Filmový režisér a scenárista Bohdan Sláma se po svém předchozím filmu Krajina ve stínu vrací k autorské tvorbě, k tématu mezigeneračních rodinných
střetů a také k prostředí současného venkova, jež bylo určujícím pro jeho starší
filmy Divoké včely, Štěstí či Venkovský učitel. Ve
fotogenické lokaci označované jako Moravské Toskánsko rozehrává dramatický
příběh dvou znepřátelených sousedských rodin, které se vyznačují odlišným
přístupem ke stylu života. Významným motivem Sucha je provázanost lidí s přírodou
– film ukazuje, že leckdy nešetrné chování postav má důsledky na okolní
krajinu, jejíž stav se zas na oplátku promítá do mezilidských vztahů plných
křivd a neshod.
 |
| Zdroj fotek: Bontonfilm |
Na malém statku zde žije bývalý pražský počítačový technik Josef (Martin
Pechlát), jenž před časem zvolil pro svou rodinu přírodnější způsob žití,
oproštěný od technologií a moderních vymožeností. V domě bez elektřiny se voda
ohřívá v kamnech, saponáty jsou zakázané, stejně jako počítače nebo
mobilní telefony, které podle Josefa kradou lidem duše. Podobný motiv ajťáka
unikajícího do lůna přírody je znám z komedie Cesta z města, na
rozdíl od ní ale v Suchu tento krok nezaručuje nalezení štěstí a
vyřešení všech problémů. Josefova rodina je finančně závislá na zaměstnání jeho
ženy (Magdaléna Borová) ve vepříně místního velkopodnikatele Viktora.
Nejstaršímu z jejich tří dětí, dospívající Žofce (Dorota Šlajerová), se venkov
protiví, pročež touží vypadnout od věčného smradu hospodářských zvířat zpět do
města mezi lidi.
Viktor (Marek Daniel) vlastní v okolí všechna pole, kam až oko dohlédne. Hnojí je chemickými postřiky, které zabíjejí Josefovy včely. Rodinnou zemědělskou firmu přebral po svém invalidním otci a bývalém předsedovi JZD (Bolek Polívka), jehož kapitalistická záliba v hromadění peněz a majetku jde ruku v ruce s přezíravostí vůči lidem z vesnice, kteří jsou u něj zaměstnaní. Viktor se snaží jít ve šlépějích otcova vzoru, což se zajídá jeho čerstvě odmaturovanému synovi Mírovi (Tomas Sean Pšenička), jenž se od jeho neohleduplných činností distancuje a místo toho pokukuje po Žofce, kterou doučuje matematiku. Na letní lásku to ale moc nevypadá, oba jsou totiž ze zcela jiného těsta.
Podle otevřeně konfrontační až útočné Žofky je přemýšlivý Míra příliš zbabělý a pasivní, zatímco ona je zas oproti němu velmi nestálá a impulzivně podléhá rozbouřeným hormonům. Cestou romantické zápletky o dvou mladých lidech ze dvou znesvářených rodin ve stylu Romea a Julie se tudíž snímek Sucho neubírá. Podstatnější jsou pro něj rozmíšky mezi rodiči a dětmi a témata související se zodpovědností člověka za stav životního prostředí. Postavy rodičů mají jasnou představu o životě a snaží se ji nesmlouvavě vštípit svým potomkům, tito jimi však za jejich neústupnost pohrdají a nijak se nebrání před nimi svou nenávist otevřeně ventilovat. Titulní sucho a s ním spojený nedostatek vody se pojí i s dalšími ranami osudu, jež hrdiny během filmu postihnou. Skrze přimknutí k tématu stavu krajiny se snímek snaží být komentářem k současné klimatické krizi, zároveň ale nenabízí dost argumentů, jimiž by mohl přispět do diskuze.
Nositeli změn mají být v příběhu oba zástupci mladé generace, kteří tíhnou k aktivistickým demonstracím, jejichž účastníci se hromadně přilepují k silnicím lepidlem nebo s transparenty a megafony obsazují ve skupinkách pobočky bank, kde sypou po zemi uhlí, lehají si na zem a vyčkávají na příjezd policie. Sympatie si tím u diváků nejspíš nezískají, avšak ani film samotný jejich počínání vysloveně neadoruje. Že extremismus není tou správnou cestou a že mnohem efektivnější může být smířlivější motivování ke vzájemnému dialogu, zprostředkovává snímek jak z perspektivy dospívající dvojice, tak z pohledu rodičů. Stejně jako je slepou uličkou tíhnutí Žofky k aktivistické radikalizaci v touze změnit svět, tak nemá kýžené výsledky ani vzpurné počínání Josefa, když si v jedné scéně lehá spolu s dětmi na sousedově poli do cesty traktoru s chemickým postřikem.
Tematicky blízká látka zjevně Bohdanu Slámovi sedla lépe než v případě Krajiny ve stínu, kdy poprvé natáčel film podle cizího scénáře, a v níž jednotlivé postavy působily jako pouhá jednorozměrná charakterová torza. V Suchu Bohdan Sláma zúročil vlastní znalosti o vodohospodářství, jemuž se věnoval ještě před studiem filmařiny, a zaplnil jej tvůrčími postupy i známými motivy typickými pro svůj autorský rukopis. Jeho postavy jsou poměrně propracované a živelné, nicméně jak ony, tak vyprávění jejich příběhu, podléhají místy zkratkovitosti a upadají do šablonovitosti. U některých z nich se nedaří dostatečně podchytit změny v jejich názorech či postojích, vyprávění zahrnující období jednoho léta obsahuje mezery. Navzdory náhlým zvratům v druhé polovině filmu, které mají na hrdiny zásadní dopady, působí snaha dovléct všechny postavy k závěrečnému smíření poněkud naivně.
Z hlediska stylistických postupů je však Bohdan Sláma naprosto suverénní, zejména co do spolupráce se svým dvorním kameramanem Divišem Markem, jehož kamera zachycuje postavy v dlouhých záběrech, proplétá se mezi slunečnicemi i se opájí panoramatickými záběry na suchem soužená pole. Lokace jsou autentické, řemeslné aspekty filmu bezchybné. Slámova režie vyniká vedením herců, kteří se typově hodí do svých rolí a jsou schopni vyvolat odpor i dojetí. Zaujme obzvláště skvělý Martin Pechlát coby paličatý otec rodiny, na nějž dopadne tíha vlastních rozhodnutí.
Na filmu Sucho je znát, že se chce vyjadřovat k aktuálním tématům,
zároveň je ale prezentuje v příběhu o kontrastu dvou odlišných rodin, na
něž se dívá nestranně s poukázáním na to, že své problémy řeší všichni na
obou stranách barikády. Nejednoznačné postavy často balancují na hraně
sympatičnosti a se stejnou ambivalencí se potýkají i sdělované myšlenky (nejen
ty ekologické), jejichž vyznění se ve snímku ztrácí a zůstává jen jejich
podstata, upozorňující na existenci problému. I to je nicméně záslužné a potřebné.
Žádné komentáře:
Okomentovat