Vyšehrad Dvje – Recenze – 40%

Česká komedie Vyšehrad Dvje, pokračování úspěšné fotbalové komedie Vyšehrad: Fylm, se nese v duchu „dopřejme našim fanouškům více téhož, a ještě hromadu věcí navíc“, z čehož vyplývá, že nadšení příznivci eskapád prostoduchého a zpovykaného fotbalisty Laviho (Jakub Štáfek) by měli odcházet z kina opět spokojeni. Kampaň láká na divokou nekorektní jízdu pojatou v ještě větším měřítku než kdy dřív. A snímek Vyšehrad Dvje je oproti svému předchůdci skutečně v řadě ohledů nabitější a rozmáchlejší. Zároveň se ale potýká s úbytkem kvality jak na straně humoru, tak na straně příběhu.

Zdroj fotek: Bioscop

„Génius i dylina“ Lavi se tentokrát vydává na zahraniční angažmá do Anglie, kde však vydrží sotva jeden den, než je po sérii skandálů vyhozen a poslán zpátky domů. V důsledku toho se propadne až do pralesní ligy, když je nucen vzít zavděk alespoň pozicí útočníka ve vesnickém týmu FK Smrkov vedeném trenérem Šebkem (Lukáš Vaculík). Tam si Lavi vyřeší nějaké dávné rodinné záležitosti a také znovu nalezne opravdovou lásku k fotbalu. A protože na celovečerní film se stopáží 110 minut by to samo o sobě nestačilo, tak je na to navěšeno značné množství více či méně zbytných podzápletek točících se kolem vedlejších postav.

Pro dramaturgii celého filmu je příznačná hned úvodní vedlejší příběhová linie vyprávěná paralelně s Laviho odletem do Anglie, v níž jakýsi romský fotbalista odlétá pro změnu do Argentiny, aby si tam ověřil svou domněnku, že je ve skutečnosti potomkem slavného Diega Maradony. Tato anekdotická pasáž je uzavřena asi po deseti minutách a její protagonista se pak ve filmu po další hodinu a čtvrt vůbec nevyskytuje. Celá tato linie působí, jako by si ji tvůrci filmu připsali do scénáře jako prachsprostou záminku pro výlet do Argentiny, a kdyby se zcela vyškrtla, na ději by to ve výsledku nic nezměnilo. Laviho příhody jsou každopádně i poté neustále prokládány dalšími příběhovými odbočkami, mezi nimiž film s přispěním neústrojného střihu těžkopádně přeskakuje. 

Laviho bývalý agent Jarda (Jakub Prachař) se stará o novorozeného synka černé pleti (ani na vteřinu nezapochybuje, že by třeba nemusel být jeho otcem) a snaží se kandidovat na předsedu fotbalového svazu, aby tím zapůsobil na svou nesnesitelnou partnerku, kterou v průběhu filmu beztak pustí k vodě (nicméně ze setrvačnosti kandiduje dál). Bývalý předseda Taťka (Miroslav Hanuš), toho času ve vězení, se rozhodne proti Jardovi obhajovat svůj post zpoza mříží. Laviho žena Lucie (Šárka Krausová) by chtěla mít dítě (a dětem jiných matek opakovaně nechtěně zapaluje vlasy) a snaží se z manželek vesnických fotbalistů udělat profesionální roztleskávačky. Další postavy, jako jsou Laviho dvanáctiletý syn (Jakub Jenčík) nebo dvojice Taťkových zabijáckých pohůnků (David Novotný a Jaroslav Plesl), mají tentokrát v příběhu převážně už jen výplňovou funkci. 

Odhlédneme-li od neobratného vyprávění, tak hlavní potíž filmu spočívá ve slabé práci s gagy. Nejrůznější pokusy o humor jsou sice vrhány na plátno s poměrně vysokou kadencí, avšak ve většině případů jsou vzácně neefektivní kvůli tomu, jak jsou nedotažené, chatrné, jednoduché a často i veskrze hloupé a prvoplánově vulgární. Zápletky i jednotlivé vtipy jsou silně podřízeny tomu, že podstatná část hlavních postav (a i některé vedlejší) se svou inteligencí pohybuje na hranici imbecility. Navzdory zdánlivé drzosti, odvážnosti a nekorektnosti je navíc Vyšehrad Dvje v jádru konzervativní podívanou, která jen stvrzuje zažité stereotypy a z českého fotbalu si dělá legraci pouze skrze velmi mělkou (a tupou) satiru. Úroveň filmového Okresního přeboru je zde nedosažitelnou metou, mnohem spíš má snímek nakročeno ke Kameňáku 3 (který byl také z velké části o fotbale). 

Fekální humor zahrnující kálení, prdění nebo vystřikování tělních tekutin moc příčin k zasmání neposkytuje hlavně kvůli existenci troufalejší konkurence – kupříkladu oproti komediím Martyho Pohla Párty Hárd či Na plech se Vyšehrad Dvje jeví vcelku jako krotký beránek. Sprosté průpovídky typu „nemrdej, co nepřepereš“ dokáží oslovit tak nanejvýš pubertální diváky. Obskurně absurdní pasáž, v níž se z Laviho kvůli přežírání dočasně stane obézní monstrum, možná na papíře zněla podobně vtipně jako tlustý Thor v posledních Avengers, ovšem výsledná realizace vyznívá spíš jako pitvoření Eddieho Murphyho v Zamilovaném profesorovi. Pocit trapnosti z toho, co jsou někteří talentovaní herci a herečky ve filmu nuceni říkat/předvádět nabývá s přibývající stopáží na intenzitě. 

Laviho přeháněné bohémské výstřelky a dekadentní životní styl, které i díky kouzlu osobnosti Jakuba Štáfka tak dobře fungovaly ve Vyšehrad: Fylmu, jsou v podstatě pryč a zůstal jen otcovský patos, kdy se táta se synem dojímají nad společně prožitými góly. Fotbal se jinak ve filmu nehraje ani zdaleka tak často, jako se o něm mluví, a když ve finále dostanou kluci ze Smrkova příležitost zazářit proti soupeřům z druhé ligy, tak finálnímu zápasu schází šmrnc i napětí. Částečně i proto, že jej ředí nepříliš významná vyvrcholení jiných zápletek. Tempo se ale filmu upřít nedá, stejně jako zápal tvůrců pro věc a poměrně vysoké produkční kvality od výpravy a hudby po kostýmy a masky. Obsazení filmu je až překvapivě hvězdné a zasvěcené diváky jistě potěší též camea známých osobností ze sportovní branže. 

V řadě ohledů Lavi opakuje sám sebe, zároveň mu ale dělá problém vstoupit podruhé do téže řeky se stejnou elegancí a razancí jako předtím. Své příznivce si nicméně mezi fanoušky předchozího filmu a internetového seriálu rozhodně najde, stejně jako jiná filmová pokračování, která svým divákům nabízejí v určitých variacích možnost znovu prožít tentýž zážitek, i kdyby to měl být napodruhé už jen slabší odvar. Pro Vyšehrad Dvje by v tomto ohledu mohla být příznačná věta, kterou ve filmu pronese coby své kandidátské heslo trestaný Taťka: „Je lepší být od bahna, který znáte, než se snažit omývat vodou, o který nevíte nic.“ Až na to, že tomu Taťkovi to úspěch také nezaručilo.