7. 10. 2019

Tiché doteky – Recenze – 50%

Film celovečerně debutujícího režiséra a scenáristy Michaela Hogenauera, natočený s Eliškou Křenkovou v hlavní roli a s nizozemskými herci v rolích vedlejších, vypráví o mladé Češce Míše, která se vydává do Nizozemí dělat au-pair v dobře situované a distingované rodině, kde má pečovat o domácnost a starat se o malého chlapce. Ihned po příjezdu však zjišťuje, že rodina vyžaduje dodržování pravidel, která nejsou úplně obvyklá…
 
Tiché doteky – Recenze
Zdroj fotek: aerofilms.cz

Tiché doteky jsou mysteriózně působícím psychologickým snímkem o postupném odkrývání takřka sektářského fungování rodin s alternativní výchovou a o hranicích, za něž jsme ochotni jít ve snaze obstát před námi samotnými i před naším okolím, jež má od nás určitá očekávání a snaží se nás formovat dle svých vlastních představ. Zároveň je to film o tom, že i když je člověk nucen existovat v na pohled nepřívětivém a netradičně operujícím prostředí po delší dobu, tak si na něj přese všechno nakonec zvykne a přizpůsobí se mu (a ten adaptační proces ho samotného nevědomky změní).

Film je záměrně natočen zcela sterilně, což se týká nejen jeho atmosféry a stylizace klinicky chladných šedivých lokací, ale i hereckých výkonů. Nizozemská rodina naschvál působí citově stroze a téměř až roboticky (na což je naráženo v metaforické scéně, kdy chlapec při hraní tenisu vysvětluje, že „love“ znamená při počítání bodů „nula“) a introvertní hlavní hrdinka se tváří po většinu času odměřeně a jako by v sobě dusila stres a pocity, kvůli nimž se může každou chvíli emocionálně zhroutit (což se taky v jednu chvíli stane). Kromě toho ale film nepřináší nic moc dalšího a schází mu větší dramatická intenzita i silnější tah na branku.

Tiché doteky – Recenze

Míša se totiž k pravidlům striktní rodiny nejprve staví odmítavě a pomaličku odkrývá její znepokojující zvyklosti (jeden konkrétní aspekt bude asi dobře emocionálně rezonovat s těmi diváky, kteří jsou na tohle téma citliví), pak se ale naučí ta pravidla apaticky přijímat a po dalších detailech toxického zázemí svých zaměstnavatelů se pídit přestane (kvůli čemuž film dost ztratí na zajímavosti). Zdlouhavé čekání na pointu je utnuto až s příchodem dovětku před závěrečnými titulky, jenž zpětně dodá příběhu smysl a díky němuž se dozvíte, o čem to vlastně celou dobu bylo. Respektive o čem to mohlo být, kdyby to bylo odvážnější a ostřejší a neskončilo to jen u pár zneklidňujících náznaků, držených relativně na uzdě.

Nejvýraznějšími aspekty Tichých doteků tak zůstává jejich řemeslná stránka (kamera, design prostředí a rekvizit…) a motivy manipulace, odcizení a touze po dokonalosti. Výsledkem je pozoruhodné a formálně zdařilé psycho-drama, jehož potenciál, co se příběhu týče, však zůstal využit jen částečně. Některé matky ho nicméně pravděpodobně budou vydýchávat celkem dlouho.




Žádné komentáře:

Okomentovat