Deník shopaholičky – Recenze – 10%

Český film Deník shopaholičky je komedií s romantickými prvky od režisérky a scenáristky Evy Toulové, která v poslední době najela na tempo dvou celovečerních filmů ročně. Jen loni totiž uvedla do kin své dva filmy Superžena a Láska na zakázku, v nichž zároveň ztvárnila hlavní roli. Letos mělo premiéru již její propagandistické drama Krtkův svět, natočené na objednávku majitele stejnojmenného rodinného zábavního areálu, a nyní vstupuje na plátna i nejnovější komediální Deník shopaholičky. Filmařka a absolventka FAMU Eva Toulová, která se v české kinematografii etablovala jako autorka režijně i scenáristicky velmi slabých až diletantských počinů, se tak znovu pustila do žánru, jenž je v její filmografii nejčastější.

© Elen Yermachenko 

Hlavní hrdinka Klára (Barbora Seidlová) je nedávno rozvedená čtyřicátnice a zároveň shopaholička, což v tomto případě znamená, že je chorobně závislá na nakupování zboží ve slevě. Má to zřejmě po mamince (Veronika Žilková), která též soustavně nakupuje věci, které nepotřebuje (a také třeba jídlo a pití, které nemá ráda), leč jejich ceně po zlevnění nedokáže odolat. Každý den brzy ráno tak Klára vyráží do obchodů se zakroužkovanými letáky, aby byla včas na otevření supermarketu, a poté obráží i další obchody a podniky s akčními nabídkami. Nemá přitom žádnou práci, a tak není moc jasné, odkud bere peníze (po rozvodu jí údajně nezůstalo nic kromě bytu). Stejně tak je podivné, že to u ní doma (a kupodivu ani u její mámy) není zaneřáděné spoustou zbytečných nahromaděných věcí – oba byty naopak vypadají jak z nábytkového katalogu.

Námět filmu je každopádně výhodně zvolený tak, aby šly do příběhu snadno zakomponovat mnohé výrobky partnerských a sponzorských firem, které vznik snímku pomohly zafinancovat. I předešlé filmy Evy Toulové byly ostatně typické výraznou ochotou podřizovat děj, dialogy, jednotlivé scény i volbu lokací tomu, aby se v nich mohly předvádět produkty, služby a loga četných sponzorů. V případě Deníku shopaholičky nejde pouze o kamenné obchody a nákupní řetězce, ale mimo jiné i o konkrétní značku výrobce lihovin, zásilkového přepravce, lékárnu či specializované internetové e-shopy. Tyto jsou do děje navíc často zavlečeny značně neústrojně, kdy nestačí okázale ukázat logo nějaké firmy v záběru, ale postavy se o jejích produktech musejí i aktivně bavit (aniž by to jakkoli souviselo s dějem).

V jednu chvíli třeba Klára zničehonic obdaruje svou rodinu výhodně zakoupenými dárky, načež proběhne dialog:

-        „Jé, to je vůně do auta. Děkuju, ale já přece nemám auto.“

-        „To nevadí, tu si můžeš dát třeba i do koupelny, voní fakt skvěle.“

© Elen Yermachenko 

Zápletka spočívá v tom, že se Klára vsadí se svou mladší sestrou (samotná Eva Toulová ve vedlejší roli), že Klára nevydrží po následující dva týdny přežívat pouze se sto korunami na den. Klára to vezme za své a rozhodne se o svých zkušenostech s omezeným rozpočtem psát blog. Do toho chodí s různými muži z online seznamky na rande, která dopadají katastrofálně – což je mustr převzatý ze starší komedie Evy Toulové Casting na lásku (2020), v čemž Toulová jako scenáristka de facto vykrádá sama sebe. Zbytek děje zas nápadně připomíná americkou komedii Báječný svět shopaholiků (2009), jehož hlavní hrdinka – maniak do nákupů – též psala navzdory své utrácivé horečce texty zaměřené na finanční gramotnost. Osudy Kláry se přitom prolínají s počínáním její sestry, která je vegankou a ekologickou aktivistkou a schází se po večerech se svými podobně smýšlejícími přáteli. 

Děj filmu se odehrává ve světě, kde neexistují bankovní transakce, a tak za Klárou dochází každý den ráno její sestra, aby jí osobně předala stokorunovou bankovku, jež je předmětem jejich sázky (proč jí těch sto korun denně vůbec musí dávat ona, je záhadou). Ve světě, kde je veganství jen přetvářkou, takže když se nikdo nedívá, tak se i veganky slastně cpou máslovým cukrovím. Ve světě, kde může dojít k zažehnutí romantického vztahu v supermarketu, kde ona kupuje deset láhví zlevněného rumu a on jí nabídne vzít jich polovinu na sebe, protože limit je pět lahví na člověka. Ve světě, kde vám po zveřejnění pátého kratičkého deníkového příspěvku sami zavolají z nakladatelství, že by měli zájem váš blog vydat knižně. A podobně by se dalo pokračovat a detailně rozebírat kupříkladu i nejasnosti v Klářině denním režimu nebo finančním zázemí. Už dlouho tu nebyl film, který by se tvářil jako příběh ze života, a přitom by byl tak odtržen od běžné reality. 

