Until Dawn – Recenze – 50%

Americký horor Until Dawn (tedy „Do rozbřesku") je inspirován stejnojmennou interaktivní videohrou z roku 2015, ve které se skupina osmi mladých lidí vydala do horských lesů pátrat po svých dvou záhadně zmizelých kamarádkách. Tato videohra pravidelně nabízela hráčům různé volby při řešení specifických situací, přičemž hráčovo rozhodnutí mělo vždy důsledek na následnou proměnu vztahů mezi postavami, na jejich případné zabití či přežití a na další aspekty průběhu herního příběhu. Hráči tak teoreticky mohli hrát hru opakovaně a činit v týchž okamžicích pokaždé jiná rozhodnutí a sledovat, jaké změny v ději tím způsobí. Cílem pochopitelně bylo zajistit přežití všech členů výpravy.

Zdroj fotek: Falcon

Filmoví tvůrci v čele s režisérem Davidem F. Sandbergem (který naposledy natočil dva superhrdinské filmy Shazam! a Shazam! Hněv bohů, leč začínal na hororech Zhasni a zemřeš a Annabelle 2: Zrození zla) a s dvojicí scenáristů kovaných v hororovém žánru se rozhodli neadaptovat přímo příběh původní hry a namísto toho vytvořit na podobných základech příběh nový, jenž ale bude následovat známou herní mytologii i nejrůznější charakteristické herní prvky. Počet postav zkrouhli na pět. Hlavní hrdinka Clover (Ella Rubin) je dvacátnice, která pátrá po své rok nezvěstné sestře, a během výpravy na místo jejího posledního známého výskytu ji doprovází čtveřice stejně starých kamarádů – bývalý přítel, randící dvojice a duchovně orientovaná senzibilka. Jde tedy o jednoduché, jednou vlastností definované typizované postavy, které se jednoho večera ocitnou v opuštěném bývalém hornickém městečku, a tím vlezou do pasti, z níž bude velmi těžké se osvobodit.

Od okamžiku, kdy se jedna členka nic netušící skupiny zapíše v návštěvnickém centru do knihy hostů, se totiž spustí celonoční časová smyčka, během níž půjde hrdinům o život – buď je začne nahánět maskovaný zabiják nebo krvelačné příšery nebo něco ještě jiného. Když všichni zemřou, smyčka je hodí zpátky na začátek a celá noc začne nanovo (avšak vzpomínky na předešlé dění jim zůstanou). Film nicméně téměř v ničem neevokuje známé filmy s časovými smyčkami jako Na Hromnice o den více, Na hraně zítřka, Princezna zakletá v čase nebo Všechno nejhorší – každá noc se totiž vyvíjí jinak a postavy tak vůbec nic nevybízí předvídat určité situace tím, že by musely pravidelně čelit opakujícím se schématům. Proměnlivost jednotlivých nocí je tak podřizována videoherní logice i perspektivě hráče snažícího se odehrát tutéž pasáž po násobných pokusech jinak než předtím. 

Je to trochu polovičatý způsob adaptace původního herního mechanismu, avšak k zahození rozhodně není – postavy jsou tím alespoň udržovány v nejistotě a v napětí a divák zas v nepředvídatelném očekávání toho, co dalšího bizarního zapříčiní jejich krvavý skon. Problém je v tom, že tvůrcům, omezeným možnostmi herní předlohy, asi tak v polovině dojdou nápady a od té doby už jen permutují zhruba tři typy zabití stále dokola. Zábavná nahodilost prvních nocí a s ní spojené ujeté momenty překvapení tudíž rychle vyprchají a z filmu se stane už jen fádní naháněčka v lesích nebo v podzemních tunelech se stále stejnými protivníky, doplněná o standardní lekačky (byť přinejmenším dvakrát vcelku efektivní) a generické rozmluvy o partnerských vztazích, poutu sesterské lásky a významu opravdového přátelství. 

Pětici kamarádů hrají víceméně neznámí herci a herečky, nejsou ale vyloženě špatní a ani jejich jednorozměrné postavy nejsou přímo otravné, byť k srdci vám nejspíš ničím nepřirostou. Poněkud iritující je pouze jejich tendence zabíjet se mezi sebou navzájem po náhlém úmrtí jednoho z nich, protože „tím to celé restartujeme a zkusíme to jinak, protože musíme jako správní kamarádi držet pospolu“, i když vědí, že na dosažení úspěchu mají jen omezený počet pokusů (protože s každou další nocí víc a víc fyzicky chřadnou). Tam je ovšem na vině nepříliš vynalézavý scénář, jenž zejména ve druhé polovině už jen ze setrvačnosti vrší další a další žánrová klišé, s postupujícím časem se zamotává do vlastních pravidel svého fikčního světa, nemotorně rozkopává veškerou dramaturgickou soudržnost a beze smyslu trousí odkazy na videoherní předlohu, které patrně ocení její fanoušci, leč pro děj samotný mají obvykle jen pramalý význam. 

Jedinou známou osobností z celého obsazení je herec Peter Stormare, jenž ovšem ztvárnil jen okrajově se vyskytující postavu archetypálního zloducha a který svou přítomností ani svým výkonem úroveň filmu výš nepozvedne – na druhou stranu hraje tutéž postavu, jíž propůjčil svůj hlas už v herní předloze, což je hezký bonus pro fajnšmekry. 

S časovými skoky ani s videoherní vypravěčskou strukturou snímek Until Dawn nepracuje nijak sofistikovaně, oproti svému videohernímu vzoru neobsahuje žádnou další pointu navíc a ani nijak nepřevrací obvyklé žánrové konvence tak jako třeba ironická (a v určitých ohledech podobná) Chata v horách. Film Until Dawn není v ničem mimořádný nebo výjimečný a jde jen o jednohubku určenou především pro hráče předlohy, z níž si ostatní příznivci hororu a zároveň neznalci původní videohry odnesou vzpomínky spíš na několik šťavnatě brutálních zabití než na sporadické pokusy o budování napětí nebo specifické atmosféry.