělému Willu Smithovi a řemeslné profesionalitě tvůrců, jejichž zásluhou je spolu s velkolepou výpravou sledování Aladina přeci jen převážně příjemným zážitkem. A český dabing je tentokrát opravdu dobrý, byť původní znění pochopitelně nic nepřekoná.




Žádné komentáře:

Okomentovat