© Elen Yermachenko 

Celý film je utkaný z genderových, rodinných a společenských stereotypů a vyniká tím, jak nedopsané a nedokončené jsou skoro všechny jeho scény. Typicky v příběhu dojde k nějakému nedorozumění, načež postavy zapomenou mluvit a jen na sebe zírají, pak následuje střih a film pokračuje někde jinde něčím jiným. Většina jeho zápletek a pod-zápletek je sice načatá, ale nemá žádnou pointu – v určitém okamžiku ty zápletky prostě zmizí z děje a přestane se o nich mluvit. Symptomatická je kupříkladu pasáž, kdy obě sestry zavzpomínají, jak se jim jejich věčné vsázení kdysi jednou vymstilo, na což navazuje vysvětlovací scéna z minulosti, kdy byly sestry dětmi a hrály si u babičky. Tento segment ale neobsahuje jedinou scénu, v níž by se hrdinky o něco vsázely, natož aby bylo vysvětleno, jak se jim to jednou vymstilo. 

Většina dalších nedostatků je už pak v podstatě totožná s tím, jak vypadají skoro všechny filmy Evy Toulové. Postavy jsou definované jen velmi vágně a jejich chování je nekonzistentní. Jednotlivé dějové roviny na sebe nenavazují a leckdy ani není jasné, jak by vlastně navazovat měly (kvůli šílenému střihu, slabému scénáři a vůbec žalostné celkové realizaci na sebe ostatně často nenavazují ani jednotlivé záběry v rámci jedné scény). Záměrné pokusy o humor dost často nejsou vtipné (výjimkou jsou asi dva veskrze solidní gagy), zato je film poměrně dost vtipný na řadě míst, kde patrně vtipný být neměl (obvykle tím, jak špatně je nějaká scéna natočená nebo zahraná). Snímek doprovází ukázkově zbytečný a otravný vnitřní hlas hlavní hrdinky, jenž pouze komentuje očividné a nepřináší žádnou hodnotu navíc: 

„Hurá, konečně se něco podařilo.“ (Když se Klára dozví dobrou zprávu a radostně tančí.)

„Jejda, tak to ta radost moc dlouho netrvala.“ (Když pak Klára zakopne a spadne na zem.)

 

© Elen Yermachenko 

V hereckém obsazení zhusta figurují herci, které Eva Toulová obsazuje do svých filmů téměř pravidelně (zejména Igor Bareš, Václav Vydra nebo Jaromír Nosek). Spousta dalších známých tváří má ve snímku pouze hodně okrajovou až mizivou roli (Zuzana Bubílková, Lukáš Langmajer, Václav Upír Krejčí). Herecké výkony ve filmu variují od veskrze solidních po strašlivé, přičemž nejhorší z nich podává neomylně přímo Eva Toulová, kterou ani její předešlé tři filmy nevyvedly z mylného přesvědčení, že disponuje hereckým talentem. K mírnému zhodnocení jejího projevu by stačilo napsat, že působí mdle a strojeně. Přísnější popis by musel její výkon vylíčit jako fascinující paskvil, v němž se úporné úsilí vymáčknout ze sebe potřebný výraz či emoci hrubě tře se snahou vypadat u toho zároveň přirozeně a nenuceně, pročež výsledek vypadá, jako kdyby její postava byla ve stavu soustavné malátnosti vyvolané buď sedativy nebo nějakými omamnými látkami. 

České spotřební romantické komedie už tak nemají u diváků příliš dobrou pověst, přičemž filmy Evy Toulové vedle nich působí jako jejich lacinější, lajdáčtější, vypravěčsky rozpadlejší a režijně bezradnější nápodoby. Film Deník shopaholičky by zřejmě chtěl být „ženským filmem“, jenž by se strefoval do vkusu divaček lačnících po žánrovém oddechu, s tím bonusem navrch, že děj bude hodně o nakupování, randění, sesterském vztahu a krizi po rozvodu. Ve skutečnosti se ale u něj dá dobře bavit pouze s předpokladem, že jej budete sledovat ironicky a budete se smát tomu, jak mizerně je napsaný a natočený. V takovém případě pak Deník shopaholičky za doporučení stojí, protože podobně unikátně špatných filmů přece jen zas až tolik nevzniká.